dubinak

Ani jsem nečekala, že to bude od remaku naprosto odlišné. Původní díl jsem si ale užila mnohem víc. Atmosféra se dala krájet a děj si díky svému stupňování po celou dobu udržel moji naprostou pozornost. Kvůli své stopáži možná film občas působil roztahaně, ale já byla docela spokojená. I přesto, že se v podstatě neobjevovalo tradiční strašení. Člověk si po projekci uvědomí, že vlastně za celý film nic nespatřil a přesto ho to děsilo. Osobně mě snad nejvíc děsil ten chorálový soundtrack. Brrr.

Je to krvavé, slizké, nepřiměřeně ostré, ale chutná mi to. Rodriguez je sice téměř stejná liga jako Tarantino, ale svůj vlastní osobitý styl nezapře a lehko od sebe tyto dva režiséry rozeznat. Rodriguez nesází na dialogy ani na dlouhé záběry, ale na akci, explicitnost a především krutou brutalitu. Stopáž mi utíkala rychlostí blesku, příběh pobavil a především vtáhl do naprosto ujetých míst a prostorů, kde nemusíte o ničem přemýšlet, oddychnout si nad lehkostí scénáře a jen se vyhýbat nakládaným koulím. Splatter má tedy Robert v malíku. Po dlouhé době zase nefalšovaná horor/komediální akce.

Na večer jsem chtěla něco hodně krvavého, brutálního a násilnického. Myslela jsem, že těžko na něco takového narychlo narazím. Ale ejhle. The MIdnight Meat Train naprosto splnil mé požadavky, a to jsem se kolem něj motala už dlouho. Japonská režie je na pohled naprosto zřejmá, klasické záběry z prostorů metra, spousta krve, vypichování očí, zpomalené záběry, stříkance na kameře, to jen potvrzuje japonskou mentalitu a styl natáčení. Vizuálně velká bomba. Všechno je to tak ocelově studené a špinavé, přesně to, co od typu tohoto hororu očekávám. Atmosféra se taky line pěkně uceleným způsobem a je to téměř po celou stopáž poutavé. Když opomenu to, že se mi Bradley Cooper do této role skoro vůbec nehodil a že tam bylo pár nelogických maličkostí, byla to uspokojivá projekce. Při závěru mi okamžitě naskočil film The New Daughter a když budu shovívavá, nezavrhnu to kvůli naprosto nečekané pointě, kterou by spousta lidí nečekala ba aby se jim zamlouvala.

Tento přeafektovaný, na můj vkus až moc moderně pojatý remake byl pro mě jedno dlouhé poklepání na čelo. Nechalo to ve mně za následek nedůvěřivost v ženskou režii a její ještě horší výběr hlavní hrdinky. Porovnání Sissy Spacek a Chloe Moretz v podání plaché Carrie je asi jako sever proti jihu. V podstatě se nemůžete do Carrieiny role ani vžít. U Spacek to možné bylo. Přemodernizovaný vizuál amerického školství a v podstatě všeho okolního prostředí byl jen další faktor, proč už se mi tomu vůbec nechtělo věřit a asi tak po druhé polovině jsem tomu přestala dávat šance. Je vážně těžké jakkoliv tento remake prožívat, protože ani on není prožívaný a intenzivní tak, jak by měl být. Kolikrát mi možná bylo líto těch lidí na plese. Nedrtíte prostě pěsti, aby se jim všem řádně pomstila. Velkou profesionalitou tu zavání jen výkon Julianne Moore, ačkoliv Moretz to táhla, co to šlo a v žádném případě si u mě nesnížila. Bohužel to byla velká slabota a na remaky začnu být víc opatrnější.

