TwoFace

— I am Boba Fett. Left for dead on the sands of Tatooine. — Návrat legendární a ikonické postavy, kterou se za ta léta Boba Fett stal, mi už ve druhé sérii Mandaloriana udělal neuvěřitelnou radost. Vidět proto scény Bobova útěku z útrob sarlacca poprvé v oficiálním kánonu a rovnou v live action bylo naprosto super. I když je Bobovo znovuzrození mezi tuskeny a jeho návrat na scénu jako de facto kladná postava ztvárněn zajímavě, hlavní téma celé série – to, jak se s námezdního lovce stane boss tatooinského podsvětí – zůstalo celkem nevyužito. Rozhodně si seriál s rozmanitým podsvětím světa Star Wars mohl mnohem více pohrát a přesunout děj i na jiné planety. Paradoxně jednou z nejlepších epizod seriálu o Boba Fettovi je ta, ve které Boba vůbec není. Tvůrci před uvedením slibovali, že The Book of Boba Fett bude jakousi poloviční sérií Mandaloriana, spíše se ale jedná o přímé pokračování vedoucí ke třetí sérii. Din Djarin totiž sehrává klíčovou úlohu a na scénu se nečekaně vrací i malý Grogu. Tyto dvě postavy však nejsou jediné, které se vrací a seriál je tak, možná až nečekaně, napěchován dalšími postavami z The Clone Wars, komiksů i původní trilogie (a pár momenty, na které jsme čekali opravdu dlouho). The Book of Boba Fett tedy přináší spoustu fan servicu, někdy možná až příliš mnoho, což má za následek zastínění hlavní postavy. Naštěstí samotné finále přináší jednu z nejlepších akčních scén a znovu představuje Boba Fetta jako badass postavu, kterou v legends příbězích býval. Ve výsledku je tak The Book of Boba Fett solidní nový počin ze světa Star Wars (se slabším rozjezdem, ale skvělým závěrem), který však vůbec nevyužil svůj potenciál a jehož děj klidně mohl být součástí třetí série Mandaloriana.

Tak i kultovní Dlouhý Halloween, jeden z nejlepších Batmanových příběhů, se konečně dočkal filmového animovaného zpracování. Po velmi slabých adaptacích Kameňáku a Ticha jsem se bál, jak tato dvoudílná adaptace dopadne. Naštěstí jde ale o zdařilé převedení komiksového příběhu, i když došlo ke změnám. Oproti předloze je zde mnohem více akce a děj je zjednodušen a některé momenty zcela vynechány. Co mi však vadilo především je to, že scénář z nějakého neznámého a stupidního důvodu opět (jako v Tichu a Gotham by Gaslight) mění vrahovu identitu. Hlavním Svátečním vrahem tedy není Alberto Falcone a žádný závěrečný plot twist s otazníkem a třemi Svátečními vrahy se tedy nekoná. První část parádní, druhá část slabší. Co se ale velmi povedlo v obou částech je animace. Sice je velmi odlišná od unikátní kresby Tima Salea, přesto je skvělá a doufám, že v tomhle stylu uvidíme i další příběhy, nejlépe pokračování v podobě Temného vítězství.

Tak i kultovní Dlouhý Halloween, jeden z nejlepších Batmanových příběhů, se konečně dočkal filmového animovaného zpracování. Po velmi slabých adaptacích Kameňáku a Ticha jsem se bál, jak tato dvoudílná adaptace dopadne. Naštěstí jde ale o zdařilé převedení komiksového příběhu, i když došlo ke změnám. Oproti předloze je zde mnohem více akce a děj je zjednodušen a některé momenty zcela vynechány. Co mi však vadilo především je to, že scénář z nějakého neznámého a stupidního důvodu opět (jako v Tichu a Gotham by Gaslight) mění vrahovu identitu. Hlavním Svátečním vrahem tedy není Alberto Falcone a žádný závěrečný plot twist s otazníkem a třemi Svátečními vrahy se tedy nekoná. První část parádní, druhá část slabší. Co se ale velmi povedlo v obou částech je animace. Sice je velmi odlišná od unikátní kresby Tima Salea, přesto je skvělá a doufám, že v tomhle stylu uvidíme i další příběhy, nejlépe pokračování v podobě Temného vítězství.

