TwoFace

— Hey! You’re Rick fucking Dalton. Don’t you forget it! — Once Upon a Time in Hollywood je jako stroj času, který vás svou atmosférou, skvělou hudbou, dobovými reklamami, nejrůznějšími odkazy, auty, kulisami, prostě vším, přenese do Hollywoodu konce 60. let. Celé to nakonec působí jako taková pohádka, kterou vás Tarantino se svým skvělým scénářem (dá se paradoxně říct, že i skrz absenci děje) a skvělými herci, v čele s naprosto úžasným duem DiCaprio/Pitt, vezme na nostalgický a zábavný výlet do minulosti. Chybět samozřejmě nesmí i ono tarantinovské násilí. Leonardo DiCaprio s plamenometem je zkrátka něco, co chcete a musíte vidět. Velmi doporučuji přečíst si i knihu, která zážitek z filmu velmi prohloubí, některé věci dovysvětlí, poskytne postavám mnohem více hloubky a zároveň je stejně jako film plná dobových odkazů, reálií a easter eggů.

— This is the way. — Po dlouhých letech jsme se konečně dočkali hraného seriálu ze světa Star Wars. Myslím, že nikdo ale nečekal, že se The Mandalorian stane jedním z nejlepších a nejunikátnějších seriálů posledních let. Série si po celou dobu drží až neuvěřitelně vysokou kvalitu, a ohromný rozpočet jde vidět v každé scéně. Lucasfilm zkrátka nikdy na ničem nešetří a špičkové CGI kombinované s praktickými efekty vypadá naprosto parádně. Epizody jsou správným mixem skvělé akce, humoru a worldbuildingu, to vše říznuté westernem a doprovázeno ojedinělou a nezapomenutelnou hudbou. The Mandalorian skvěle propojuje, navazuje a odkazuje na všechny tři trilogie, seriály a knihy, a má ten správný starwarsovský feel devadesátkového expandovaného univerza. I když je děj jednotlivých epizod často vcelku prostý a přímočarý, dokáže zaujmout napínavými momenty, bezchybně zvládnutou akcí a skvělou prací se zajímavými postavami, které si rychle oblíbíte. Hlavní hrdina je sympatický westernový drsňák s dobrým srdcem. Když byl oznámen seriál s námezdním lovcem v hlavní roli, asi nikoho nenapadlo, že se hlavní zápletka bude točit okolo roztomilého miminka, kterému se hlavní hrdina stane otcem. Roztomilý Grogu je nepochybně srdcem i duší téhle show. I díky němu se Mando a jeho seriál už teď stali kultovní klasikou. Finále druhé série mě emočně zasáhlo, ale zároveň mě nechalo neuvěřitelně natěšeného na pokračování. The Mandalorian je špičkové Star Wars a je naprosto zřejmé, že pomalu, ale jistě Mando směřuje k velkému finále, ve kterém se spojí s ostatními ohlášenými spin-offy a kulminuje tam, kde začíná sequelová trilogie. Třetí série potom krásně uzavírá dosavadní děj seriálu, včetně příběhových linií z Rebels a přímo naplno připravuje půdu pro jistě grandiózní a předlouho očekávaný návrat dědice Impéria a budoucí projekty, které zároveň vyústí i ve vzestup Prvního řádu. The Mandalorian a podobné projekty jsou dobrou budoucností Star Wars a myslím, že se tak nemáme vůbec čeho bát, neboť tahle nesmrtelná sága je u Disneyho v dobrých rukách.

