JitkaCardova

Režisérka se trochu na sílu a šustivě snaží, aby se její postava přestala schovávat za odpor a deprese, zbavila se strachu a postavila se životu s odvahou ho milovat takový, jaký je, se vším, co přináší a odnáší, a pak tomu debilně podrazí nohy tím, že se kolem Kate všechno hezky srovná, včetně toho, že se po jejím boku objeví vytrvalý muž, takže už té odvahy tak moc nepotřebuje, a je to nakonec nemastné neslané, rozplizlé do jakéhosi náznaku happyendu, který míří zcela mimo cíl... *** Kvituji chvílemi příjemně budovanou atmosféru a souhru mezi herečkami, u nichž by se to na první pohled nedalo samozřejmě očekávat, a také dobře zmáknuté komické výstupy, ty ale podle autorčiných slov nejdou vždycky na její vrub, protože postava měla svoji předlohu, to ostatní, to hlavní, ale bohužel příliš kulhá a je to snadno zapomenutelný film... *** Febiofest, Slovanský dům. *~

Film, který lze za mnohé beze sporu pochválit (Trojanovo překonávající se herectví, atmosférotvorná kamera, silná, chvílemi až nervní hudba), bude jistě na místní poměry až nekriticky vynášen, přestože má pár slabin (místy strojenost, přepjatost, doslovnost), a přestože se především natajno dopouští min. jednoho zbytečného ošklivého faulu na divácích i na faktickém podkladu celého příběhu, který se jinak staví faktograficky věrným. **** Je to dáno tím, že scénárista Marek Epstein nedůvěřuje (dost možná právem) ani svým schopnostem, ani vnímavosti publika, což jsou jeho vlastní slova, a je hrubě nepokorný a necitlivý vůči jemně hořké dramatičnosti původního příběhu na to, aby si celý závěr (de facto ale polovinu filmu) proti skutečnosti násilně upravil, aby se mu to víc líbilo, aby se mu to lépe a snáze psalo a bylo to divácky víc sexy (parafrázuji, co sám trochu nechtěně prozradil v debatě po uvedení filmu ve Světozoru). Zatímco první polovina děje až úzkostlivě doslovně převádí na plátno všechno významné, oč se dalo v Mikoláškově vlastním životopise a dalších archiváliích zakopnout a tvůrci se zaklínají, že 80% ve filmu uvedených faktů je pravdivých, celá vrcholná záležitost s vykonstruovaným a ad absurdum hnaným procesem, jež dominuje druhé půli filmu a ústí v osudové rozhodnutí, je naopak vycucaná z prstu a nesmyslně vyhrocená (filmový příběh ústí na vodě postavenou plánovanou justiční vraždou postavenou tak na roveň vraždě Milady Horákové a dalších). *** Ve skutečnosti, jež nám Mikoláškovu osobu a život vykresluje mnohem pochopitelněji, byť jí vůbec neubírá na démoničnosti, s ním režim vedl poměrně otravný, ale ve své povaze mnohem banálnější, rafinovanější a pro běžný lid snáze politicky akceptovatelný spor o příživnictví, jímž oběma obviněným zničil osobní vztah i závěr života a kariéry mnohem spolehlivěji a aniž by riskoval, že z nich udělá obětní beránky a hrdiny a dopřeje jim tak nechtěně satisfakci. Kdyby se látky zhostil možná zkušenější, možná talentovanější a pokornější scénárista, mohl z toho být opravdu majstrštyk. *** Jak ale Marek Epstein příběh ohnul a nafoukl, aniž by to alespoň uvedl v závěrečném doslovu, působí to jako těžký lapsus - jednak to vnímavější diváky znalé historie nutně zarazí, protože takové nakládání s takovou osobou prostě neodpovídá mentalitě tehdejšího vypočítavého režimu, to bylo vyhrazeno konzistentním ideologickým škůdcům či neochvějným a morálně neuplatitelným lidem, kdežto