— My planet Arrakis is so beautiful when the sun is low. Rolling over the sands, you can see Spice in the air. — Nejnovější filmové zpracování legendární Duny je vizuálně naprosto dokonalé dílo a příklad toho, jak má vypadat správná adaptace. Filmová sci-fi estetika dovedená k dokonalosti, jeden záběr hezčí než druhý, Zimmerova naprosto fenomenální a unikátní hudba (možná jeho nejlepší soundtrack vůbec) a herecké obsazení rovněž výborné (Timothée Chalamet jako Paul Atreides je naprosto bezchybný). Všechno, od hudby až po architekturu a technologii, působí cize a vzdáleně, ale zároveň velmi povědomě a uvěřitelně, jako skutečně pocházející z naší tisíce let daleké budoucnosti. Duna jakožto artový blockbuster opravdu působí a vypadá výjimečně. Což je v dnešní době skutečně téměř zázrak – jeden by čekal, že půjde o adaptaci velmi zjednodušenou, ale naštěstí tomu tak není. Jde o dospělé a seriózní filozofické sci-fi pro vyspělé diváky, které se svým stylem a výslednou originalitou zvysoka povyšuje nad všechny mainstreamové žánrové trendy. I když Villeneuvova Duna některé příběhové linky zkracuje či vypouští, a mnoho věcí a postav zjednodušuje, a jiné naopak přidává a dovysvětluje, stále se podařilo zachovat jistou komplexnost narativu a rovněž svojí atmosférou, snovostí a cize povědomou, přesto zvláštní estetikou dokonale zachycuje a přenáší legendární knihu a její svět na filmové plátno. Znalost knižní předlohy velmi doporučuji. Mnoho momentů a scén, především Paulovy vize, a vlastně celý film, mají na diváka úplně jiný dopad, když ví, jak se budě děj dále vyvíjet a jaký osud čeká jednotlivé postavy. Po prvním zhlédnutí jsem byl z filmu rozpačitý, jakmile jsem se ale ponořil do knih a zamiloval si je, naplno jsem si zamiloval i film. Největší výtku tak mám jako nedočkavý divák spíše jen k tomu, že film působí jako dlouhý úvod končící v momentě, kdy celý příběh vlastně pořádně začíná, čemuž explicitně dává za pravdu i samotný závěr. Druhá část prostě měla být natočena zároveň s první a jít tak do kin přesně po roce (stejně jako to bylo v případě filmového Pána prstenů). Vůbec ale nepochybuji o tom, že až Villeneuve za pár let svou plánovanou trilogii dotočí, stane se jeho filmová Duna stejně kultovní a oceňovanou adaptací jako již zmíněný Jacksonův Pán prstenů (po druhé části je zcela jasné, že ano). Koneckonců, Duna je pro sci-fi to, co je Pán prstenů pro fantasy, a už bylo načase, aby se jí dostalo kvalitního a vysoce oceňovaného filmového zpracování. Neuvěřitelně moc se těším na pokračování, na závěr druhého dílu a především na díl třetí a jeho dekonstrukci celé, diváky neznalými předlohy očekávané, hrdinovy cesty i převrácení mesiášského příběhu (už teď si dokážu živě představit, jak dechberoucně budou zajisté vypadat scény fremenského džihádu či scéna Muad'Dibova odchodu do pouště). Těch šest Oscarů je naprosto zasloužených. Z posledních let mě nenapadá žádný film, který by si je zasloužil více. — My road leads into the desert. I can see it. —

