lamps

Ten tolik vypichovaný feministický podtext je samozřejmě funkční, ale mě spíše bavila chytře variovaná transtextuální forma, v rámci níž se s neviditelnou maskulinní hrozbou zachází. Skvělým tahem je hned pomyslná absence prologu a okamžité navázání na hledisko ztrápené ženy, která se chce zoufale vyprostit z okovů svého manžela - hned úvodní sekvenci ostatně po prvním zhlédnutí považuji za filmařsky nejlepší z celého snímku. Nepřítel se tak stává postupně vyprofilovaným především skrze dialogy ostatních postav, skrze úvodní představení jeho honosného sídla a prostřednictvím uvědoměle vkloubené MeToo kampaně, zatímco hlavní hrdince jsme vyloženě nuceni držet palce již od prvních vteřin a Whannell může v druhé polovině upouštět od dominantního vytváření napětí na úrovni jednotlivých scén (odkazujících k známým duchařinám více, než se na první pohled a při absenci viditelného nepřítele zdá) a přesouvat se k motivům překvapení a vyvolávání zvědavosti na úrovni příběhu jako celku (jak to všechno narafičil a jak přimět ostatní, aby Cecilii uvěřili?). Díky oné transtextuální žánrové vyhraněnosti jde o dílo mnohem sofistikovanější než jen 'únik zneužívané ženy před bohatým tyranem' a divák si v jeho průběhu může klást interpretační výzvy, ale na druhou stranu se na většinu otázek odpoví příliš brzy či se dají snadno vytušit a závěr funguje spíše jako nutná satisfakce než jako odvážné završení různých žánrových a motivačních konceptů. Musím ale uznat, že to celé drží celkem suverénně pohromadě a s výjimkou pár scén, jejichž účinek napodruhé předem zpochybňuji, je to výborně (byť vlastně nenápadně) zrežírovaný průsečík mezi klasickým hororem od Universalu a moderní žánrovou hrou s divákem, jakých v současnosti opravdu moc nevzniká. Scéna s barvou na půdě a konkrétně její vyvrcholení mě vystrašila skoro jako pasáž ve ventilaci z prvního Vetřelce. 80%

Soběstačné dobrodružství v zajímavém prostředí a se sympatickými postavičkami, jehož veškeré zvraty jsou ale slepě předvídatelné a neoplývající zbožňovanou pixarovskou kreativitou. Nápad s přeživšími dinosaury opravdu není špatný a jednotlivé scény jsou vizuálně perfektní až adrenalinové (souboje s pterodaktyly), avšak moment překvapení tentokrát citelně schází a celé je to, až na pár zábavných či potměšile bizarních výjimek, výhradně pro děti. Přesto pohodová pixarovská jistota za 70%.

Docela příjemná reminiscence Rockyho životního příběhu, která nádherně vypadá a dobře uzavírá McQueenovu linii, ale od značky Pixar jsme zkrátka zvyklí na originálnější náměty a kreativnější znázornění možností fikčního světa. Pro dospělé je to navíc pohříchu málo vtipné, byť stále intelektuálně a morálně na úrovni, na rozdíl od takových Mimoňů. 65%

Ač je v centru pozornosti tradičně delikátní Nicholson, který se potácí životem s mrzutostí a potlačovaným sarkasmem mně často vlastními, Bob Rafelson svou univerzální režijní snahou dokazuje, že z hovna se bič uplést povede jen zřídka. A tenhle plytký dobový příběh o hledání sebe sama toho je bohužel, navzdory pár vydařeným scénám a dobře cílenému humoru, příkladným důkazem. 60%

Sice značně citlivější a úsměvný, ale přesně v duchu rozmáchlejších Scorseseho kousků odvyprávěný příběh o matce hledající lepší zítřky, který zdánlivě přešlapuje na místě, aby vždy v pravou chvíli uskočil a překvapil dojemným, vtipným a mistrně zrežírovaným momentem. Diváka od prvních vteřin vtáhnou dlouhé kamerové jízdy a přesvědčivý herecký výkon Ellen Burstyn, jejíž vývoj od uťáplé naivky k silné sarkastické matce působí uvěřitelně. A vzhledem k přítomnosti rozmachaného malého vykuka to celé pro ženy vyznívá jako reklama na antikoncepci, i když to asi nebylo žádoucím efektem.. 80%

