dubinak

Poměrně tíživá, dobře zahraná psychologická hra, která má několik wtf momentů a celou dobu se vám z ní bude krčet čelo, ale tady je asi důležitější ocenit cestu spíš než cíl. Jako takový mini bizár pro okrajové publikum určitě poslouží, všichni ostatní ho pravděpodobně odsoudí jako hovadinu. Tim Roth je tady opravdu podivnej pán a Rebecca tyhle úzkostný, ztraumatizovaný ženský umí zahrát taky většinou slušně. Žádný zázrak, ale jako zkrácení času v letadle mi to bodlo.

Jdu s proudem a řeknu, že Ari se nám trochu předávkoval houbičkama a jeho třetí dílo nemá celistvý obraz a osobitý podpis. Vryje se divákovi do paměti jen díky několika silným scénám, které jsou v porovnání se zbytkem prazáhadností, co se zde bez vysvětlení objevují, poměrně málo četné. První asi necelá hodinka je opravdový skvost, která kdyby se natáhla na dvojitou stopáž, vůbec bych se nezlobila, kdyby se děj odehrával jen v Beauově bytě a možná by to udělalo lepší dobrotu. Nesmíme ale opomenout i část filmu, kdy je Beauovi poskytnut azyl v domě podivníské rodinky. Toť vše z highlightů tohoto filmu a úplný smysl jsem se v tom sice snažila najít, jenomže někdy ani ta interpretace neznásobí ten zážitek. Takže bylo to dobré, trochu úmorně dlouhé, se zbytečnými pasážemi, na druhou stranu extrémně znepokojující, chvílemi hororové, režisérsky i herecky mistrné, ale nic co si budu připomínat co týden. Nechci hanit Asterovu práci, proto ty tři a půl zaokrouhlím nahoru. Znovu bych si pustila určitě už jen konkrétní scény a ne celý film, což se o Hereditary a Midsommaru říct nedá.

Režie s velkým R v podání Baze Luhrmann, která snad po úspěchu Gatsbyho ani nemohla dopadnout jinak než kvalitně. Zpočátku se divák bude muset asi vypořádat s jistým chaosem a zadaptovat se na klasicky divokou smršť svižných scén, hudebních gigů a vizuálního očarování. Řemeslně je to fakt špička, od kamery přes střih až k brilantnímu výkonu Austina Butlera, o kterém jsem si myslela, že mě bude spíš štvát, protože Elvis byl dřív tak trochu můj idol a proto jsem měla o tuto roli strach v podání poměrně neznámého béčkového herce. Svá ocenění si nicméně bezpochyb zasloužil. Tohle je stejně opulentní jízda jako Gatsby, nicméně ještě mnohem mnohem divočejší a dvě půl hodiny utekly jako voda. Líbilo se mi to detailní náhlednutí do jeho života, tak snad to bylo alespoň z většíčásti autentické a podle pravdy.

1. série: V 90. letech musel Sex ve městě šokovat hodně lidí svou otevřeností a prezentováním tabuizovaných témat. V roce 2022 mě ale And Just Like That šokovalo svým přístupem jistým způsobem taky. Tento seriál je podle mě historickým milníkem a symbolem počátku neo-socialistického realismu, který vzdává holt politické hyperkorektnosti prostě proto, že je to in a bortí nepopulární názory kudy chodí. V podstatě se tu řeší boření bělošských stereotypů, genderová fluidita a to, jak se s ní vyrovnávají matky teenagerů, které se s ní potýkají. Dále pak násilné protlačování nebinárních jedinců, experimentování se sexualitou ve stáří, samotné stáří a jeho úskalí a samozřejmě etnická diverzita a kulturní pluralismus. Byla by to zkrátka dlouhá debata o tom, která všechna témata tato série otvírá. Horší je pak to, že je nijak nezavírá. Spousta linek vyšumí do ztracena (např. Steve, Mirandy alkoholismus, neplodnost) a tak nějak se všechno jen vydává za něco, čím není. Absolutně se zde vytrácí motiv přátelství a pospolitosti původního seriálu. Už první díl si pro mě pod sebou podřezal větev tím, že zhanil Samanthinu absenci docela hyenickým způsobem a byla tam dost cítit reálná příčina ze zákulisí zdejších vztahů. Nevím, na jednu stranu to bylo strašně aktuální, moderní, módní a trendy, až se mi to vlastně příčilo a říkám si, jestli vlastně jsem cílová skupina co se věku týče. Dívalo se na to celkem hezky, ale nemělo to absolutně žádnou celistvost a byla to jen taková přehlídka problémů dnešního světa. Pěst na oko.

1. série: Z tohoto mám takové mixnuté pocity. Ten rozjezd na mě byl asi moc hektický a uřvaný, a ač jsem v kuchyni dělala a mám představu o tom stresu, až takhle hustý to tam nikdy nebylo. Umím si ale představit, že tohle je někde normální realita a tím, že mám ráda gastro žánr, postupem času už jsem se s postavami trochu začala sžívat. Paradoxně mě to nejvíc chytlo až když se to chýlilo ke konci. Je škoda, že ty postavy jsou záměrně takhle nedostupné, a proto věřím, že to bude hodně o diváckém názoru. Příběh to má jen takový okrajový, aby to právě nebránilo v sondování mezi kuchyňským personálem a sledování jejích práce. Ten závěr byl asi tím nejsilnějším, co seriál nabídl, a proto jsem v pohodě otevřená druhé sérii, které dávám velkou šanci, že se mi bude zamlouvat ještě víc.