Mikolášek s režimy ochotně kolaboroval, aby prosperoval a měl klid --- a právě tahle faustovská linie upsání se ďáblu, odtažení se od lidí, před níž ho instinktivně varovala bába Mühlbacherová, bylinkářka, která ho sama zaučila, tohle prospěchářské vycházení jak s fašisty, tak s komunisty jen proto, aby mohl uplatňovat svůj autistický talent, bohatnout na něm a udržet si tak od odstup všech těch obyčejných lidí, kterými pohrdal, kterých se štítil a kterým nerozuměl, které potřeboval právě jen proto, aby se mohl opájet a nad druhé povyšovat svým darem, svou mocí, udržet si distanc jako pán nad jejich zdravím, majitel obrovské vily, drahého auta, loajálního podvoleného společníka a poživatel ochranných konexí, svrchovaný vládce svého před zraky skrytého autoritářského a elitářského soukromí, právě tahle faustovská linie osobního odklonu a oddělení se od dobra, jež svým darem mohl působit, je ve skutečnosti na jeho osudu nejvíce fascinující a žádný pompézní uměle vyhrocený divadelní závěr, jaký potřeboval Marek Epstein, sama nepotřebuje ---, jednak to svou přepjatostí bije do očí a jednak by dobře scénáristicky zvládnutý proces s Mikoláškem a jeho asistentem obviněnými z příživnictví vydal na mnohem výživnější, jedovatější, přiléhavější a hořčí závěr, a především to takhle vrhá nebezpečně falešné nasvícení na skutečné vykonstruované procesy z padesátých let a maří a znesnadňuje to pochopení jejich pozadí a důvodů, proč a na kom se jich tehdejší režim ve skutečnosti dopouštěl, protože Mikolášek opravdu není typickou obětí a nemělo to v tomto smyslu být divákům podsouváno jako historický fakt. *** Ve filmu ani po něm mi to nedávalo smysl až do chvíle, kdy se Marek Epstein po premiéře na dotaz přiznal, že to jediné si celé vymyslel (a bylo signifikantní, jak bezelstně to z něj vypadlo, bez úcty k pravdivosti, s neotřesitelnou vírou, že v postfaktické době lze se vším beztrestně žonglovat na efekt, aby to bavilo, s vědomím, že otrlá dekadentní éra vyžaduje silnější šok, aby to s divákem ubaveným krimizprávami pohnulo, až to ve mně vyvolalo téměř smutný vztek). *** Není mi jasné, proč zrovna Agnieszka Holland na takovou zbytečnou a ožehavou úpravu historie přistoupila, připadá mi to stejně uhnuté, jako kdyby někdo dělal historicky poměrně věrný film o Janu Husovi, a místo aby ho poslal na hranici, mu nonšalantně třeba vyměřil doživotí nebo veřejně prospěšné práce s odůvodněním, že si to nebožátko dnešní divák lépe představí. *** Jinak samozřejmě za spoustu věcí chvála, i směrem ke scénáři, protože to byl opět Marek Epstein, kdo všechna objevená fakta pospojoval do narativní linky a onu rozporuplnou postavu démonického Mikoláška, který sice zázračně pomáhá lidem k přesným diagnózám, ale činí tak z ryze sobeckých důvodů, a zatímco jednou rukou léčí, druhou uvrhuje do záhuby nejen cizí lidi, ale i ty nejbližší, tak divákovi konkrétně a působivě zpřístupnil. Na tom, jak sugestivní celý příběh je, ale má nemenší podíl i to, jak psychopatickou postavu ztvárnili oba Trojanové, a zvlášť Trojan starší se tady opravdu několikrát doslova překonal, a také kamera a hudební podkresy. *~

