Mefistofelle

Pod pojmem upríský horor si lze představit leccos od klasického Nosferatu až k Bladeovi. Ale tento švédský kousek je něčím naprosto jiným, nepodobá se totiž žádnému jinému upírskému filmu. Označení horor taky není úplně správné, poněvadž tento žánr je utlačen do pozadí a přenechává místo dramatu. Místo strašidelné atmosféry se dočkáte šedivého, smutného a bezútěšného prostředí zimního města. V tomto prostředí se potkávají dvě osamělé děti, které v sobě najdou zalíbení. Outsider Oskar a upírka Eli společně překonávají obtíže, které jim svět nachystal. Příběh je vyprávěn citlivě, potýká se nejen s tématikou šikany, ale i s hledáním identity, smiřováním se s osudem a poznáváním strašidelného a přitom velice přitahujícího neznáma.

Vzhledem k tomu že jedničku si už prakticky nepamatuju (a tudíž ji už ani nebudu komentovat), nemůžu říci, jestli je tento druhý díl lepší či horší (každopádně jedničku jsem hodnotila stejně). Roztřesená kamera, parta úchyláků, prasárny, blití, podřezávání, mrdání mrtvoly, žraní červů - co chcete, je to exploitation/fake snuff jako každý druhý. Není bohužel ničím nápaditý, ničím nevybočuje z řady, je to jen další z filmů, který byste si na běžné párty nepustili. Navíc jsou některé scény tak natažené, až se z toho napínají a praskají nervy - ano, mluvím o té scéně s dvěma ženskejma, se kterejma si pohrává ta paní s ostnatým rozkrokem. Ráda bych aby tenhle komentář byl delší, ale ono fakt není moc co říct.

Třetí díl je jen o MALINKO lepší jak druhý, ale myslím, že na trojhvězdí už se v pohodě vyšplhá. Ne že by byl o tolik lepší příběhově (koneckonců to ani žádnou dějovou linku nemá), ale pár plus navíc tu je. Především je o něco lepší kvalita obrazu - asi si tvůrci uvědomili, že i když to má působit dojmem snímku nahrávaného na domácí kameře, přeci jen není od věci, když tam divák taky občas vidí víc, než nějakou divnou změť tvarů a stínů. Další plus je trochu méně gore a více těch věcí okolo, např. záběry kde se dvojice úchyláků prochází po městě a baví se téměř jako normální lidi, jejich hádky atd. Člověk by neřek, že u fake snuffu by mohlo pomoci ubrat na gore, ale v tomto případě tomu tak je. A když už přeci jen na gore dojde, je to kvalitní masakr, který se dvojce spolehlivě vyrovná. Někdy se zkrátka vyplácí netlačit na pilu za každou cenu.

Neskutečná hovadina, opravdu se mi skorem nedostává slov. Jediné, co jakž takž stojí za to, je atmosféra, která se docela povedla, ale to rozhodně nestačí. Především, postavy se chovají neskutečně pitomě a jejich emoce a reakce absolutně neodpovídají dané situaci. To, že se dostali do parádní bouračky a navíc srazili jakéhosi chlápka, je nechává poměrně dosti chladnými a ani ne hodinu na to se někteří z nich vesele oblejzají v čekárně. Alespoň náznak posttraumatického šoku by bodnul. Hlavní hrdinka je občas taky dost tragická. Jak jinak si vysvětlit, že holce, která nějaký čas chodila na lékařskou fakultu, není ani trochu divné, že když už se jí doktor chystá píchnout velkou jehlu do páteřního kanálu (samo o sobě dost uhozený v dané situaci a podmínkách), tak jí ani nevydezinfikuje kůži. A kdyby jen to... Tvůrce bych poslala zpátky do základní školy aby si trochu zopakovali hodiny biologie. Protože opravdu jsem na pitevně nikdy neviděla žaludek, který by měl jenom otvor, kterým jde potrava dovnitř, ovšem žádný, kterým by šla ven. Do střeva se nejspíš dostává teleportací. A u scény s vnitřnostma rozvěšenýma nad rozkuchaným týpkem jsem už málem brečela. Opravdu je tak těžké přijít na to, že s plícema a srdcem mimo tělo se MLUVIT NEDÁ, natož to vůbec přežít? Jasně, podobné věci jsem viděla i v jiných filmech, ale tam to buď nebylo bráno vážně nebo to bylo béčko, kde jsou takové hovadinky tak trochu úmyslem a filmu jako celku slouží dobře. Aby bylo jasno, nemám ráda hnidopišské vychytávání každé drobné chyby ve filmu, ale zde mě to tak bilo do očí, že to jinak nešlo. A to ještě spoustu věcí vynechávám.

