JitkaCardova

Na první pohled poněkud překombinované a v jednotlivých krocích nedotažené - co do osobních motivací postav vysoustružené jako příliš mělká a nakašírovaná spirála, než aby bylo vidět, zda skutečně vede do pekel - např. J.J.ova sestra se točí jako na obrtlíku podle toho, jak kolem ní ti kroužící supi tzv. mocných a relativně bezskrupulózních mužů právě čeří vzduch, a v rozmezí několika dnů prodělává všechna protichůdná zásadní životní rozhodnutí, jako by to byly jen spalničky: zůstává, odchází, rozchází se s "jediným mužem, jehož kdy v životě milovala" (pak se dozvíte, že jí je devatenáct), hodlá se za něj proti vůli bratra provdat, pak se ho vzdává, předstírá, že nevidí špínu, jež kolem ní bují, pak si kvůli tomu samému sahá na život, odhodlává se zůstat v područí svého despoticky milujícího bratra a zachránit tak svou lásku pro šťastný život někde daleko od ní (protože "J.J. by Ti mohl udělat strašné věci"), a pak zas utíká za svobodou, jako by nikdy nic nehrozilo etc. etc.- jenže ono se postupně vyjevuje, že oni ti zlí a hroziví gangsteři společenských rubrik opravdu nejsou nic než naprosto bezzubá koťata: v celém příběhu nikdo nikomu skutečně nesahá na život, nevyhrožuje ničím tak zásadním jako zničením existence - jediné, čím se pokaždé šermuje, je pokažení reputace (jak starostovi New Yorku, tak šéfovi konkurenčních novin i samotnému dobrému hochovi Dallasovi a potažmo oběma hlavním "zloduchům"), a to se dá kdykoli stejnými prostředky zase napravit (kupříkladu stačí zvednout telefon a říct, že to bylo narafičené, a už se veze s kopce pověst někoho dalšího). *** Čili na druhý pohled se dá pochopit, že psychologie postav je tak mělká jako noticky ve společenských rubrikách, a jediná nosná, a o to hezčí interpretace snímku, než ta o zlých, všemocných a všeho schopných mediálních pekelnících, kteří ruinují nevinné, je opačná: film vlastně naopak ukazuje, že bulvár může "doopravdy" ublížit jen těm, kdo mu věnují pozornost, a to na obou stranách bariéry, čtenářům i pisatelům, a jen a jen na svém vlastním poli (pošramocením mediálního obrazu) - jakmile odhlédnete, celá ta plytká hra přestane existovat a o to lépe ukáže, že skutečné hodnoty spočívají a kultivují se jinde: starosta, který než aby se nechal vydírat, přizná se manželce rovnou v přítomnosti novinářského vyděrače, a zdánlivě paradoxně tím svůj vztah s ní po letech jedině utuží, Dallasův agent, jenž moudře nepřilévá oleje do ohně a zůstává nepomýleně zaměřený na rozvíjení hochova talentu a hudební kariéry, o níž ví, že ji pořád ještě má před sebou, atd. - epizodických postav a příkladů je tam až nestoudně nepřeberně a ukazují, že každý má pořád na výběr, co bude brát vážně, stejně jako Falcova blonďatá milenka si hodlá hupsnutím do postele s přivedeným šéfem konkurenčních novin jen vyretušovat mediální záznam, který si sama přivodila svou hloupostí, a přitom svoji morální zkorumpovanost dává navenek za vinu Falcovi, který jí ho jen, ze svých zištných důvodů, předhodil - a stejně kladně jako ona epizoda se starostou vyústí i ústřední příběh milostné dvojice - jakmile se otočí zády k manipulacím s pověstí, nic jim nehrozí - sám tzv. despotický netvor své sestře zjihle a se svěšenou hlavou přidrží na odchodu dveře a potvrdí, že jeho motivace vůbec nebyly tak zavrženíhodné ani ničivé (stačilo jí projevit trochu vlastní rozhodnosti - bez toho byste to nedomrlé dítko taky radši hlídali na každém kroku). A tak nakonec oba hlavní "zloduši" dostávají vlastně na pamětnou a otevírá se jim cesta k osobnímu prozření ;) Novodobá pohádka, a žádný noir. *** Ovšem tohle vyznění je neotřelé - oproti všem starším i pozdějším snímkům, které ukazují, jak může novinařina ničit skutečné životy a jak je to ukrutný nástroj v našem světě -, a pro to se mi film líbí dost.