V síti TE-N-ET: "Začnu stejně jako Nolan z uprostřed (z klíčového N jako každého NYNÍ, tady a teď (NOW) oné zpětnovazebně se v čase postupně obousměrně zahušťující sítě (net) lidské existence TE-N-ET – Time Existence Net of Existence in Time): Ve chvíli, kdy se jedna reprezentace Kat z konkrétního bodu v budoucnosti rozhodne nečekat a zabít v konkrétním bodě minulosti jednu reprezentaci svého muže Andreje Satora, vplétá do příběhu o přežití lidstva od toho bodu dál novou kauzální linku, s otevřeným průběhem a konsekvencemi. *** Pracovat s pevně vrženými kostkami minulosti („co se stalo, stalo se“) je v Nolanově narativu nutné a žádoucí jen tehdy, kdy invertovaný člověk postupuje proti proudu času. Libovolně na ně navazovat lze ve chvíli, kdy z určitého bodu navážete po směru času a vplétáte nový děj (jste tam tedy reprezentováni dvakrát, nebo třikrát, či vícekrát a každá vaše reprezentace má jiné povědomí o ději, jinou interpretaci, jiný obsah znalostí, a ta, která právě ví nejvíc, musí dbát, aby ji - sebe - nepoznala ta méně vědomá "já"). Měnit kauzální děj vplétáním nových kostek a vrhů („Co se stalo, stalo se, ale –“.) lze jak při pohybu proti proudu času, tak po proudu, ale proti proudu je to náročnější, protože pracujete s konsekvencemi, které nemůžete změnit, které proti vám vystřelují pevně dané – můžete ale měnit jejich význam a množit následky (přičemž zhušťujete a zesložiťujete další pohyb proti proudu času každému, kdo se o to po vaší intervenci znovu pokusí, i sobě samému pozdějšímu). *** Nolan se stručně řečeno snaží ztvárnit rozvíjení nelineárně kauzálního děje mnoha multiplikovanými postavami, a to i při vědomí, že lidské narativní a konsekvenční uvažování a chování je striktně lineární a nemůže být jiné - ale přitom si dokážeme do jisté míry představit, jak komplexní nelineární děje (zpětnovazebné, kdy budoucnost ovlivňuje minulost, viz teorie komplexity) probíhají. Vzhledem k tomu budou vůči filmu vždycky vyvstávat i jednoznačně nezodpověditelné otázky (vedle těch jednoznačně zodpověditelných); Nolan tento typ situací buduje na hypotézách, které nemají z naší pozice jednoznačné rozřešení, nicméně vždycky můžeme určit, které odpovědi nezapadají do množiny těch přípustných, čili konstruktivní a inspirativní dialog se nad filmem vést dá. *** S tím souvisí i to, že konec je de facto infinitně otevřený (vždy se dá kamkoli vplést nová vše zesložiťující linka, pokud jsme dost bystří, abychom se neanihilovali jako nepřípustná, nekonzistentní interference: géniem je v tom postava Neila: multi-pavoučka, který neustále vyráží "spřádat nějakou další minulost v tkanině téhle mise") a nikdy nezjistíme ani jednoznačnou pravdu o tom, kdo je tu ten v nejkomplexnějším pojetí kladný hrdina snažící se překlopit celé dění ve prospěch nesobeckého smyslu a pokračování života (klimatické varování a obvinění z budoucnosti ukazující prstem právě na naši generaci, která to na své lince „nevratně“ zkazila, určuje, že právě za našeho života se vede časová válka o to, jestli a čí život bude mít pokračování a trvání. *** Nesouhlasím s tím, že hudba se snaží kopírovat Zimmera, není to pravda. Je to Nolanova hudba, jeho představa konzistentní s celkem filmu a vůbec celé jeho tvorby, ta zdejší má s Zimmerem společnou jednu věc, stejně jako s minulými hudebními podkresy: je to živoucí takt, rytmus, tempo, vzrušení poplatné tekuté povaze dění, hudba nás svými zmoženými schopnostmi časování provádí děním v analogovém tanci, instinktivně, zatímco se zadrháváme v reflexích, kvantech, horečném spojování zaznamenaného