Velmi příjemné překvapení v podobě ženy, která má na kontě teprve první film. A na prvotinu je to velice zdařilé. Lecjaká větší režisérská hvězda by nejradši své prvotiny schovala do skříně spolu s Babadookem, ale myslím, že Jennifer Kent nic takového dělat nemusí. Svůj film postavila na psychologii postav a podařilo se jí vykreslit dokonale napjaté prostředí. Matka Amelia působí vyčerpaně a psychicky v prdeli v podstatě od první minuty a její heperaktivní malej poděs jí v tom příliš nepomáhá. Což je příjemná změna oproti těm šťastnejm dokonalejm rodinkám, které vídáme v podobných filmech. Nakonec Amelia zcela podléhá tomu, co dost dobře může být reálný bubák, ale vzhledem k tomu, že protagonistka samotná není v dobrém stavu, můžeme se zároveň domnívat, že by se mohlo jednat i o halucinace. Můžete si vybrat sami, mně sedí obě verze. Posledních patnáct minut sice podléhá silně žánrovému klišé a konec je takový divný, ale pořád to není nic, co by film absolutně shodilo. I dětský herec odvedl dobrou práci. A já jen doufám, že režisérka bude pokračovat v cestě, kterou si tak dobře vyšlapala tímto psycho hororem.

Babycall je zajímavý film, nelze však říci, že by se jednalo o převratné dílo norské hororové školy. Co je na něm asi nejzajímavější je všeobjímající dekadence, která prostupuje film od začátku do konce. Barevné ladění tento dojem jen umocňuje - vše je jakoby šedé, nevýrazné, lidově řečeno zkrátka "vyblité", všední a přesto svým způsobem hrozivé. A to platí nejen o barvách, ale i o ději. Ten se rozvíjí pomalu, což ne každému musí sednout, ovšem jednotlivé zvraty jsou dávkovány tak, že větší prostor pro nudu se zde nevyskytuje. Některé scény jsou opravdu děsivé, například když se poprvé z dětské chůvičky začnou ozývat hlasy, přesto bych to ale neoznačila za typický horor, jak je avizováno v titulce. Jedná se spíše o psychologické drama s jeho typickými prvky: matka s dítětem, kteří si oba prožili něco strašného, a jejich vzájemné pouto, vztah matky a muže, který je osamělý stejně jako ona atd. Trochu překvapivě mě ale zklamala Noomi Rapace. Ačkoliv se mi moc líbila ve svém předchozím filmu Män som hatar kvinnor, tentokrát mě nijak neuchvátila, spíše naopak. Zdálo se mi, že po celou dobu trvání filmu má na obličeji stále stejný výraz a emoce by u ní taky jeden hledal dost s obtížemi. Ještě, že je tu její herecký kolega Kristoffer Joner, který tento nedostatek aspoň trochu vyvažuje. Samotný závěr mě nikterak nepřekvapil, protože se díky některým scénám dal očekávat již od první čtvrtiny filmu, ale v tomto případě to nevadí. Co však vadí je nedostatek ambicí, které tomuto filmu dost ublížily. Z daného tématu se totiž dalo vytřískat mnohem víc. Takhle zůstanu jen u tří hvězdiček, což si myslím, že je zcela adekvátní.