Jsem velkým fanouškem Zaklínače a tak bych chtěl mít tenhle seriál vážně rád, jenže to opravdu nejde. Tvůrci vzali povídkovou předlohu (která je jako dělaná pro seriálový formát), okleštili ji a to, co ze dvou knih zbylo nacpali do osmi epizod, zmrvili a doplnili stupidním a nudným balastem, který seriál pouze stahuje dolů. Ale začněme pozitivy. Hudba je dobrá (až na tu nechutnou Marigoldovu popovou odrhovačku) a souboje mají celkem dobrou choreografii. Adaptace prvních tří povídek se ještě s přivřeným okem dá považovat za dobrou. Henry Cavill jako Geralt byl podle mě dobrá volba, do role mi celkem sedí a v jeho hereckém projevu se odráží i fakt, že on sám je velkým fanouškem knih i her. Že bude seriálový Geralt mnohem víc podobný tomu hernímu se dalo čekat. Představitelka Yennefer si mě nakonec taky dokázala získat, což se dá považovat za naprostý zázrak, jelikož tvůrci naprosto zničili její charakter, komplexní postavu přetvořili na feministickou „power fantasy“ a její vztah s Geraltem učinili naprosto bezvýznamným (chemie mezi zaklínačem a čarodějkou je naprosto nulová, přesto jsou jejich společné scény asi ty nejlepší). Z hlavního tria mi tak vyloženě vadí především herečka Ciri, a to i proto, že po celou první sérii působí její postava naprosto zbytečně (protože je). A tady se dostáváme k problému, kterým tato adaptace trpí. A to je nános zbytečných, zdlouhavých a nudných scén, které si tvůrci vycucali z prstu, a které především v pozdějších epizodách škodí scénám, které se (velmi okrajově) drží předlohy. Z nějakého důvodu se totiž tvůrci rozhodli, že zaklínačova a bardova dobrodružství musí přerušovat dvě příběhové linky odehrávající se v naprosto rozdílných časových rovinách. Kdybych neznal předlohu, byl bych ztracen. Seriál se totiž vůbec neobtěžuje s nějakou expozicí, ani se nesnaží uvést diváka do nového fantasy světa. Místo toho vychrlí hned tři příběhové linie, z nichž dvě jsou naprosto zbytečné. Proč sledujeme v první epizodě pád Cintry, když tu samou událost vidíme znovu (tentokrát chronologicky správně) v sedmé epizodě? Proč je Yennefeřin origin roztahán na několik epizod, když by v pohodě stačila jedna, a i ta by byla zbytečná? A jaký smysl mají naprosto bezvýznamné scény s Ciri, dopplerem a černým elfem? Ano, korektnost se nevyhnula ani Zaklínači, který se tak může počítat k dalším klasikám, které padly za oběť politické korektnosti. Svět založený na středověké Evropě je tak multikulturním místem bez jakékoliv logičnosti – někteří elfové jsou černí, jiní zase bílí. Černoši tu nejspíše osamoceně rostou ze země přímo uprostřed středověkých měst a vesnic, a působí tak jako pěst na oko. Charakterizace některých postav je naprosto jiná a nelogická, často změněná jenom proto, aby seděla k vymyšleným a v konečném výsledku naprosto zbytečným příběhovým linkám. Komplexní, silné a hlavně skvěle napsané postavy ze Sapkowského knih jsou zde zredukovány na jednoduché karikatury. To samé platí i o celém lore. Z prestižní kouzelnické školy se stal Azkaban; nejmocnější říše světa, která je pokrokovou společností s nejmodernějšími technologiemi, vědou a kulturou je banda barbarů v laciných zbrojích; trpaslíci jsou jen lidi s dwarfismem (není to náhodou vůči těmto lidem urážlivé?); z dobrosrdečných dopplerů jsou vraždící psychopati; chytrý humor z knih byl zredukován na co nejčastější opakování slova „fuck“; drak vypadá jako oškubané kuře (a ještě to je wyverna); no a černoši ve středověkých zbrojích zkrátka působí naprosto směšně. Slovanská a evropská atmosféra, kterou je Zaklínač znám a která ho odlišuje, se naprosto vytratila a celé to působí jako další generická fantasy. Zoufale se snaží být novou Hrou o trůny, jenže naprosto selhává úplně ve všem, co z Hry o trůny dělá dobrou adaptaci. Takhle to dopadá, když adaptaci kultovní evropské fantasy svěříte do rukou woke Američanky, která sice naprosto nerozumí předloze, kterou adaptuje, ale je natolik arogantní, že upřímně věří, jak skvěle se jí to povedlo a že světu Zaklínače a jeho postavám rozumí lépe, než jejich autor. Kdo čekal, že alespoň v klíčových a ikonických scénách budou tvůrci ctít předlohu, bude zklamán a znechucen. Už od samého začátku celá série vede k setkání Geralta s Ciri. Když k němu ale konečně dojde, jakýkoliv emoční dopad je naprosto ztracen. A to i proto, že důležitou povídku o prvním setkání zaklínače a malé princezny v Brokilonu se seriál rozhodl z nepochopitelného důvodu ignorovat. Dokonce ani nezazní ona památná slova: „Jsi něco víc, Ciri. Něco víc.“ Aneb jak totálně podělat jednu z nejdůležitějších a nejikoničtějších scén celého příběhu. S čistým svědomím mohu prohlásit, že starý polský seriál je mnohem lepší a věrnější adaptací, s mnohem větším emočním dopadem, než tenhle netflixovský paskvil, který raději nikdy neměl spatřit světlo světa. Kdybych předlohu neznal a kdybych nebyl fanouškem, asi bych si tuto „adaptaci“ užil mnohem víc. Ale pochybuji. Přitom to začalo celkem dobře. V závěrečných dvou dílech jsem však čím dál víc kroutil hlavou nad nejrůznějšími zbytečnými a hloupými odklony od předlohy, které pro mě seriál dokázaly stáhnout až na dno. Místy jsem měl pocit, že sledují hodně špatně napsanou fanfikci či lacinou parodii. Lze pouze snít o tom, jak skvělou a předlohu ctící seriálovou adaptaci bychom měli, kdyby se jí chopila HBO. Ve výsledku je netflixovský Zaklínač amatérsky natočenou, lacině vypadající, špatnou a urážející adaptací. EDIT: Když teď, o pár let později, sleduju, jak se tenhle netflixovský shit postupně čím dál víc potápí, klesá mu sledovanost a i Henry Cavill raději odešel poté, co se jako opravdový fanoušek musel potýkat s neschopnými showrunnery, co mají za to, že předloze rozumí nejlépe na světě a vlastně ji nenávidí, a i fanouškům tohoto paskvilu postupně začíná docházet, co je to vlastně zač, je to vskutku krásný pocit.

