buzzwoody

Druhý díl o něco lepší, než první. Tempo se stupňuje, přidávají se postavy, a věci se začínají dávat do pohybu. Praktický design skřetů stojí za to, a konečně vzbuzuje zase trochu respektu, který si zaslouží (po smažkách z Hobita, kde je trpaslíci kosili s prstama v nose po desítkách). Linka s Durinem je plná života, track Khazad-dum je zatím dost možná nejlepší skladba, co jsme zatím mohli slyšet. Arondir zatím v pohodě, těším se na Númenor a hodně mě zajímá, jestli je Firefly Killer s velmi obvious vzhledem Gandalfa opravdu Gandalf.

Po salvě trailerů jsem měl jako fanoušek Tolkiena i jeho Jacksonových adaptací skeptické tendence. První dva díly Rings of Power je ovšem (díky bohu) rozmetaly na mraky. Atmosféra Středozemě, jejíž absence jsem se hodně bál, tam je, a v mnohem větším měřítku, než by člověk podle některých nenávistných komentářů mohl čekat. Je otázkou, jak moc se příběh vzdálí od nastavené Tolkienovy mytologie, ale ruku na srdce - Jackson je zatím stále podepsán pod mnohem tvrdšími odchylkami od předlohy. Vizuál patří k tomu nejkrásnějšímu, co lze momentálně na plátně nebo v televizi vidět (těžký rozpočet je znát), tím spíš, když na efektech poslední dobou všichni brutálně šetří. A to nemluvím jen o CGI, právě naopak, požehnané množství praktických efektů mi dělá velkou radost, vzhled skřetů nechává vzpomenout na nejlepší léta Petera Jacksona. Stačí se podívat na pár minut prologu, a lze spatřit náznak toho, jak velký potenciál v sobě Prsteny Moci skrývají. Postavy se jeví sympaticky, naštěstí nám nejsou představeny všechny najednou (trpaslíci až v příští epizodě, Númenor jsme zatím neviděli). Bear McCreary se Howardu Shoreovi rovnat nemůže, ale on se o to naštěstí ani nepokouší a snaží se přijít s něčím novým (tato analogie by se dala použít i na celý seriál X Jacksonův LotR, ale na to je ještě brzy), jeho hudba zní jako příjemná fúze mezi jeho Outlanderem a God of War. Jako nepřehrocenej skalní fanda Středozemě říkám - jen to sem perte.

S jakým gustem James Gunn vymýšlí takový hovadiny, to je neskutečný.

Není to dokonalé, ani v nejmenším. Ale ve vodách jalového, studiového DC odpadu (Aquaman) přišla neočekávaná, autorská pecka, která se v podobných podmínkách DLOUHO neobjevila. Samozřejmě, pokud na to narazíte náhodou, dostanete skoro čtyřhodinový (v podstatě se to dá lépe vnímat spíš jako krátká minisérie než film), velmi zdlouhavý superhrdinský film, který se místy chová jako slátaný guláš na hranici kýče. S tím ale přichází i silná dávka epického audiovizuálního nářezu ala čistokrevný Snyder. Jeho příznivci si pochutnají, jeho odpůrcům se po BvS zase jednou zvedne žaludek. Já jenom vím, že Whedonova kinoverze Justice League z roku 2017 byl absolutní trash, a jakkoli je tenhle Snyder Cut zbytečně dlouhý, funguje mnohem lépe. Každopádně snímek stoprocentně stojí za povšimnutí a director's cuts těchto filmů by měly vycházet častěji, aby všichni viděli, jak korporátní studia degradují tvůrčí vize v odporné bezpáteřní produkty. Je mi těžkou záhadou, proč Supermanův CGI oholený knír vypadá líp, než v 2017 kinoverzi.

Čas plyne v ledovém konci světa pekelně pomalu, a divák ke konci cítí už každou vteřinu. Charismatický Clooney se spolu s kameramanem Ruhem a skladatelem Desplatem snaží horko těžko zakrýt nějakých 25 minut stopáže navíc, které měl nechat na podlaze střižny.

Všech věcí, které na Mulan vnímám pozitivně, dosáhli tvůrci prachama z Disneyho kapsy. Výprava a kostýmy (občas kamera?) se snaží navodit příjemnou asijskou atmosféru, což se jim prvních 20 minut poměrně daří. Ve chvíli, kdy se má ale rozjet příběh, přijde jen chladný, umělý konstrukt. Postavy nemají šanci na jakékoli rozpracování, jde se od věci k věci a ve finále je z toho jen už 50x viděná "superhrdinská" origin story, jen tohle je jedna z těch nejunylejších. Jak už tu navíc někdo trefně poznamenal, celé téma ženské emancipace je spláchnuto do hajzlu ve chvíli, kdy Mulan vyniká nad ostatní ne díky své vnitřní jedinečnosti, ale JEN díky superschopnosti, kterou prostě má. Často mi film evokoval přirovnávat jej s pár let starou Velkou čínskou zdí, kde fungovaly jen a pouze akční scény. Ty Mulan bohužel nezvládla taky, a daleko radši bych se znovu podíval na Matta Damona mezi číňany, než na novou Mulan. Největší emoce z celýho ve mě vzbudil hlavní hudební motiv původního animáku, přestože jsem ho nikdy neviděl.

První díl byl o Stevenovi, druhý byl o Shirley, třetí se až retrospektivně věnuje doposud upozaděné Theo, z níž se náhle vyklubala snad nejsympatičtější postava.

Překvapivě hutné mysteriózní psychologické drama, kde začíná být příběh postupem času podáván ve formě jednotlivých střepů roztříštěné mozaiky, misty přecházející v tak surrealistické střepiny, že z nich pak ve finále vlastně nejde poskládat skutečně jednotný význam, a který dokáže dotáhnout k takhle silně znepokojivému vyznění skutečně jenom japonský animák.

Strašení oproti prvnímu dílu ubylo, zato přibylo až poetických paralel mezi jednotlivými dějovými linkami, které jsou poměrně hezky provázané.

Poměrně zajímavě rozehraný pilot, který ve dvou nejdůležitějších aspektech, tedy ve strašení a charakterizaci postav, rozhodně funguje.