Tohle je prostě fantasy klasika, která by podle mě neměla ujít nikomu kdo se o film a různé jeho žánry aspoň povrchně zajímá. Nejsem schopna zhodnotit jak přesně sleduje film knihu, ale to není na škodu, protože celý děj je přehledný i bez znalosti knižní předlohy. Hlavní hvězda Árný toho sice moc nenamluví a má stále stejný výraz obličeje, ale toho chlápka prostě musíte zbožňovat, protože taková ta správná barbarská živočišnost až primitivnost z něj přímo čiší. Myslím, že v tomhle ohledu si nemohli vybrat lepšího představitele. A další herci, resp. jejich postavy, mu rozhodně netvoří bezvýznamné křoví, ale doplňují v příběhu to, co by s Conanem samotným jen těžko fungovalo. Dobrodružství, souboje, ale i humor tvoří hlavní tóny celého filmu a všechno to do sebe skvěle zapadá. Důvod proč nedávám pět hvězdiček jsou některé scény, které jsou strašně zdlouhavé, a místy uši drásající repetitivní hudba (zpravidla se vyskytující společně se zmíněnými zdlouhavými scénami). Jinak jsem ale nadmíru spokojená a sama nevím, mám-li si celý conanovský dojem kazit novým remakem. Uvidíme jestli se k tomu přeci jen někdy dokopu...

Hm, kde začít... Tento film je zvláštní kombinací dvou žánrů, které opravdu nejdou dohromady. Vypečená a věčně hláškující partička policajtů by mi v jiném filmu skutečně nevadila, ale sem toto pojetí výrazně nezapadá. Vtípky, které jsou vzápětí vystřídané záběry na porcování lidských ostatků... to je prostě divné, to ať mi Danny Lee promine. Ovšem ta exploitační část skoro nemá chybu. Ačkoliv se toho spousta děje mimo kameru, pocit jsem z toho opravdu místy měla, jako kdyby mi někdo chrstl do obličeje kýbl dětských střev. Zejména poslední masakrovací scéna (krycí jméno Rodinná) je něco, co se zas tak často nevidí. Je to rozhodně dost syrové. Zmínit také samozřejmě musím nadprůměrný výkon Anthonyho Wonga, jehož ztvárnění psychopata by bylo i z psychiatrického hlediska velice uvěřitelné. Bravo. Co k tomu říct závěrem? Kdyby to bylo bráno po celou stopáž vážně (ostatně u exploitationu bych ani nic jiného až doteď nečekala), bylo by to hodně dobré... takhle jsou to bohužel zatím jen tři hvězdičky s tím, že si to možná ještě rozmyslím, až se mi to v hlavě trochu rozleží, a možná budu hodnotit i výš.

Znesvětit moje rodné město takovou hovadinou! Ne, to mi neměli dělat:(. Herecky a scénáristicky velmi chudé, vrah nic moc a ta zbohatlická děcka mi přišla neskutečně otravná. Kdyby nebylo například scény ve ventilačce a pár jiných trochu nápaditých vražd, musela bych to zařadit mezi odpad.

Tomuhle snímku rozhodně nelze upřít originalita. Tygr prohánějící se po zabarikádovaném domě sice sám o sobě kdovíjaký strach nenahání, ale opravdu mě překvapilo, jak si s tím dokázali autoři pohrát tak, že i přesto se jednalo o docela kvalitní a napínavý zážitek. Proti námětu tedy nemám absolutně nic, horší už to ovšem je s herci a chováním jejich postav. Ani jeden ze sourozenců mi nebyl sympatický ani co by se za nehet vešlo a bylo mi celu dobu tak nějak jedno, jestli si na nich kočička smlsne nebo ne. Nehledě na to, že měli tolik šancí jak tygra vyřídit nebo aspoň zranit, že je prakticky nemožné, aby se jim to ani jednou nepovedlo... filmaři ale nejspíš nechtěli mít na triku rozzuřené milovníky zvířat. I tak ale mohu Burning Bright spíše doporučit, protože něco tak originálního si podle mě pozornost zaslouží.