v narativní celky, abychom se mohli racionálně rozhodovat, po částečkách... hudba, konejšivý rytmus a tempo, nás tím instinktivně pronese jako tekoucí vlna... občas inverzně... Jen naplňováním Nolanových požadavků se Zimmerova a Göranssonova hudba sbíhají, nemá ale smysl je porovnávat nebo mluvit o kopírování. Dělají, co mají, jsou funkční, jinak by je tam Nolan nesnesl. Víc k tomu není co dodávat, je to jako srovnávat dvojí tep různých lidí v různých životních situacích. I proto Andrej Sator neustále pohledem na hodinky upozorňuje na důležitost tepu pro klíčové instinktivní chápání toho, co se děje. *** A mimochodem, Andrej Sator (etymologicky objasněno: ANDREJ = ČLOVĚK, SATOR=SATORI, čili VRCHOLNÉ POZNÁNÍ) je tu ČLOVĚKEM VRCHOLNÉHO, OSVÍCENÉHO POZNÁNÍ, tedy pravděpodobně je to opravdu on, kdo z těch, které sledujeme, ví nejvíc, je nejméně pánem své libovůle, nejvíce poslušen svého širokého vědomí a svědomí a jedná co nejúčelněji tak, aby pomohl zachránit svět před zhoubou, způsobenou naší ze řetězu utrženou sobeckou generací, zatímco ostatní hlavní postavy se – při vší úctě k jejich vybičovaným schopnostem – krátkozrace snaží jen malicherně, dětinsky a sobecky zachránit své vlastní lineární pokračování, bez respektu k významu a smyslu toho, proč se jejich vlastní budoucnost z nutnosti obrací proti nim. *** Co je pro finální porozumění a užasnutí třeba neopominout, je Nolanovo triumfální (byť s geniální ironií jemu vlastní lehce přehlédnutelné) vyzdvižení existence odevzdaně milující, a právě proto bezbranné ženy jako alfy a omegy veškerého konání a bytí, ta posvátná úcta k laskavosti téměř jako k přírodní zákonitosti, či alespoň jako k podmínce finálního přežití, což je ale totéž – všem jde o přežití lidstva, světa (a válka se vede jen o rozumění, jehož definiční limitnost v konkrétním čase staví aktéry z různých časů paradoxně proti sobě), a přece (ale spíše právě proto!) se možnosti k zachraňování otevírají jen těm, kdo berou vážně starost matky o psychickou pohodu jejího syna, jehož není za žádnou cenu přípustné sklíčit. Co lidštějšího lze nabídnout jako výběrový klíč k zachování života, jeho nepodkročitelné hodnoty a smysluplnosti? A vůbec je úchvatně existenciálně uspokojující (další význam satori, saturovanosti, naplnění) onen Nolanův respekt k laskavé a pečující povaze žen jakožto komplexně inteligentních, intuitivních a vrcholně nesobeckých ochránkyň života. K jejich instinktu ("Nejspíš o nic nejde, ale..." / "It's probably nothing, but..."). Je to žena, kdo vynalezl klíčový algoritmus pro inverzi entropie a následně se obětoval pro spásu světa. A je to vždy žena a její nekonečná bystrost, inteligence a činorodost podepřená laskavostí, trpělivostí, obětavostí, ohleduplností a milosrdností, koho lze odhalit za každou „mužskou zástěrkou“, za každým zdánlivým mužským hybatelem světa, a dá se tedy právem předpokládat, že nakonec i za postavou Andreje Satora, byť to není ve filmu explicitně vyřčeno (nicméně vícekrát je naznačeno, že Andrejovy kroky vede někdo z budoucnosti) stojí v budoucnosti žena, a která jiná, než vědomější verze jeho vyvolené, jíž se šelma v něm chtě nechtě podvoluje, rozlícená jen nechápavostí Katiných ranějších, nezralejších reprezentací, žena, která řídí jeho kroky, zachráněná k tomuto úkolu záchrany světa v dřívější časoprostorové úrovni a lince i tím, že