lamps

Truffaut střílí do vlastních řad opravdu s obdivuhodnou přesností. Avšak nemohl jsem se zbavit pocitu, že občas to filmu trochu škodí. Jeho herci a vůbec všichni členové štábu jsou totiž vylíčeni takovým způsobem, že i jejich osobní problémy lemující v podstatě celou příběhovou kostru vyznívají trochu jako z jiného, jednoduššího světa. Na druhou stranu však nechybí ani charakterová pestrost, ani celá škála skutečných emocí a životních postojů, projevujících se na náladě právě rozpracovávané scény (něžný humor ve scéně s koťátkem, trpkost ze zestárnutí ve scéně "dvou stejných dveří" atd.). Vše navíc zdobí krásná formální stránka, kdy je takřka každý detail dáván na pozadí procesu celého natáčení (například když si Truffaut prohlíží fotky najaté herečky, kamera se stále soustředí jen na ně, jakoby i divák měl sdělit svůj názor jestli angažovat či nikoli). Ale největší ozdobou snímku, která přitahuje tolik filmových nadšenců, je samozřejmě jeho neopakovatelná preciznost a přitom nenucenost v nastínění celého kolosálního, fyzicky i psychicky vyčerpávajícího procesu zvaného výroba filmu. Zřejmě nikdo jiný než Truffaut, milovník filmu, výborný režisér a velmi příjemný herec, by něco takového nedokázal, a proto si musíme tohoto kouzelného díla moc a moc vážit. 85%

Lucas je borec. Film zhmotňující přesně ten úžasný atmosférický feeling, který si představím, když se mluví o amerických šedesátkách. Samozřejmě, důležitou roli hraje neuvěřitelně nadupaný soundtrack, který hraje diegeticky z rádií či během živých představení takřka nepřetržitě, ale hmatatelně reálné je i zobrazení tehdejší mladistvé nátury, nahodilého hledání sebe samého, váhání mezi nesvázaným užíváním si života a směřováním k dospělé zodpovědnosti, mezi povrchním frajerstvím a skutečným prožíváním. Nevzpomínám si na žádný jiný snímek, po jehož zhlédnutí bych upadl do deprese z toho, že nemohu zažít dobu, o které vypovídá - nekonečné večery v autokinech, na živých velkoměstských ulicích s hárem jako James Dean (v mém případě spíše jako Yul Brynner :) nebo na vyprahlých venkovkých cestách, kde bych tůroval s kovbojským kloboukem otcův starý trabant. Dílo sice mnohem více nostalgické a naivní nežli progresivní, ale přesto nestárnoucí a nádherné. A je zajímavé vidět, že Richard Dreyfus vypadal roku 1973 o patnáct let mladší než o dva roky později při natáčení Čelistí...

Vietnamský gangster alias trochu jiný záběr na řiť, do níž Amerika po druhé světové směřuje a kolem níž lze tančit s bankovkami, samozřejmě s více či méně špinavýma rukama. Parádně svižné, skoro jako ve stylu zlatých Scorseseho žánrovek, umně gradované v informačních a motivačních paralelismech mezi aktéry a natočené s jistou učitelskou odtažitostí, díky níž lze vnímat nejen titulní příběh postav, ale i celkový výpovědní a nadčasový diář o době a propojenosti jednotlivých sociálních či ideologických složek. A současně nonstop zábavné jako ryzí 'policejní' gangsterka. Tři hodiny bohatě splaceny. 90%

Americký sniper nepojednává o fyzickém utrpení uprostřed bitevní zóny, nýbrž spíše o diametrálně odlišných pohledech, kterým je válka v Iráku vystavována jednak ze strany nic netušících amerických občanů v zámoří, jednak z pozice přímých aktérů krvavých bojů, a také o pochybných motivacích, které vedou řadu mladých Američanů vstříc vysněné "službě vlasti". Eastwood sice pracuje s velmi obecnou filmovou rovnicí, když jeho hlavní hrdina přichází do války pln nadšení a vlasteneckých přísah a nakonec odchází coby zlomený muž, který ztratil iluze o cti i existenci dobra, avšak film vyzdvihuje nad průměr neskrývaná nechuť k vlastenectví, které je chabou náplastí na konání či snad oplácení zla, přirozená civilnost emocí, díky níž válečná i psychologická rovina filmu krásně splývá, a samozřejmě Clintův formální génius, který ho ani po osmdesátce neopouští. Vzhledem k tolika oscarovým nominacím se možná vnucuje myšlenka, že Američané mají pro Eastwooda zkrátka slabost, ale já si při sledování Snipera, stejně jako u Gran Torina nebo Million Dollar Baby, uvědomoval, že on si tu oblibu prostě zaslouží... 80%