Hitchcock si tu s nekrývanou pobaveností opět dělá zálibně srandu z žánrových i vlastních postupů a vychází mu z toho jeden z nejlepších a nejveselejších filmů vůbec. Začínám ale zpětně uvažovat, jestli H. vůbec kdy natočil prvoplánově vážně míněný film a jestli nejde jen o to k té jeho rafinované hře a umné hříčkovosti v klidu dozrát. *** V tomhle snímku jako by si vytknul, že předvede a patřičně přežene, jak vypadá v konstruovaném díle návodnost. Seminář Filmové vyprávění vs. realita: lekce z retuše. Pakliže přistoupíte na tu laskavou i odrzlou hru s vyretušovanou logikou příběhu, logikou chování postav, záběrů kamery, s tou okouzlující návodností, která je zároveň přesmíru doslovná i rozmarně ekletická, a po svém způsobu si neochvějně spěje k rozhodně dojemné a předem neodvoditelné a tedy divácky uspokojující (a v rámci vlastních nastavených pravidel i nesporně logické) pointě. *** Poslední památečná věta ve filmu korunuje takto vybudované dílo, neboť žertovně zdůrazňuje, že a) hosté celé dva dny vytrvale, věrně a otrocky bezmocně čekali v hotelovém pokoji, až se jejich hostitelé vrátí, a že b) taková věta může v takto rozjíveně střiženém příběhu dobře posloužit jako společenská ex post omluva. *** Vtip a šarm, elegance a hravost tu prosvítají celým způsobem sestavování snímku, svérázným přístupem k filmování, který nese striktně originální rukopis a je zde autorem blaženě, rozpustile i ironicky zreflektovaný. Ostatně jemná společenská i filmařská ironie laškovně šplouchá o břehy snímku téměř v každém záběru. *** A marná sláva, tesklivá melodie Que sera sera mi ještě dlouho nepřestane znít v uších... ***

Okouzlující sborka a rozborka lidské morálky několikrát po sobě.

Nebudu tu přikládat oslavná polena na požár. *** Jen si podotknu, že celá ta na jeden zátah natočená scéna se zmrzlinami, kdy se nejen nedaly spustit oči, ale ani mrknout nebo nadechnout se člověk neodvážil, nádherně ukázala, jak dobrotivým svrchovaný oligracha Tati vládne humorem, jak rád má svět a všecko to upachtěné hemžení lidiček v něm. Fascinuje mě, jak ho fascinovalo jak málo lidi chápou z dění kolem sebe a jeho možných příčin a následků, jak si místo spolupráce či vzájeného obdivu a zkrášlování zpola schválně a zpola úplně nevědomky překážejí a jak je z blízkého pohledu to lidské mraveniště především plné naprosto absurdních skutků a pohybů. V přirozeném kontrastu k tomu je pak jeho svět zvířat a nikdy jsem ještě neviděla, že by si režiwér dovolil dát jim na plátně tolik prostoru a v nestříhaných scénách je nechal hrát tak komplikované party a majstrštyky. Psy, koně, muly, osly..., ale psy především. Ještě jinou koláž pak v Tatiho světě představují děti, jako mezistupeň bytostí mezi zvířaty a dospělými - zčásti podléhající přirozeným podnětům k soustředění, zajímání se, tvoření, čistém zaujatém bytí, a zčásti už pocuchané zámysly, jízlivostmi a nečestnými záměry dospělých, pomuchlané a pokroucené výchovou, formované bludištěm zákazů a příkazů, kličkující a ne už nevinné...

Mnohem spíš než western je to zdařilá psychologická črta chování lidí na maloměstě a nevděku a malosti, které vládnou světem a uprostřed nichž se jako diamanty zaskví jedinci s pevným a vybroušeným charakterem, muži i ženy, jakmile se naskytne ta správná příležitost. Film silně prozrazuje kvalitní literární předlohu a zpracování se i proto nese spíše v divadelním duchu, což ale není v žádném smyslu výtka. Naopak, westernový podklad je tu perfektně využit pro jednotu času, místa a děje a rozpětí jedné neúprosně se krátící hodiny je pořád dost dlouhé na to, aby se všichni zainteresovaní o sobě i o druhých dozvěděli to zásadní a vyřešila se jednou pro vždy všechna stará dilemata, nejistoty a pochyby - což tomu dodává právě ten podstatný filosofický životní rozměr. Trochu mi překážela teprve jistá topornost či schematičnost v samotném finále, které na mě nepůsobilo o chloupek dost přesvědčivě, špinavě a prožitě. Ale s chutí se přes to kdykoli přenesu. *~

