Aidan

Ne, že bych Melindě neštěstí přál - bylo by to zvrácené - ale přece jsem, snad i díky hereckému výkonu Kirsten Stewartové, byl okouzlen osobnosti, jaké z dosud možná obyčejné pubertální holky pod tíhou tajemství vyrostla. Ve škole plné uhihňaných roztleskávaček ztělestnila introvertní sílu a její bolest se přelila do umění. Nemožnost mluvit, nutnost nést břemena uvnitř může být u těch, kdo nepodlehnou chmuře, katalyzátorem obrazů, skladeb a básní. Jen doufám, že se promluvivší dívka nakonec, poté co shodila náklad, nestala zas jen "veselou středoškolačkou". Byla totiž krásná právě ve svém osamělém zápasení.

Film, který může sloužit jako podnět ke zpytování svědomí i těm, kdo jako já "věk kompromisů" na konci sedmdesátých let nezažili, ale jsou na každém kroku konfrontováni s dědictvím té doby - mimo jiné ve vlastním nitru. Dokážu vydávat svědectví pravdě, i když to stojí mnoho, možná vše? Anebo se hrbím, uhýbám, kličkuji? Nejde jen o velká dramata českých dějin jako je příběh charty/anticharty, ale také o drobné každodenní zápasy. Spíš než k souzení včerejšků mi PF 77 posloužilo k zpytování sebe sama uprosřed dnešků. Je to snímek, který bude málokomu příjemný - snad jen těm, kdo druhé přísně soudí a sebe nevidí. Připomíná člověku upatlané mravní trapno, před nímž by se raděj skryl. Divákovi se nepodbízí, chirurgicky se zařezává do svědomí a působí bolest tam, kde je třeba. Drobné filmařské nedostatky tu lze lehko odpustit.

Silný, dojemný příběh, který nezavírá oči před přehlíženými tématy pomíjivosti, stárnutí a smrti. Ale tak jako u některých jiných, potleskem publika a cenami kritiky častovaných velkých holywoodských vyprávení (např. Forrest Gump nebo Vykoupení z věznice Shawshank) jsem měl intenzivní dojem, že vše je jen jako. Líčidly uhlazené tváře a uhlazený fantastický děj. To vše posílilo pocit neuvěřitelna. - Ale za černošskou Benjaminovu matku a za její z víry vyvěrající (a ve filmu neironizované) postoje patří režiséru velký dík. Kladná hrdinka, která zachrání znetvořené dítě, neboť i ono je Božím obrazem, to je bytost v mainstreamovém filmu k pohledání.

Céline a Jesse již jako odpovědnostmi středního věku poněkud vyčerpaní rodičové, kteří přehodnocují vztah, jenž byl v předchozích filmech pouhým příslibem. Porozumění se zdá po letech paradoxně těžší než na začátku a láska je teď častěji dílem vůle než citu. Navíc ani "epocha dočasnosti" vztahům na trvání nepřidává. Manželé stojí na půl cesty mezi šedovlasou generací, která dosud u oltáře slibovala "dokud nás smrt nerozdělí" a mezi těmi mladými, kteří do svých exotických přeshraničních partnerství již vstupují s tím, že jsou jen na čas. Ve společnosti, která již nevěří na trvalost je těžké u svého "ano" vytrvat. Obzvlášť pokud - tak jako v Jesseho případě - již jedno manželství zkrachovalo. Linklaterův film je opět skvělý, byť v něm oproti tomu minulému zas o něco ubylo lehkého poetična ve prospěch těžknoucí reality. Snímek odkazuje na Rosseliniho "Viaggio in Italia": v jednom okamžiku explicitně, jinde v náznacích. Mezera padesáti let je však znát: zápas o manželství je podobný, jen přibylo pragmatismu a schází tu zázrak.

Co dokáže rozbořit obranné valy, které unavení manželé vystavěli kolem svých já, aby se nemuseli darovat? Jen zázrak, ničím nezasloužený zásah milosti, může krunýře prorazit a znovu otevřít cestu zranitelnosti lásky. Byl by to smutný film o erozi vztahu, kdyby Rosseliniho vidění světa nebylo otevřeno dokonce i větším divům, než je uzdravení slepých…

Kouzelný koktejl klukovské imaginace a dospělých smutků. Rád jsem se nechal unést. Škoda jen ohyzdného distribučního názvu: přiláká diváky, kteří budou nutně zklamáni, a ty, kteří by mohli být potěšeni, odradí.

Náhodný sled obrazů? Kdepak. Režisérova redukce nepodstatných detailů (mezi něž z jeho hlediska zjevně patří i dialogy a jednoznačný příběh) činí z jeho snímků výbornou potravu k rozjímání. Tentokrát vystupuje do poředí téma věrnosti ve vztahu, z něhož se prvotní kouzlo vytratilo (ať již je to vztah ona-on, nebo kněz-Hospodin). Na postavě hrané Benem Affleckem jsem si uvědomil, jaké zlo - mnohem horší než konkrétní jednorázová ženina nevěra - je neschopnost se zavázat, odevzdat, říci ano bez podmínek. Je to nemoc doby, která v západním světě postihuje většinu vztahů. Možná, že jsme tou chorobou natolik postižení, že už na svůj stav nejsme ani schopni náhledu, a proto Malickovi nerozumíme. Pokud se naše civilizace nezhroutí, věřím, že "To the Wonder" bude jednou považováno za prorocké, ve své době nepochopení dílo o začátku 21. století, o "epoše opatrného milování", kdy se lidé dávají, dokud je to fajn, a vždy si nechávají také zadní vrátka...

Drama, které bolí. Kolik životů bylo rozvráceno sexuálním zneužíváním? A kolik pomluvou? Zamlčená zneužití jsou strašná, ale zprvu třeba i nevinné lži, co rozsévající pochybnost a nedůvěru, nejsou strašné o nic míň. Vinterberg natočil skvělé filmy o obojím - Rodinnou oslavu a Hon. Ale ten druhý je aktuální zvláště dnes, kdy se médii přiživovaný přízrak pedofilie vznáší v kostelech a školách a kdy se tváří v tvář Blesku a TV Nova presumpce neviny stává iluzí.

Myšlenka propojenosti lidských životů, které jsou dohromady součástí jednoho velkého příběhu, ve mně zarezonovala. Snímek jinak v lecčems připomíná stařičký Caprův skvost "Život je krásný", ale příliš násilně se pokouší o teodiceu a ve své laskavé uhlazenosti je místy nevěrohodný. Poměrně slabé zpracování nedokáže unést tíhu úžasného (a pravdivého) poselství, které chce být sděleno.

Proložení nadšeneckých filmových týdeníků z doby budování ráje na zemi civilními svědectvími těch, kdo byli z budovaného ráje vyloučeni, zavíráni a mučeni vytváří z filmu téměr absurdní komedii. Smát se u ní však nedá, jen šklebit. Dechberoucí, děsuplné. Také těžce sarkastické - ta jízlivost však není výsměchem cynika, nýbrž voláním muže zraňovaného pohledem na to, jak je pošlapávána pravda a mediálně hlásán klam.