— Confronting fear is the destiny of a Jedi. Your destiny. — Abrams byl postaven před nelehký úkol završit největší filmovou ságu všech dob, uzavřít příběhové linky z předchozích dvou filmů, vyrovnat se s nečekanými problémy, a přitom potěšit fanoušky tři trilogií. Za sebe můžu říct, že se mu to povedlo, závěr ságy se mi líbil, i když bych pár věcí ve filmu změnil. Celkem jsem se obával předvídatelnosti, která se nakonec filmu nevyhnula a takřka celou dobu se tak sází na jistotu. Trochu mi scházely mi překvapivé momenty, kterých byla plná předchozí epizoda, a místy (hlavně v první polovině) mi děj přišel velmi uspěchaný, některé nové i navrátivší se postavy nevyužité, a některé příběhové linky uzavřené až příliš narychlo. Závěru ságy by rozhodně prospěla půlhodina, klidně i celá hodina navíc. Snad všechny otázky z předchozích dvou filmů však byly zodpovězeny, a to celkem uspokojivě. Návrat největší záporné postavy celé ságy byl proveden velmi dobře a působivě, a otevírá dveře mnoha potenciálním zajímavým příběhům. Jde poznat, že Ian McDiarmid si svůj návrat opravdu naplno užil a jeho Palpatine je ještě děsivější, než kdy dřív. V The Last Jedi hereckým výkonem kraloval Adam Driver, zde mu na paty šlape úžasná Daisy Ridley, jejíž Rey si mě v tomto filmu dokázala naplno získat a zařadit se mezi mé oblíbené postavy. Trio hlavních hrdinů se poprvé za celou trilogii vydává na dobrodružství společně a musím říct, že chemie mezi nimi (hlavně mezi Finnem a Poem) mě neuvěřitelně bavila. Přidejme hláškujícího C-3PO a je o zábavu postaráno. A o tom Star Wars je, ne? Je to vesmírné dobrodružství pro všechny, a přesně tím je i závěrečná epizoda. Jak už je u Star Wars zvykem, je i tento film plný špičkových vizuálních efektů, fantastického soundtracku a úžasné akce. I když se rozhodně nejedná o nejlepší epizodu trilogie (toto místo pevně drží The Last Jedi), je The Rise of Skywalker solidním zakončením nejen nové trilogie, ale i celé ságy. A pokud skutečně máte rádi Star Wars, nezůstane (hlavně během závěrečné půlhodinky podtržené dokonalou hudbou) jedno oko suché. Poslední epizoda skutečně sakra dobře ví, jak ždímat emoce. „I'm Rey. Rey Skywalker." Něco končí, něco začíná. Současnost je zkrátka nejlepším obdobím, kdy být fanouškem Star Wars.

— The worst part about having a mental illness is people expect you to behave as if you don’t. — Nevzpomínám si kdy naposledy, jestli vůbec někdy, jsem u filmu cítil to, co při sledování Jokera. Jde o depresivní, temné, syrové a zneklidňující drama, které brutálně přímým způsobem nastavuje společnosti zrcadlo. Joker otevírá diskuze, provokuje, zneklidňuje, místy šokuje, a bez příkras zobrazuje téma psychických nemocí, morálního úpadku společnosti, kultu osobnosti, jak snadné je pro mentálně narušeného člověka dostat se ke zbrani, lhostejnosti ke společenským problémům, a dalších, před kterými společnost často zavírá oči a pak jen překvapeně zírá na tragické následky. Neklid, napětí, úzkost, to vše se skrz atmosféru, kterou film vyvolává, přenáší na diváka. Sledovat Joaquina Phoenixe a jeho šílený smích je fascinující, mrazivé a zneklidňující. Postava Arthura každou scénou propadá hlouběji a hlouběji šílenství a vlivem okolí přichází i o to málo, co ho drželo alespoň trochu příčetného. Jak Arthur postupně odhaluje svou traumatickou minulost, jeho duše a mysl se rozpadají, a z chlápka, se kterým jste ze začátku soucítili a fandili mu, se stává monstrum, které spouští lavinu události vedoucí k tragédii. Joker je naprosto dokonalou psychologickou studií. Snad nikdo po zhlédnutí tohoto díla nemůže zůstat lhostejný k tomu, co právě viděl. Joker je pro mě jednoznačně filmem roku, dost možná i filmem desetiletí. Působivý retro vizuál, skvělá kamera, dokonalá hudba, to všechno skvěle tvoří depresivní atmosféru Gothamu, která podtrhuje a dotváří naprosto dokonalý herecký výkon Joaquina Phoenixe. Ta řada cen za nejlepšího herce završená Oscarem je naprosto zasloužená a sledovat Phoenixe na cestě za zlatou soškou, jak sbírá jedno ocenění za druhým, bylo úžasné. Jeho Joker je totiž ukázkou herectví té nejvyšší úrovně. A i přesto, že je každý filmový Joker naprosto jiný a srovnávat je tak asi není úplně fér, si myslím, že žezlo nejlepšího filmového Jokera nyní právem získal Joaquin Phoenix. A překonat ho se možná už nikomu nikdy nepodaří. Tento snímek je nezapomenutelným uměleckým dílem, které by měl každý vidět. — Put on a happy face and don't forget to smile! —