Mám nutkání obdivovat tvůrce, kteří se pustili do natolik ambiciózního projektu za nesporně chvályhodným účelem. Zde probíraná témata skutečně nejsou jen problémem, ale relativně žalostným průserem dnešní společnosti, na nějž by se mělo poukazovat. Otázkou je, jestli zrovna takhle násilnou diváckou formou - osobně jsem se celou dobu nemohl zbavit pocitu, že sleduji nahrané divadlo, přestože nepochybuji o tom, že jednak to takhle opravdu chodí a jednak jsem na plátně sledoval skutečné zavrženíhodné lidské kreatury. Problém je v tom, že dokument zůstává přes všechnu deklamovanou autenticitu hrozně manipulativní a tlačí diváka k jednostranné interpretaci každé myšlenky či dialogu v podstatě ještě dříve, než k nim vůbec dojde. Nejdojemnějším výjevem tak má být hovor se slušným dvacetiletým klučinou, který sice nechce nahotinky, ale stejně se baví komunikací s dvanáctiletými dětmi (což mi pořád přijde divné). Ony ty jednotlivé scény i celkové schéma fungují, ale především proto, jak to tvůrci všemi formálními prostředky hrají na diváka, od něhož se automaticky očekává empatie a emocionální účast - a ano, párkrát mě to skoro zvedlo ze židle, ale mnohdy jsem se musel rovněž hlasitě smát nad hlody postav (respektive herců, přičemž zkrátka nevím, u čeho herectví končilo), jelikož ta forma "reaction shots" to po mně přímo vyžadovala. Je to určitě zajímavá a snad i záslužná práce a je dobře, že česká kina plní také někdo jiný než sexuálně rozervaný Langmajer, ale navzdory tomu, že zdejší poselství uznávám, to tvůrcům bohužel tolik nežeru. Velký palec nahoru každopádně za trojici hereček, které to zvládly až neskutečně. 65%

Ten film má nakonec příjemně vzestupnou tendenci. Začátek je hrozný a chaotický, po přesunu na ostrov se ustálí psychologie a divák pobere tvůrčí záměry a poslední třetina je dokonce velmi dobrá (pasáž po zapálení stodoly možná i výborná). Škoda celkové křečovitosti a absence tvůrčí iniciativy, potenciál odvážné formy nemusel končit u vlkodlačího sexu a odhalené Elizabeth Brooks, které bych okamžitě přidělil roli v Pobřežní hlídce. 55%

Typický Bong. Film se rozjíždí pomalu a k postavám přistupuje s podivnou odtažitostí, podobně jako na ně působí okolní společnost a její neučesaná, zastaralá pravidla. Praktiky vyšetřovatelů jsou příšerné a morálně pochybné a divák jim po chvíli ani nic dobrého nepřeje. A nic dobrého také nepřichází, neboť tohle není rozprávka o potlačování zla a jeho potrestání, nýbrž o jeho nepolapitelnosti a neodhadnutelné podobě, stejně tak jako o hořké demýtizaci dobra a zpochybnění požadovaných hodnot, které na rozdíl od západních filmů tehdejší jihokorejská společnost neposkytuje - detektivové nemají žádnou rodinu a jejich jedinou životní náplní je práce plná násilí, nedůvěry a podvodných praktik. Skrze opakované oddalování vyvrcholení a pocit rostoucí beznaděje se však divák s hlavním hrdinou postupně sblíží a začíná mu ho být líto, stejně jako je mu po chvíli líto všech vyslýchaných. Zločinem začíná být sama existence a vyšetřování je jen formou, jak se s ní vyrovnat a jak v ní najít smysl. Jestli mi Pečeť vraha opravdu připomněla nějaký hollywoodský snímek, nebylo to v žádném případě Se7en, nýbrž Finecherův Zodiac, v němž se podobně reflektuje beznadějnost systému a finální pocit morálního nezadostiučinění. Společně s Parazitem zatím vrchol Bongovy tvorby - jen mi přijde zajímavé, že zatímco v jeho oscarovce mi ta extrémně asijská žánrová vyhraněnost zkazila až konec, zde jsem se kvůli ní nemohl naladit pouze zpočátku. 85%