Hitchcock v plné síle a nejlepším rozmaru. Miluju, jak si vykládá film jako místo, kde se nikdo nemusí chovat skutečně racionálně a všechno se odvíjí podle rozmařilé "logiky", kterou za pochodu určují zhusta nelogická, až absurdní rozhodnutí, věčně vybočující děj neočekávanými směry. A celý systém přitom dál jede jako na drátkách, jako by nic. Lidičkové na správných místech střídají vhodné grimasy, úbory a pózy, udržují si své naivní či zlomyslné svity v očích, podle toho, jak jim byly rozdány karty, a všechno nejrozmanitějšími oklikami spěje k bravurnímu happyendu, kde se přese všechny trampoty a šmodrchanice musí třeba i náhodou prokázat, kdo byl goodguy a kdo badguy. Je to zdroj obrovské svěžesti, když se na Hitchcockovu tvorbu člověk umí takhle podívat, a samozřejmě a především od toho šibala Hitchcocka nejvtipnější způsob, jak kontuninuálně taškářsky parodovat naši západní společnost, a nezadat si. O to samozřejmější a vtipnější je, že většina jeho fanoušků by v něm sociálního kritika a posměváčka nikdy nehledala a pořád ho mají za "mistra napětí a hororu", což je opravdu povedené. Ale jestli kupříkladu zdejší bravurní vrcholná kolotočová scéna (kdo kdy viděl kolotočové koně s tak vyplazenými jazyky a uštvanými výrazy, jako by je škrtili? To si snad nechal vysochat na zakázku :) Nebo ten věčnost se plazící staříček-věchýtek, kterého všichni postrkují očima, ten klučina, co si celou u zrychlenou jízdu a pumelici mezi oběma soupeři náramně užívá, ječící slečna etc. - jesti tohle není kritická parodie spoluobčanů tak už nic...) není míněna jako komická a uštěpačná, tak jednou v nebi sním svůj klobouk před samotným Hitchcockem. Ale nějak si myslím, že mě spíš laskavě pozve na pár drinků, u kterých se celé hodiny a dny nepřestaneme hihňat a zajíkat. *~

Začínám mít zpětně dojem, že Mistr Hitchcock byl stejně rozjařený a nad věcí filmu vysoko postavený pán jako třeba Jacques Tati, jenom ho na rozdíl od JT neskonale bavilo to rafinovaně vzavinovávat a schovávat do různých pater samotné stavby filmu. Zřejmě mě čeká přehlédnout a přehodnotit celou jeho tvorbu novýma, pronikavějšíma očima. *** Tady dává další rozmarnou lekci ze svého semináře Filmové umění vs. realita (více v mém komentáři k Muži, který věděl příliš mnoho) a tentokrát si před závorku vytknul samo herectví, zastávání rolí, až se pro samé role na (filmovém) jevišti i ve (filmové) realitě málem vytratí příběh, který jste chtěli sledovat. Film je od počátku pomotaný, téměř každá postava zastává více rolí, než je možné naráz zvládnout, a uděluje více rolí ostatním postavám. Role se nezřízeně množí - pomáhá tomu nejen okolnost, že mladá herečka Eve se rozhodne předstírat, že je asistentkou slavné divy, aby přišla na kloub okolnostem vraždy, z níž je obviněn její milý. Nesmírně tomu přispívá skutečnost, že její tatínek má zálibu v detektivkách a v hlavě se mu rojí nápady, do nichž okamžitě všechny kolem sebe obsazuje, právě jako fakt, že její maminka má potíže s pamětí a každý v jejím světě vystupuje v nekonečně mnoha rolích tak vůbec. Čehož její manžel hojně a potěšeně využívá a identity se množí jako houby po dešti. Ale nikdo není jednoduše sám sebou, role se násobí a kumulují a také nazvájem vyvracejí, zmatky rostu a přitom hraní rolí a předstírání je prvotní příčinou katastrofy, k níž došlo, i klíčem k jejímu rozřešení. K pointě budiž dodáno, že je stejně nekompromisní jako nutná. Ačkoli celý film je královsky zábavnou rozjařenou filmovou radovánkou a rafinovaným, vesele filosofujícím komentářem k podstatě, povaze, svobodám i nesvobodám obsazování se do rolí , guilotinově břitký závěr je jediným možným východiskem - z příběhu, v němž se role tak nekontrolovaně rozbujely, že to člověka dohnalo až za okraj sebe, tam, kde se přestává sám chápat a poznávat, za hranice srozumitelné postavy, se nelze v úplnosti vyvázat jinak než smrtí, uštváním. Fanfarónsky zkonstruované dílo, které se pod pláštíkem rozmarné a převelice zábavné etudy dotýká samotné podstavy osobnostní zpronevěry, šílenství a zániku člověka, který propadne kouzlu unikání z role do role, jakmile mu na pokračování v rozehraném příběhu nestačí síly. Čím víc se tu Hitchcock zaobírá herectvím a filmovou/divadelní tkatikou, tím víc toho odkrývá o slabošské povaze člověka obecně.