Závěrečná Craigova bondovka je důstojným a kvalitním zakončením jeho patnácti let v této ikonické roli. Působí spíše jako epilog, ve kterém se uzavírají všechny příběhové linky a kvalitně svazuje dohromady předchozí čtyři díly. Ze všech bondovek je právě tato nejvíce a nejlépe postavena na postavách a jejich emocích skvěle protkaných s výborně natočenou akcí, která je snad nejlepší v celé sérii. Musím vyzdvihnout i dokonalý soundtrack (a to i přesto, že Zimmer v některých motivech vykrádá vlastního Temného rytíře) s jednou z nejlepších titulních písní v celé sérii, a samozřejmě i to, že film je natočen a vypadá naprosto úžasně. Film v rámci série zkouší něco nového a velmi se mu to daří, víc než kdy jindy stojí především na silných hereckých výkonech. Herecký výkon Daniela Craiga je opět excelentní. I když nejlepším Bondem vždy byl a navždy bude Sean Connery, Craig mu po svém posledním filmu šlape na paty mnohem víc, než kdy předtím. Zbytek hereckého obsazení je rovněž výborný. Škoda jen, že role okouzlující Any de Armas byla tak malá. S Bondem se k sobě skvěle hodili a moc rád bych ji viděl jako hlavní bond girl, či jako jednu ze stálých postav série, byla totiž naprosto úžasná. Závěrečný překvapivý moment je rozhodně kontroverzním rozhodnutím a upřímně jsem překvapen, že na něj scénáristé měli odvahu. Ale jsem rád, že do toho šli a zkusili něco nového – myslím, že se tento risk povedl a dle většiny pozitivních reakcí velmi vyplatil. Přesto mi přišlo, že finále filmu nemělo (alespoň při prvním zhlédnutí) takový emoční dopad, jaký mělo mít. Při druhém, kdy jsem si dal celou Craigovu sérii od začátku do konce, mě však už finále zasáhlo mnohem víc. Stejně mám ale pocit, že Bond by si ten šťastný konec s odjezdem do západu slunce ve svém DB5 zasloužil mnohem víc (v tomto ohledu je pro mě konec Spectre pro Bonda tedy mnohem lepším a uspokojivějším zakončením). Jen doufám, že se toto rozhodnutí nakonec tvůrcům nevymstí. Nový Bond totiž bude muset přijít s něčím úplně novým a radikálně tak sérii proměnit, nebo nějakým způsobem navázat a rovněž tak vnést do série změnu. Hodně mě budou zajímat reakce nejen na nového Bonda, ale i na nový film. Pokud se totiž následující bondovka nepovede, mohlo by se stát, že na pár let půjde celá série k ledu… Ve výsledku je No Time to Die solidním a strhujícím závěrem Craigovy pentalogie a filmovou událostí roku, na kterou rozhodně stálo za to si těch pár let počkat.

Stejně jako předchozí Skyfall, se i jeho pokračování silně inspiruje Nolanovou The Dark Knight trilogií a skvěle prolíná nejrůznější dějové linky, nové i staré, s parádně natočenou akcí a přitom se opět soustředí především na postavy samotné. Léa Seydoux se k Danielovu Bondovi skvěle hodí a hned po krásné Daniele Bianchi ze Srdečných pozdravů z Ruska je mou nejoblíbenější bond girl. Konečně se dostává i na Bondova úhlavního nepřítele, jeho nemesis, která v pozadí tahá za všechny nitky, geniálního Blofelda v podání fantastického Christopha Waltze. Spectre dokonale tvoří a zachycuje esenci Bonda v moderní době. Vlastně je zde všechno, co má v klasické bondovce být, ale trochu jinak, v novém. Vyzdvihnout musím i naprosto dokonalou kameru a povedený soundtrack. Přestože je Spectre filmem více blockbusterovým a méně komplexním a temným než Skyfall, narozdíl od předchozích třech dílů mě v něm však bavila každá scéna a film jsem si tak doopravdy užil od začátku do konce.

