hirnlego

wtf lolz omfg Praha rulez wtz

za holubičku

Naprosto nenáročný a nepříliš záživný film s blonďatou Angelinou a jasným poselstvím - naučit se žít život tak, jako by každý den měl být ten poslední. Jenže také s větším než malým množstvím žaludek-zvedajících scén typu davového zpívání I can´t get no satisfaction - za ty vážně nedík. Angelino tričko Social Distortion už toho jaksi moc nezachrání, sory.

Snad až moc oddechová oddechovka...

Ani na chvíli nenudící, sympatická a neuvěřitelně milá variace na téma "každá akce má svou reakci - a ta může být občas až nečekaně bizarní". Snad ještě půl hvězdičky navíc za ten opravdu moc příjemný "feeling".

Příjemné písničky jsou to jediné, co zachraňuje tento neuvěřitelně amatérsky vypadající, třebaže docela mile působící počin od podprůměru. Glen je vynikající muzikant a obstojný herec - oproti tomu zoufale neherecký projev Markéty Irglové je více než rušivý, až nepříjemný. Celkově 3* s tím, že jsou především za ony pěkné písničky a příjemně plynoucí malý příběh, který však možná až příliš upadá do poněkud přeslazené romantiky.

3,5*

Burns a pasta v prvních vteřinách vrchol. Hery Poser.

Vtipný improvizovaný pseudodokument, který má svou zábavnou a totálně odlehčenou formou vážně šanci alespoň nepatrně zmírnit všeobecný absolutně odmítavý postoj k jakékoli formě zoofilie - a nebo minimálně donutit diváka k položení si otázky, jak je na tom se svým názorem vlastně on sám. Je zde několik hluchých míst, avšak na druhou stranu, takový případ slečny s býčkem nebo řezníka s prasetem - ty člověka i faunu chytnou za srdíčko. Hvězda navíc za to, že svým tématem u nás Coming Soon nemá obdoby.

Tenhle přinejmenším nevšední umělecký počin ocení především čtenáři knižní předlohy, protože člověk, který s ní není obeznámen, by mohl lehce podlehnout pokušení odsoudit snímek jako příšerný patetický kýč. Filmu ubírá na uměleckém dojmu především hudební stránka - mnohem víc než Diamond by se sem hodilo něco vážnějšího a hlavně bezeslovného. Ve výsledném dojmu je zde hranice mezi krásou a kýčem tak tenká, že obojí vlastně splývá dohromady a nutí tak diváka k rozhodnutí, zda na takovýhle způsob vyprávění přistoupí, nechá se unášet krásnými obrazy a jedinečnou náladou snímku a přijme i ony více či méně patetické úseky, anebo tuto formu filmové výpovědi zavrhne i přes její celkem silný obsah. Já Bachovu novelu četla jako teenager (= nejvděčnější věk) a tehdy mě dostala, takže tenhle docela sympaticky originální snímek beru na milost a přijímám ho se všemi jeho klady i zápory za 4*.