Norma Desmondová je převlečená smrt, slepě sobecká, lačná, všežravá. Jakmile kdo podlehne zhoubnému soucitu s jejím lstivým, avšak naivním bojem o zadržení běhu života v určitém bodě, tekuté písky se dají do pohybu a oběť jí propadá životem. ** Na skvostně budovaných scénách s jedinečnou mrazivou atmosférou, kde na všech frontách laskavá ironie bez boje ustoupila nemilosrdné jízlivosti, jež krutě stíhá předžvýkané zápletky ("S vámi lektory je ta potíž, že už znáte všechny zápletky.") jak z filmařského zákulisí, tak z milostného či manželského života, sledujete nejen působivou proměnu vyprávěcí perspektivy, ale spíše její dokonalé prozření, sledujete osvícení. A osvěcuje se tu smrt. ** V prvním záběru máte mrtvolu krátkozrakého nýmanda, o níž se s opovržením mluví ve třetí osobě jako o špatném scénáristovi, vydržované oběti laciného, tuctového skandálu. A pak se díváte, jak se z něj krok za krokem stává hrdina, který má vlastní zvučný hlas, který je nakonec schopen sám převzít uštěpačný komentář nad vlastním osudem, a avizovaný závěr, jenž na počátku vypadal tak obnošeně, získává v první osobě nečekaně silný obsah, smysl a význam. ** Je to otázka života a smrti: filmovým reflektorem si tu svítíme na to, kdo je doopravdy živý, oddělujeme živé od mrtvol. Jestliže mrtvý může s jistotou vyprávět příběh o živých, protože jsou to všechno zápletky, které už zná, pak nejen Norma Desmondová, ale všichni v tom děsivém dramatu, herci, režiséři, novináři, kriminalisté, lektoři i milenci, všichni, kdo prožívají jen předem známé zápletky, jsou mrtví, život jen kašírují. ** A v závěrečné scéně pak tito mrtví s hrůzným mrazením sledují Normu scházející po schodišti, jak zaměňuje natáčení obehraných filmových scén se životem, jak je uctívá jako jediný pravý život, a dívají se na ni jako do neúprosného zrcadla, jež jim všem odhaluje jejich vlastní mrtvolnost. ** Jediný skutečně živý člověk mezi nimi je tak ve skutečnosti Max, překvapivý režisér tohoto finálního dance macabre, s neokopírovatelným životním příběhem. A Norma Desmondová není mrtvá, Norma je smrt, hlavní hvězda Maxova dramatu, zrcadla, jež je namířené i z plátna ven, k vám, divákům natočeného filmu, kteří s mrazením v zádech sledujete ty pózující mrtvé. Co tam vidíte? Jak je to s obehranými tanečky ve vašem životě? Co ukazuje Norma (norma) vám? Toužíte dát se obsazovat do kašírovaných, předem známých zápletek? Nebo jste živí.

Plakátově moralizující černobílá agitka, v níž se toliko zjednodušeně a beze stopy humoru či nadhledu ilustruje hlavní heslo, že když se něco provede, tak se to má přiznat, a čím dřív, tím líp, protože jinak se člověk udusí zevnitř - a vnější okolnosti ho stejně prozradí.  A taky, že nevěra se nevyplácí. Idylizace spořádaných manželství a klidu v rodině, kde muž chodí do vážného zaměstnání a žena doma s malým děckem vaří a uklízí a čeká a dělá si starosti a ničemu nerozumí. Herecky toporné a mizerné, dialogy jako z příručky, jediný trochu uvěřitelný a trochu zajímavý výkon podal ten kluk. *** Dobrý komentář: Matty. *~

Možná se to mohlo jmenovat Světlo na konci temného tunelu - ani jeden z českých názvů nevystihuje podstatu věci. A přitom je to právě atypický způsob, jakým se světlo na konci tohoto stále zoufaleji se zužujícího a stále temnějšího tunelu, vyloupne, který z Dark Passage činí výlučný a originální film (a který mě rozjařil a očaroval). U případů vraždy jsme zvyklí, že se nakonec vyřeší, i kdyby si kvůli tomu x vyšetřovatelů a y hrdinů mělo zničit osobní život, a všem se dostane alespoň nějaké veřejné satisfakce, včetně pokyvujících diváků, spokojených, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Tady je to jinak, a byť se leckdo může cítit rozčarován, já mám radost jak z vyústění příběhu, tak z žertovného poboření detektivních stereotypů - a přitom, pokud má noir být pohádkou pro dospělé, pak filmu nelze upřít, že v tomhle smyslu dostál žánru na celé čáře.*~