F.man

V podstatě jen další nudný "atmosferický" rádoby horor, který alespoň trochu zachraňuje prostředí Aljašky a Mila Jovovich. Je fakt, že pseudo dokumentární styl tomuhle žánru svědčí, ale musí se s ním umět pracovat. Ve Čtvrtém druhu to v podstatě nemá žádný filmový význam (ano, u někoho to může rezonovat po skončení) a divák je stejně odkázan na linku s Jovivich. Nutno podotknout, že ta hraje skvěle. Možná jsem vůči tomuhle źánru nějak vyhraněn, ale i ty dvě hvězdy jsou se zavřením očí... P.S. Inspirací pro výběr herečky v dokumentární části musel sloužit obraz Výkřik od Edvarda Muncha. Jeji obličej byl tím nějvětším hororem v tomto snímku =) In the end, what you believe is yours to decide.

Obrovská anarchistická facka tehdejší kinematagrafii a v podstatě filmový manifest Nové vlny. Ať uź mluvíme o dlouhých záběrech kamery, střihu, základním tématu, nebo "jen" o hereckém výkonu ústřední dvojice, všechno hraničí s genialitou. When the French say a second, they mean five minutes.

Vynikající snímek Marcela Carnéa se skvělým Jeanem Gabinem. Uvědomme si, že jsme v roce 1938, v době kdy charakterní herectví, popřípadě dokonce method acting jsou díky nedávného přestupu ke zvukovému formátu v plenkách. V tomto světle je Gabinův Jean ještě o to femonální. Skvělá je taky práce (scénáristy či režiséra?) s divákem, která ho hodí rovnou do děje a až postupem času ukazuje své základy. Až surrealisticky se totiž - z ničeho nic - objevující postavy, člověk tápe a vše se na néj valí, a teprve postupem času, až když se postavy navzájem seznamují, se divák dovídá o co vlastně jde a dochází mu předchozí události. Později je hlavní linkou romance, která klape vynikající způsobem (dokonce bych si tipnul, že v jistých momentech z něj něpřímo čerpali autoři, režisér, popřípadě Bogart v Casablance). Libová chuťovka, kterou nádherně proplouvají hlavní motivy poetického realismu. Lidé přicházejí a zase odcházejí

Michael Moore si nepochybně spoustu informací dokresluje a manipuluje s nima. Mnohdy si taky onanuje svoje levicově intelektuální ego, směruje své postavy do názorů které chce slyšet a je až trestuhodné jednostanný. Přesto, to co se snaží říkát a komu se to snaží říkat stojí za to. O kapitalismu s láskou není nic korektního (ostatně jak už jsme u Moora zvyklý). Zato člověka váźně praští do hlavy a je to taková správná lečba šokem. Já jsem pro a obdivuju lidi co jdou proti proudu a snaží se do zavedených (špatných) konvencí vnést zlepšení. A přesně o tom tenhle snímek je. Is this the United States Congress, or the board of directors of Goldman Sachs?

Chápu, že nejsem cílová kategorie tohodle snímku, ale i z hlediska nějakého formálního filmového pohledu je tohle prostě zvěrstvo. Nuda, šeď, podprůměr a já se divím kam ta Uma Thurman směřuje. Po "Vdané snoubence" je tohle totiž už druhé podobné téma, které Uma točí a ona, jako spíše charakterní herečka, si tímhle pomalu ale jistě podkopává kariéru. Každopádně ta jedna hvězda je za ní. Do you know, that bath toy...?

Po třech dílech jsem z téhle "Reality show" nadšen. Oliverovo zapálení a snaha vypadá hodně upřímně (slzy při kritice městečka) a já mu fandím. Navíc to co ukazuje ABC o místní stravě / výchově člověku až vyráží dech. Aby děti v sedmi letech nedokázali poznat brambor či rajče a neuměli držet nůž... To je vážně moc. Jasně že je to "jen" reality show o sledovanosti, ale vyjimečně točená (snad) s opravdovou snahou něco změnit.