Vlkodlačí filmy mě svým způsobem vždy dost přitahovali, ovšem s vyjímkou atmosférického Johnstonova VLKODLAKA to byla pokaždé naprostá ztráta času. Až tento horor mi nabídl přesně to pravé ořechové. Má to výbornou a skutečně mrazivou atmosféru, dobrý příběh, dostatečné množství krve a jako bonus opravdu vydařené děsivé triky. Na film jsem se díval večer za tmy a po ulehnutí do postele jsem měl stále před očima ty napínavé scény v opuštěném parku a metru nebo dnes již kultovní záběry na proměnu ve vlkodlaka, ze kterých doslova naskakuje husí kůže. Komediální stránky filmu se pak netřeba obávat, humor je tu obsažen v odpovídající míře a podle mě celkový spád vůbec nenarušuje. Dovolil bych si dokonce nesouhlasit s J*A*S*M a říkám, že Americký vlkodlak v Londýně je VŮBEC NEJLEPŠÍ vlkodlačí film!

Amerika je na povrchu příjemně natočené vztahové drama o milostném trojúhelníku, které stojí na přesvědčivých hercích a silné výchozí situaci. V tomto ohledu ale můžeme dění snadno předvídat a jako výraznější se nakonec jeví podprahová interpretace, která do hry zahrnuje politická témata. Společně s Elim do Izraele přijíždí Spojené státy, které způsobí neštěstí (byť nepřímo), z něhož se tamní protějšek po zbytek filmu rehabilituje. Tuto interpretaci sice nepodporuje tragicky vykreslený Eliho charakter ani smutné zakončení, ale pokud by platila, jinak veskrze průměrné drama by alespoň částečně pozvedla. Amerika je bezpečný emoční kalkul s nijak výraznou stylistickou složkou a směsí různých motivů, v nichž nechybí ani naznačovaná homosexualita či vyrovnávání se s bolestnou výchovou. Po oceňovaném Cukráři je to pro Graizera krok zpět.

Takový film prostě nikdo jiný než Spielberg natočit nedokáže. Velkolepé, působivé a strhující. Obzvlášť při sekvencích z otrokářské lodi mi doslova běhal mráz po zádech a i při dlouhatánském Hopkinsově projevu jsem hltal každé slovo, což se nestává zrovna často. Takových silných snímků o lidské špatnosti by se mělo točit více, byť je to v tomto případě opravdu až zbytečně dlouhé a lehce roztříštěné v obsáhlém sdělení.

Iňárritu má režii opět v malíku a trojici spletitých příběhů propojuje s takovou obratností, jako by od narození nedělal nic jiného než běhal s kamerou napříč městskou džunglí. Na tomhle jeho výletu bych viděl jen dvě velké slabiny, a to že jednak hraje místy strašně moc na efekt a vzdává se tak své podmanivé autenticity, a pak také kvůli přemrštěné stopáži už v závěru docela silně nudí a nevyúsťuje vlastně v nic, co by diváka nějak vytrhlo z letargie. Líbily se mi první dva příběhy a vesměs jsem si liboval, jak to Alejandrovi zatím všechno krásně vychází, ale naopak mě hodně zklamalo, že námětem nejzajímavější pasáž o nájemném zabijákovi vyšla úplně vniveč, stejně jako pokus o citové obměkčení v závěru. Je to rozhodně velice dobrý film, který za těch 150 minut asi stojí, ale nic přelomového nebo vysloveně neobvyklého se také zdaleka nekonalo. Alespoň se ukázalo, jakým je Pulp Fiction v daném okruhu filmů nedotknutelným vládcem. 75%

Komedie, u které sice lehce zamrzí, že Samuel ještě není ten excentrický "Bad Motherfucker" a Cage se nechová úplně jako Cage, ale jinak se jedná o pohodovku jak vyšitou. Buddy potenciál zůstává nevyužit a vedlejší postavy jsou všichni idioti, ale zvraty jsou tak upřímně absurdní a provedení energické, až se ta aura a vyznění příběhu stávají nakažlivými. 65%

Tu obrovskou kritiku tohoto snímku jsem nikdy tak úplně nepochopil. Je pravda, že efekty stojí za staru bačkoru a ani příběh si s kvalitním scénáristou zřejmě nepotykal, ale jinak je Anakonda poměrně svěží a místy dokonce i napínavá dobrodružná podívaná, která hraje víceméně jen na efekt. Ať už je to efekt v podobě zabijáckého hada, jenž je i přes svůj digitální vzhled poměrně často na očích, nebo v podobě krásného pozadí Jennifer Lopez, jejíž skrovný obleček dostane pořádně zabrat. Největším esem je ale z mého pohledu ďábelský výkon Jona Voighta, z jehož záporáka mi až přebíhal mráz po zádech a okamžitě si získal všechny mé sympatie. Bohužel, anakonda v roli zloducha ani zdaleka nedosáhla na jeho úroveň a celkový dojem paradoxně hodně kazí. I tak ale naprosto poctivých 60%.