ho v ní sprovodí ze světa. Kat je spojovníkem úhelným kamenem, jímž se řídí jak Andrejovo konání, tak jednání jeho jen zdánlivého protivníka, Protagonisty. – Nezapomínejme totiž při pokusech struktuře filmu (a komplexnímu dění obecně) co nejlépe porozumět, že smrt jedné reprezentace postavy v některém okamžiku nutně neznamená zánik jejích ostatních reprezentací, i budoucích, naopak někdy může být její zánik podmínkou k tomu, aby vědomější verze mohly vůbec dosáhnout hlubšího pochopení a vyladěnější poslušnosti vůči své roli v osudu světa zpřesnit své kroky k jeho záchraně. *** A tedy nejvíc k ocenění na Nolanově posledním filmu je ta absolutně dosažená krása obousměrně spirálovitě a stále zahuštěněji dosahovaného souladu ve stále složitější a celistvější, až nakonec plně komplexní zpětnovazebně dokonale provázané symfonii o sebezáchraně světa jakožto vrcholné nepodmíněné lásky zhmotněné do časoprostorové manifestace vlastního uvědomění. *** A je tedy asi jasné, že bytostně nesouhlasím s tím, že Nolan by byl ve své tvorbě odtažitý, chladný, neemotivní a že se obejde bez žen. Nikoli, Nolan je jen minimalistický v povrchním oplácávání, jeho postavy jsou úsporné a zdrženlivé, kontrolují se, což ale ani náhodou neznamená, že neprožívají, netouží, neplanou. Jen to nevytrubují, stačí jim jemné náznaky, spolehnutí se, že kdo má porozumět, to pochopí. *** PS: Upřímně se těším, až tu sebe-ob-jímavou krásu krok za krokem zkušenějšího a zvědomovanějšího lidského bytí, v němž se postupně spájí a stéká počáteční svobodná libovůle s umravňující touhou po hlubším rozumění, až se ve výsledku přetaví v téměř dokonalou poslušnost článku v momentě nejúplnějšího možného prozření a pochopení celku, uvidím a v užaslém uspokojení prožiju podruhé. Pro pochopení mi sice i díky tomu, že se stejným paradoxům komplexního dění jako Nolan věnuji podobně fascinovaně od začátku svých studií, stačilo vidět TENET jednou, nicméně pro dosycení se tím okouzlením z jeho půvabu, harmonie a úchvatnosti mi to jednou opravdu nestačí. Nikdo mi ještě nemluvil z duše tak krásně, uctivě, ušlechtile a celistvě jako Nolan touhle zahušťující se sítí TENETu. *** PPS: Svůj účel plní i takové nenápadné legrácky o časovém obchvatu, jako červeně vyvedený znak společnosti Werner Bross na začátku a modře vyvedený na konci. *~ (ČSFD projekce Cinestar Anděl)

Tak tohle mě na chvíli rozpoltilo, až jsem musela chvíli argumentovat sama proti sobě. *** PRVNÍ HLAS: Marně přemítám, v čem je přínosné to mechanické prohození rolí zvířat a lidí na destruované planetě, když se s tím navíc dál promyšleně nepracuje ani tak, aby se k těm v postavení "lidí" prohloubil soucit, empaticky, a ještě to podprahově skoro nechtěně vyvolává nenávist k "zvířatům". Vlastně mě to nutilo celé tři minuty sledování a ještě dlouho poté přemýšlet, čeho tím chce autor doopravdy dosáhnout, jak moc mu na výsledku záleží, a jak moc mu tím pádem tak vůbec na něčem záleží. Ale nejsem si jistá, že si někdy podobné otázky zkusil sám položit, spíš to nebude reflektivní a kriticky uvažující typ a ani to s nikým takovým neprobral. *** Pokud autor takhle polarizuje roli zvířat a lidí, což je podle mě první velká logická chyba, pak udělal vzápětí druhou v tom, že u "lidí" absolutně nevěnoval prostor jejich původně harmonicky vyladěnému vnímavému a udržitelnému ekosystému, který "zvířata" ve jménu byznysu, průmyslu a konzumu stále silněji ignorují, drancují a ničí, a ukázal je už jen jako parazity živořící na odpadcích, čímž absolutně nemohl nikomu otevřít oči, a zrovna tímhle k nim absolutně nemohl ani vzbudit soucit, leda už jen naopak prohloubit odpor totožný s odporem vůči bezdomovcům, neúspěšným chudým, nemocným, bez reflexe toho, jakým přičiněním se takovými stali... Zrovna tak není v tomto schématu funkční ukazovat např. skupiny demonstrantů a bojovníků za přírodu a proti vyhynutí "lidí" mezi "zvířaty", stejně jako represivní složky, lobbisty apod., protože pak je čím dál zřejmější, že ta autorem předem vytyčená linie je logicky vadná, že ve sporu o adekvátní péči, starost a ochranu nestojí lidé proti zvířatům (či naopak), ale sobečtí lidé proti nesobeckým lidem, zbytku přírody a všemu přirozenému, životnému, komplexně smysluplnému. Ten kraťas sám sobě podtrhuje stoličku a je spíš hloupý a nepromyšlený než co jiného. Kvapná práce je málo platná a dost možná nadělá víc škody než užitku. *** DRUHÝ HLAS: Na druhou stranu jsem si vědomá, že jsem tu vyvrtala příliš hloubkovou sondu do logického podloží, že na povrchu o nic nejde a málokdo zaznamená nesrovnatelnost. To prohození rolí sice smysl nedává, to je fakt, ale jinak to sedí, a pokud odhlédneme od toho, kdo konkrétně co dělá, lidi nebo zvířata, pak ten obraz destrukce současné realitě principiálně odpovídá, a tak se asi dá říct, že každá připomínka, i sebevíc chaotická, je dobrá. Kdo by se taky dokázal soustředit, když je planeta v havarijním stavu! *** SYNCHRONIZACE: Takže asi ok. *~

Až na nadbytečně pozitivní happyend je to nádherná a silná podívaná, vynikající i po výtvarné stránce, která nese spoustu vlastních informací, včetně sociálně kritických, a také svébytný vtip. Kdyby se odvážili méně šťastného závěru, byl by to zářez napořád, ale dá se to odpustit. Jinak od Tomma Moora doporučuji i dřívější Píseň moře. *~

Za mě je lidsky nedocenitelný výkon skvělých hlavních protagonistek, které se nenechaly semlít a všechno ustály, při tom, do jaké oprátky si nechaly strčit hlavu, na druhou stranu režijní přístup se celkem neskrývaně ukazuje jako naprostý propadák a velká slabina celého projektu. Nápad dobrý, provedení populistické, excentrické, lehkovážné, bez adekvátní přípravy, hazardérské a výsledný tvar cílí na efekt, na pudy, na divácký šok a je i nepřijatelně manipulativní - např. odborná veřejnost není z filmu jednoznačně nadšená, spíše naopak: dle různých odborníků (např. sociolog David Šmahel nebo vedoucí odd. informační kriminality pražské policie Václav Písecký) představuje film promarněnou příležitost, jednak proto, že přifukuje a živí bublinu předsudečných a zcestných představ, že hrozba přichází vždy od starších cizích chlápků, jednak především tím, jak navozuje dojem, že děti, které začnou komunikovat na sociálních sítích, jsou okamžitě stoprocentně zahlceny přívalem nahých fotek a videi masturbujících starých chlapů a divných týpků (sama jsem už před shlédnutím filmu přesně tenhle jednoznačný dojem měla z mediálního obrazu, trailerů, anotací...), což nepřiměřeně děsí a alarmuje veřejnost. Ve skutečnosti už to, jak byl projekt postaven, šlo cíleně naproti právě takovému scénáři: jak vizuál a věk vytipovaných dívek a instrukce k jejich chování, tak třeba fakt, že se nepřihlašují na jakoukoli