— Tell me a story – in any language you want. — Na film podle života mého nejoblíbenějšího spisovatele jsem se hodně těšil, ale vůbec jsem nečekal, že ve mně toto dílo, které je bezesporu dílem uměleckým, zanechá takový dojem. Příběh o přátelství, lásce a dobrodružství. Filmařsky precizní dílo, při jehož sledování je zřejmé, že bylo natočeno s láskou a úctou, jak k samotnému Tolkienovi, tak k jeho příběhům. Sice ve filmu není vše historicky přesné, mnoho věcí z Tolkienova života je vynecháno, pár jich je přidáno nebo upraveno, a na samotné Tolkienovo dílo se film soustředí jen minimálně. Přesto se jedná o krásný, skvěle natočený, magickou hudbou podkreslený, inspirativní a emotivní film se skvělými herci, který mě dokázal naprosto vtáhnout do děje. Velmi nedoceněný a zcela neprávem opomíjený snímek. Helheimr!

Přímé pokračování Supermanovy smrti je opět nesmírně povedenou záležitostí, která si stále uchovává vysokou kvalitu předchozích filmů a zároveň překvapivě navazuje i na úplně první film ze série. Velice povedená akce, spletitý příběh a skvělá animace. Sice se od předlohy odklání ještě víc, než první část, ale to je dost možná i dobře.

Vážně jsem nečekal, že nejnovější (vlastně už třetí) adaptace Supermanovy smrti bude tak povedená. Troufám si tvrdit, že dokonce překonává předlohu, na které se už bohužel začíná podepisovat zub času. Drsná akce, silné emoce, překvapivě i skvělý humor, a hlavně naprosto epická závěrečná bitva s Doomsdayem. Tahle adaptace se nesmírně podařila!

Původní předloha dostává pořádně na frak, hlavní zápletka je pozměněna, postavy nahrazeny nebo rovnou vystřiženy, a samotný závěrečný twist naprosto jiný. Ale celou dobu se jedná o zábavný film s úžasnou akcí, který jsem si celkem užil i přesto, že stupidně a zbytečně mění předlohu.

— A just world is a sane world. There was nothing sane about Chernobyl. — Nemám slov. Série Černobyl je mistrovské dílo od začátku do konce, které naprosto každý musí vidět. Začíná v momentě výbuchu, a už od začátku se nesnaží absolutně nic idealizovat. Sice si občas tvůrci neodpustili nějaké ty nepřesnosti kvůli dramatickému efektu, ale jinak jde o celkem přesnou rekonstrukci událostí. Od okamžitého zásahu hasičů, přes vypořádávání se s následky katastrofy, až po rekonstrukci toho, co se vlastně stalo, než došlo k nejhoršímu. Ty nejděsivější příběhy jsou ty pravdivé a o událostech největší jaderné katastrofy v dějinách to platí dvojnásob. Sovětské prostředí je ztvárněné velice přesvědčivě, realisticky a do nejmenších detailů, což jen umocňuje už tak nervy drásající a mrazivou atmosféru. Radiace doslova sálá z obrazovky a zneklidňující hudba podtrhává neuvěřitelně emočně silné momenty. Těch je, hlavně zásluhou naprosto fantastických herců, nepočítaně. I když po celou dobu víte, co se stane a jak to nakonec vše dopadne, budete naprosto pohlceni a bude vám fyzicky a psychicky špatně, až na vás na konci posledního dílu ta neuvěřitelně těžká emoční zátěž dolehne. A je to v samotném závěru posledního dílu, kdy si uvědomíte, co všechno slovo Černobyl znamená. Hasičům, likvidátorům a dalším hrdinům, kteří se podíleli na záchraně světa patří nekonečný dík.