Kdyby chtěl člověk škatulkovat tak z Takových normálních zabijáků výjde něco jako satiricko-romanticky road movie. První zmiňovaná - satira - je všude přítomná. Ať už jde o začátek při kterém se "pozadí" směje otřesným věcem v sitcomu, o svět médií, která Mallory a Mickeyho "stvoří", o absurdnosti populace, která je jimi fascinovaná... Prostě satira je zde jeden z ústředních motivů. Tím druhým je romantika, která vzniká mezi rebelující dvojí zabijáků. Ač zvrácená až na půdu, dokáže diváka strhnout (další z paradoxů). No a road movie do toho skvěle zapadá a dává snímku pořádný děj (hlavně do poslední třetiny). Oliver Stone do Zabijáků napumpoval spoustu svých vychytávek - ať už se jedná o barevné filtry, černobílé záběry, netypickou kameru, či zběsilý střih - fungujou. Těžko říct, jestli mají situaci odlehčovat, nebo naopak dramatizovat - každopádně upoutávají pozornost diváka a mimochodem fungují i správně esteticky. Skvělý je výkon herců - a to ať zmiňuju hlavní postavy Woodyho Harrelsona, který má ten správný zabijácký feeling a Juliette Lewis nebo vedlejší "šílence" Roberta Downey Jr. a úžasného Tommy Lee Jonese. Přesto to na plný počet není. Místy mi ta přílišná zběsilost ač moc vadí, sem tam bych více vsadil na jednu kartu ať už romance nebo satiry a zvolnil tempo. Taky, a to je už asi hlavně můj osobní problém, mi nesedí konečná identifikace režiséra s ústředním duem, jež začíná Mickeyho momologem (který je sice na hlavu postavený a nesmyslný, i když kdo ví jak jej "hloupější" lidé můžou přebrat) a končí úspěšným únikem. Nakonec tedy čtyři uspokojivé hvězdy. P.S. Tarantina sem vážně netahat - pro zájemce je k dispozici původní scénář se spoustou Tarantinových poznámek k režii, který by dal vzniknout v podstatě úplně jinému filmu (narozdíl například od True Romance). That the worst fuckin' head I ever got in my life! Next time don't be so fuckin' eager!

Moc příjemná romance, která však na mě začala fungovat až v druhé půlce. Prozatím tedy "jen" čtyři hvězdy, dost možná to ale není hodnocení konečné. Každopádně Humphrey Bogart a hlavně Katharine Hepburn jsou v tomhle snímku úžasní. Parádně to mezi nima funguje a i přes mírnou teatrálnost padesátých let (method acting je ještě v plenkách) jsem jim věřil (skoro) vše. What a time we had Rosie, what a time we had.

Tarantinova nelineární verze, tak jak ji zamýšlel ve scénaři mohla být taky zajímavá, protože je v ní spoustu míst ve kterých může divák postupovat s filmem a nechat se překvapovat. Přesto jsem rád, že nakonec snímek natočil Tony Scott přimou a to lineární cestou, ukončenou happy endem. Postavy totiž pojal opravdu pravdivě a romanticky a Slater s Arquette jsou tak naprosto úžasný pár. I když se pohybujou v Tarantinově zkaženém světě, jsou celou dobu nádherně sehraní a uvěřitelní. I další obsazení (zejména v dnešní době) je nadstandartní a taková scéna Dennise Hoppera s Christopherem Walkerem, to je lahoda. Hodně vtipný je i Brad Pitt v roličce zhulence, Gary Oldman jakožto bílý rastafarián a Val Kilmer jako "Elvis". Jednotlivé postavy, i když jako kdyby do snímku nepatří a mají pro sebe vlastní prostor, jsou hodně důležité a perfektně využité... Tarantinovská verze měla být zřejmě opět taková ta mafiánská příhoda plná "bad lucku", ale znovu říkám, Scott si s tím vyhrál moc pěkně a "normalní filmové" lazení tehle lahodě taky proklatě sluší. Čtyři spokojené hvězdy. I always said, if I had to fuck a guy... I mean had to, if my life depended on it... I'd fuck Elvis.

Zajímalo by mě, kde sebral Peter Jackson nápad zfilmovat Pevné pouto. Každopádně se jedná o takové přestřelení, že je až škoda o tom nějak více mluvit. Docela i chápu čeho chtěl asi docílit - intimní "pohádky" plné fantazie. Bohužel se mu to celé rozpadlo kdesi v nátačecím procesu či střižně na přeplácanou a kýčovitou nudu. Sem tam sice jde vidět závan geniality (některé záběry ze světa "mezi", koupelna vraha po vraždě), který je ale daleko více utopený v tom nejasném guláši. Jackson navíc selhává i v podání příběhu, když nedůležité momenty podává doslovně a ty duležité naznačuje v jakýchsi hádankách. Považuju se za pozorného diváka, kterého jen tak něco nezmate a umění pro umění mi v zásadě nevadí, ovšem sem se to nehodilo absolutně. Další věcí je použití digitální kamery v některých záběrech. Celkově mi digitál příjde pro filmy pořád ještě nevhodný (zvyk?), ovšem se začátku mě Jacksonův záběr používat jej v temnějších částech a makro záběrech, díky menší prostorové hloubce, docela nadchnul. Později když už to ale používal v místech naprosto zbytečně mě tím spíše rozčiloval. Kapitolou samo pro sebe je svět ve kterém se většinu času pohybuje Saoirse Ronan. Taky - místy moc dobré až genialní, většinou času ale jen přeplácnutá a přeexponovaná kýčovitost. Nevím no. Jackson prostě uletěl úplně mimo. Jde vidět že to myslel dobře a záměr je v mnoha místech dobrý, ale to jak je film nakonec podaný a seskládaný z jednotlivých atmosfér mu prostě vůbec nesluší. I wasn't lost, or frozen, or gone... I was alive; I was alive in my own perfect world.