jejich věku a zálibám přiměřenou síť, ale rovnou na internetovou seznamku pro dospělé Lidé.cz a pohybují se tam i po desáté hodině večer a podobně. Tyto parametry přímo vybízejí k tomu, aby projekt odhaloval nejnebezpečnější, až kriminální formy sexuálního zneužívání dětí na internetu tzv. sexuálními predátory, nicméně film i mediální obraz, který ho předchází, budí (a nekoriguje, ale ještě posiluje) dojem, že odkrývá nejautentičtější dramatickou šokující pravdu o tom, čemu dnes čelí všechny děti, které se přihlásí na sociální síť. Nutno podotknout, že autoři projekt nijak pečlivě nepřipravili (ze snímku to dost vysvítá, je to spíš rychlá a laciná hurá akce než co jiného) a sami si zpola ani nebyli vědomi, že to takhle dopředu moderují, o to pak byli všichni zaskočenější. Byl to spíš amatérismus a odbytost než záměr, a pak se na té bublině přitažlivého šoku, děsu, odporu a senzace nezodpovědně svezli. *** Snímek takhle především škodlivě přispívá zkreslujícímu obrázku rodičovské a obecně dospělé veřejnosti o internetových aktivitách dětí, o jejich nenahraditelných pozitivech při správném přístupu, i o hrozbách, které jsou reálné, a ztěžuje práci odborníkům, kteří na tomto poli dělají osvětu, případně se snaží řešit konkrétní problémy. Přitom to mohlo být při dobré vůli, pečlivosti a kvalitní odborné přípravě naopak - dokument mohl adekvátně varovat tam, kde jde o reálné nebezpečí, ale i motivovat a uklidňovat rodiče i děti tam, kde je poplach falešný a nežádoucí. *** Pokud tedy jde o kvalitu a zhodnocení úrovně snímku, výstižný mi co do popisu připadá komentář Mattyho - distancuji se ale od jeho neutrálního tónu co do posouzení jeho služby veřejnosti. Za sebe ji hodnotím jako medvědí. Je to dokument, jenž byl zamýšlen jako osvětový, a škody napáchané v sociálním prostoru jeho lehkovážnou honbou za senzací na úkor disciplinovanosti, svědomitosti, kvalitní odborné přípravy a komunikace odhalené problematiky s veřejností jdou plně na vrub autorů. Navíc jsem s těžkým srdcem sledovala hlavně to, jak se s tím, do čeho byly dost narychlo a bez dostatečné průpravy a podpory hozeny, všechny tři protagonistky perou (odborná pomoc je tam spíš jako lidská stafáž, než že by se nějak reálně osvědčila, většinou jsou to právě samotné dívky, kdo nastoluje klid tím, jak to zvládají) a bála jsem se, aby tak ledabylý a necitlivý přístup senzacechtivého režiséra na nich nezanechal trvalé následky. Vlastně mám dost naštvaně dojem, že jsem viděla film o zneužití dívek slávychtivým Klusákem v honbě za sobeckým osobním uspokojením ještě v úplně jiné rovině. A za to bych tvůrcům udělila aspoň deset záporných hvězdiček! Docela by mě asi zajímalo, jak moc slavný režisér k tak odbytému a nezodpovědnému přístupu dotlačil i výrazně mladší a nezkušenější spolurežisérku, do jaké míry tedy silově svou osobností zneužil i ji a nakolik se to opravdu tímhle způsobem dělo i z její svobodné vůle a záměru (a jestli by vůbec byla schopná to objektivně posoudit, protože v naší kultuře a pedagogice je to přece tak běžné, až to zavání normou). Doufám, že až opadne první divácký šok z toho, co se povedlo zachytit z reálného chování sexuálních predátorů, k snímku samotnému hodnotitelé tak shovívaví nebudou. *** Pro úplnost dodávám, že jsem hodnotila verzi pro dospělé, V síti 15+. Film existuje také ve verzi pro školy, V síti: Za školou, kde mají být nejotevřenější sexuální záběry vynechány a film má být proložen vysvětlujícími vstupy, jež se praktickými radami a osvětou obracejí přímo k dětským divákům. Ty byly připraveny ve spolupráci s platformou e-bezpečí a je pravděpodobné, že tato verze má díky tomu vyšší relevanci, obávám se však, že většina dospělé společnosti uvidí pouze tu první. *~