Dnes již jedna z nejznámějších, nejikoničtějších a nejlepších bondovek je Temným rytířem této série. Skyfall totiž dodal celé sérii, jejímu světu a postavám hloubku a historii, a určil, jak se bude k ikonické postavě Jamese Bonda nadále přistupovat a co od ní budou diváci očekávat. Víc než ve všech předchozích filmech dohromady zde hraje prim především psychologie postav a Bondův charakter tak (stejně jako filmový Batman v Temném rytíři) zažívá proměnu v psychologicky složitou a propracovanou postavu. První polovina je sice opět místy poněkud zdlouhavá, jakmile se však děj rozjede a na scénu nastupuje Bardenův skvělý záporák, následuje až do závěrečných titulků trvající bondovský thriller s mrazivou, až depresivní atmosférou. Danielu Craigovi už role agenta 007 naprosto dokonale sedne a hraje jej zcela bezchybně. Společně s Judi Dench je Skyfall jejich komorním, avšak strhujícím hereckým koncertem, ve kterým je jim Javier Bardem skvělým záporákem ve stylu Nolanova Jokera. Skyfall nastavil laťku opravdu velmi vysoko a po něm už James Bond, ani jeho filmy, nikdy nebude stejný.

Druhá Craigova bondovka je jednoznačně nejslabší ze všech pěti. Až na několik scén působí tak nějak nevýrazně a jako celek až „odpojeně“ od zbytku a to i přesto, že přímo navazuje na předchozí Casino Royale a tvoří s ním jakousi duologii. Daniel Craig je opět parádní a stylový, jeho záporák i bond girls jsou však bohužel celkem slabí. Pořád jde o povedený film, ale tak trochu mu chybí ten správný bondovský „feel“ a působil na mě jako jeden z generičtějších akčních filmů a to i díky příliš zmatenému střihu a roztřesené kameře během akčních scén.

První bondovka s Danielem Craigem v hlavní roli je nezapomenutelným a vynikajícím úvodem do jeho pentalogie a vstupem této ikonické postavy do 21. století. Charisma, šarm, ale především dravost a živočišnost, to je Craigův Bond, který se v mnoha věcech naprosto liší od svých předchůdců (což jasně dávají najevo už úvodní titulky a píseň). Stejně tak se liší i styl filmu s větším důrazem na postavy, scénář a realističnost. Akce, zápletka, herecké výkony, vše vynikající. Jen škoda, že se v první půlce film celkem hodně vleče. Právě 007 v dokonale padnoucím luxusním obleku na misi v kasinu u partie pokeru a popíjející vodka martini je pro mnoho lidí, mě nevyjímaje, prvním obrazem, který se jim vybaví, když slyší jméno James Bond. A Casino Royale přesně takového Bonda představuje naprosto dokonale.

Vlastně se ani nedivím, že se American Psycho u nás nestal tak kultovním filmem, jako v USA, neboť subkultura yuppies, včetně pojmu samotného, je v naší kultuře něco prakticky naprosto neznámého. American Psycho je totiž geniální a do extrému dovedenou satirou životního stylu těchto mladých wallstreeťáků z osmdesátých let. Posedlost vlastní image a egem, zničujícím materialismem a nezdravou touhou zapadnout, ale zároveň být ten nejlepší ve světě, kde "inside doesn't matter." a apatie je tou jedinou emocí. Hlavně v první polovině filmu (scéna s vizitkami, Batemanova ranní rutina, rezervace stolů v restauracích,…) je všechno tohle naprosto skvěle ukázané a závěrečná pointa tomu všemu nasazuje korunu. Úžasný Christian Bale hraje psychopatického Patricka Batemana naprosto dokonale. Díky jeho hereckému výkonu, nejmenším detailům a gestům film geniálně balancuje na hraně mrazivého thrilleru a satirické komedie. Pro mě je American Psycho geniální film – u nás velmi nedoceněný a nepochopený.