Když by někdo zkoušel charakterizovat, jaké vlastnosti by měl mít opravdu významný a výborný snímek, určitě by rychle došel k pojmu nadčasový. A jelikož už nějaký čas žijeme v 21. století a nadčasovost se určuje výhradně zpětně, jako měřítko pro nadčasové či nestárnoucí ve filmové branži bych z fleku dosadil právě Vetřelce. Ten film totiž (snad vyjma jistých technických serepetiček ve vybavení lodi) fakt nezestárl ani o den. Zarážející však je, že i po takové době, během níž vzniklo tolik tematicky podobných kousků, ten film nepřestává až exhibicionistocky svádět divákovu pozornost a držet ho v permanentním napětí, přestože ten už veškeré zvraty dopředu zná. Je to bezesporu výsledkem špičkové práce nejen maskérů, kulisářů, technických fachmanů či Jerryho Goldsmithe, ale především Ridleyho Scotta, který už snad nikdy ve své kariéře netočil tak suverénně a jehož střihový timing a smysl pro budování napětí mimo obraz dělá z každé sekvence střetnutí se slavným hnusákem látku pro vydatnou hororovou povídku. Veškeré aspekty nutně osekaného světa a prostředí jsou promyšlené do nejmenších detailů a úvodní zvědavost (kdo vysílá signál? Komu patří vesmírná loď? Co provádí tvor na Kaneově obličeji a proč ho udržuje naživu?) je postupně zcela vytlačována strachem a starostí o postavy, ačkoli paralelně dochází k vysvětlování, které má vždy hlavu a patu. Klaustrofobické prostředí a spoléhání na zvukovou složku navíc funguje celou dobu perfektně a Vetřelec je v součtu unikátním, vysoce umělecky řešeným vesmírným slasherem, který hromadě následovníků vydláždil cestu a současně jim vlastní tvůrčí dominancí znemožnil, aby se kvalitativně přiblížili - jediným tematicky podobným příspěvkem, který se chytá (a v lecčems ho mám dokonce radši) je Věc, zatímco James Cameron v přímém pokračování pochopil, že se musí vydat jiným, explicitnějším směrem, a udělal to báječně. Výsadní postavení tohoto díla je však zkrátka nezpochybnitelné a ... nadčasové.

Luxusní práce. Společně s Tenkrát v Hollywoodu a Irčanem jediný film roku, u něhož mě tak moc bavil samotný proces dávkování informací a okázalého odkrývání fabule. A není to opravdu jen záležitost na jedno zhlédnutí, jejíž půvab by po znalosti vyústění uvadal - v krátké době jsem film viděl dvakrát a právě na podruhé jsem si ještě více užíval celkový koncept, žánrové odkazy a jednotlivé vtipy, které často tvoří perfektní střih a promyšlené střídání zamlčovaných a obměňovaných hledisek vyslýchaných aktérů. Ona také není dominantním vypravěčským prvkem zvědavost nad identitou vraha (přeskočte závorku kvůli spoileru - což podtrhuje fakt, že ve finále onu vyšetřovanou vraždu vlastně nikdo nespáchal), nýbrž zábavné vedení pozornosti skrze flashbacky, ironicky laděné vztahy mezi aktéry a odhalování samotného pozadí, nikoli pachatele. A rovněž díky úžasným hercům a chytlavým dialogům nemám obavy, že to nebude srovnatelná sranda i při dalších projekcích. A nebo v rámci pravděpodobného pokračování.. 90%