Tak tento snímek se mi postaral o nejsilnější a nejdelší fyzickou nevolnost z celých letošních Varů a možná i za celý můj filmový rok, ne-li život. Čistokrevný thriller, který využívá potenciálu dnešního trendu honby za kriminálními případy a internetového undergroundu a vytváří tak úplně nový svěží vítr v tomto žánru. Intuici, že tenhle film se povede jsem měla už předem, ale co následovalo jsem fakt nečekala. Soudní procesy mě baví, chladné, drsné ženské postavy mě baví, dozvídat se o dark webu mě baví a když k tomu přidám ještě brutálně schopného režiséra, který umí podrásat moje nervy i žaludek, vznikne mi z toho hodně nadprůměrný zážitek. Asi nikdy nezapomenu na scénu s převlekem u soudu a následnou scénu s vrahem, kdy mě zvukový podkres a brilantní timing polil takovou vlnou hnusu, že jsem myslela, že budu zvracet. A kterýkoliv film, jenž je schopný ve mně vyvolat tak silné fyzické stavy si u mě zaslouží speciální pozornost. Tenhle mě donutil na něj myslet ještě dlouho po projekci a chtěla jsem si ho hned pustit znovu, protože jsem si chtěla znovu projet detaily, které mi nejspíš unikly a vyvolaly ve mně otázky. Doufám, že brzy tenhle kousek potkáme někde na VOD. KVIFF 2023

Až tristně přehajpovaná unylá obyčejná komedie s přehajpovaným mužským hlavním hereckým výkonem. Hypnóza je prostě taková ta jemná suchá severská komedie, která má jen málo zapamatovatelných momentů, u kterých bych se vyloženě smála nahlas. Prostředí, kde se film odehrává se mi vůbec nezamlouvalo, ani ta chemie mezi postavami mi nepřišla dobře zachycená a námět, který měl ohromný potenciál vyšuměl absolutně do prázdna. Režijně to bylo zkrátka uchycené příliš ledabyle a vůbec to nedosáhlo otáček, kterých to mohlo dosáhnout. Jako suchá komediální divadelní hra by to asi posloužilo lépe. KVIFF 2023

Do tohoto jsem šla úplně bez jakéhokoliv očekávání a prostě jsem jen spoléhala, že synopse dostane svého slibu ale z toho nejlepšího možného hlediska, protože zněla dost šíleně a že Řecko je tak nějak přirozenou zárukou kvalitního filmového podivínství. Naštěstí se dostavil ten nejlepší možný výsledek a já tomu asi ráda přilepším. Tenhle svět, kde lineární čas neexistuje je díky bohu podán celkem divácky přívětivým způsobem a snaží se v rámci možností udržovat řád a tak nějak se společně s postavami orientovat v jeho systému. Věřím, že kdo by se v tom chtěl šťourat, určitě by našel spoustu nesrovnalostí, ale scénář byl na první pohled uchycen pevně a divák podle mě nemá příliš šancí být z toho kompletně zmaten. Takže Řecko opět splnilo úkol a dostálo své divné vlně podivnosti s poměrně slušnou grácií. KVIFF 2023

Club Zero pod taktovkou Jessicy Hausner se vkusně vysmívá dnešním lifestylovým kultům a trendům, lidské naivitě a náchylnosti na snadné vymytí mozku. Až wesandersonovským stylem, možná trochu šmrncnutým burtonovským, předkládá mistrně a s pevným scénářem příběh, který leckomu pohne žaludkem. Zdejší dětské herecké výkony až překvapivě dechberoucí a vizuál i hudební monotónní podkres krásně podtrhuje zdejší sterilní a až bezduchou atmosféru. Navíc se dostává i ke kritice rodičovské výchovy, která v dnešní době z různých důvodů nezřídka selhává a nastoluje satirické zrcadlo celé společnosti. Mia Wasikowska se opět našla v této chladné roli a dodala tomuto filmu pilíř, kolem kterého srší všechna ta tvůrčí exploze. Za mě skoro až dokonalé. KVIFF 2023

Ta synopse z Varů zároveň sedí a zároveň ne. Nejvíc se asi trefila tím ketaminem. Přesto, že Sebastian Mihailescu je nadmíru výřečný, rád se poslouchá a po filmovém Q&A je vidět, že si svůj režijní styl umí řádně obhájit, nepřesvědčil mě rozhodně natolik, abych svůj pohled na film přehodnotila. U diváka, jenž k tomuto filmu nedostane už vůbec žádný kontext se pak nedivím jeho nízkému hodnocení. Ono ale nejde ani tak o kontext jako spíš o tu lyriku a sám režisér řekl, že Mammalia je spíš takovým dokumentem. Proto je ta plynulost scén vražedně uspávající, přesto, že stopáž celkem ubíhá. Nevím, je to pro mě taková záhada, o které se toho dá říct jen velmi málo vypovídajícího a i sám režisér, byť měl v hlavě naprosto jasno se mi zdál, že slovy popsat tento film úplně nezvládl. I žánrově bych řadila jen těžko. Své místo na Otrláku by si zřejmě ale obhájil snadno. KVIFF 2023