Opět trailer předčil film. Škoda. Vážně mě upoutal, hlavně svoji tématikou. Žádný klasický exorcismus, ale démon pěkně se procházející rovnou po baráku. Jak jsme ale zjistili, naneštěstí to vůbec nefunguje. Scénář byl po celou dobu dost hluchý a chabý. Pointa jak na místě vycucaná z prstu. Příběh se začíná trochu vyvíjet až tak po šedesáté minutě a ani tento převrat neničí tu nudu kolem, která navíc ani nemá hlubší smysl. Jediná věc, která mi u tohoto filmu působila infarkt, byla ta, když už se mi u té nudy klížily oči a najednou se zvuk zesílil snad o sto decibelů a vyprostil mě na nohy docela trapnou táhnoucí se lekačkou. Ani tohle ale není za plus. Už těm trailerům přestanu věřit.

Když opomenu jistou obávanou přeplácanost, nepřehlednost a naprostý újezd kamsi odnikud k ničemu přes nic a nikam, byl to nejzajímavější, nejpůsobivější a epickou rychlostí emoce vyvolávající snímek za poslední dobu. Soundtrackem mě zamrazilo už u počátečních titulků. Na delší komentář budu ale potřebovat minimálně další jednu projekci. Velkou pusinku posílám Cillianovi Murphymu, který opět překvapil.

První polovina byla, troufám si říct, velmi brilantní náběh do zajímavého námětu. Vizuál taky nebyl vůbec špatný, herci přesvědčiví. Osudová chyba začíná v druhé polovině, kdy se vyšetřovatelé prakticky pouští do kauzy Silver a my začínáme kroutit hlavou, co si to produkce nakousla. Co si nakousla, to si bohužel nedojedla. Alespoň ne do posledního sousta. Pointa je dost nepřehledná, zamotaná a nejspíš ani ne zcela dokončená. Ani si nepamatuji, kdy naposled mi takto vadil nějaký herec jako právě DeNiro. Absolutně se mi do jeho role nehodil a dost mi projekci znepříjemňoval. Red Lights považuji spíše za nevyužitý a je to škoda, potenciál byl zpočátku zřejmý. Tři slabší.

Tyto typy filmů já teda můžu. Královsky jsem se bavila nad touto jednodenní ukázkou života tří pařížských výrostků. Je to natočené s krásnou lehkostí a žádným stresem. Černobílá dodává filmu takovou tu ponurou, nanicovatou atmosféru a za to dávám taky palec nahoru. I přesto, že tento snímek producenti pojali jako drama, ve mně spíš zanechal pozitivní pocity. Spoustě diváků se nezamlouvá jistý, poněkud prázdný scénář, téměř žádné napětí ani děj. Já se ovšem takovým snímkům jednou za čas nebráním. Nenávist je velice dobrá večerní relaxačka, obzvlášť když vám tam neustále poskakuje Vincent Cassel. Za mě velká spokojenost.

Ledová nuda. Od začátku do konce se tam téměř nic neděje. Po celou stopáž se film odehrává v podstatě ve tmě. Námět a scénář velmi nedotažený a stupidní, atmosféra nulová, nejednoznačně podaná pointa. Za zmínku by stál začátek, který se hororový nádech alespoň snažil budovat, bohužel z toho nic nebylo, nezachránili to ani herci.

Velikánské překvapení. Vážně. To je hned radost, když čekáte o poznání slabší nebo horší stupeň a dostanete takovouto parádu. Nechápu, proč na mě druhý díl působil zpočátku lacině. Snadno by se dal porovnávat s výbornou jedničkou, možná bych i přemýšlela, jestli nebyl tento díl o chloupek lepší. Hodně práce tu odvedla herečka. Na první dojem typická hezká tvářička, která bude ráda, když se jí podaří přesvědčivě zařvat, na druhý dojem šílená frajerka, která se do toho fakt nebojí opřít a věřila jsem jí to totálně všechno. Líbilo se mi i to jisté zpestření tématu, které pěkně dokazovalo, že si dali producenti záležet na tom, aby jsme nemuseli z bláta do louže a přidali ještě malinkou, i když možná trošku předvídatelnou zápletku. I když tu byl možná trochu problém vymyslet zase trochu originální pomsty, Monroe se s tím vypořádal velice slušně. Tleskám.