Druhý Konstantatosův film jen potvrzuje režisérovu výjimečnost a vypravěčský i umělecký talent. Nechci (výjimečně) nic prozrazovat, protože stejně jako u jeho prvního celovečerního filmu Luton, kterým dobýval festivaly, i tady platí, že postavy nejsou tím, čím se zpočátku jeví být, a že podstatná je právě ta cesta úvah, kterou divák urazí v myšlenkách od prvních dojmů, přes jejich postupné opravování na základě nových informací, detailů, které nesedí, když se snaží hlouběji pronikat do toho, co se na plátně děje, porozumět tomu, jaký mají postavy mezi sebou vztah, co je spojuje, rozděluje, co je jejich životním cílem a smyslem a proč. *** Je v tom kus zamýšlené ironie, když nás režisér nutí upouštět od prvních běžných předpokladů, uvědomovat si, na jakém základě posuzujeme něčí společenský status, a o kolik bědnější či alespoň diametrálně odlišnější může něčí životní situace být oproti tomu, jak dotyčný na první pohled chce nebo pragmaticky potřebuje působit. *** Konstantatos je pro mě nezaměnitelný právě tím, že sociálně-kritický náboj jeho filmů vystoupí zřetelně teprve ve chvíli, kdy divák urazí kus cesty na základě posunů ve vlastní reflexi sledovaného, že se děje až v jeho hlavě, v aktivní interakci s viděným. A také proto, že je mistrem nenápadně bravurního civilního snímání, vyprávění kamerou, záběrem, postupné proměny rámování jak obrazů, tak i vztahů, až nakonec našich soudů a myšlenek. Jeho filmy jsou rafinovaná a krutě upřímná zrcadla, obrácená stejnou měrou do našich hlav jako na venek. *~

Nejde jen o to, že je to tak nekonzistentní ve všech detailech, až by jeden řekl úplně pitomé, horší je, že je to tak primárně vyděračsky a predátorsky útočící na všechny způsoby na první signální, plné nejobvyklejších klišé, předsudků a zjednodušujících polopravd. *** Nejhorší na tom tedy je, že je to celé až do konce přesně taková lež a kýčovitý, narůžovo nabarvený sebeklam, před jakým ta schizofrenická zápletka chce v lepších chvílích diváka varovat. Je mi z toho zle tím víc, čím hůř se to tupou lžící s bezelstnou blbostí vrtalo v největších bolestech dnešního světa. Člověk by chtěl Patty Jenkins zároveň profackovat i ji obejmout a hlavně změnit svět jednou provždy v lepší místo už proto, aby nikdy znovu nemusela pocítit potřebu se přiblížit k filmování a něco velkodušného sdělovat. *** To, co tu píšu, není nic proti pohádkám ani proti komiksům obecně, naopak, ty dobré si zaslouží, aby se od zrna oddělovaly plevy. Opravdu mám pifku konkrétně na takovéhle ze řetězu utržené přeslazené naivní a hloupé paskvily. *~

Pozor, není to až taková romantika, jak by se z oficiální anotace mohlo zdát. Je to bolestivější, a lepší. *** Prožitkové sociální drama zcela výjimečně - při vší zjevné kritičnosti vůči systému - soustředěné na ryzí krásu bdělosti autentického prožívání svobody, která člověka motivuje, aby si šel po svých, za každou cenu, i když si uvědomuje, že bude příliš vysoká. Buď necháte systém, aby z vás vysával život jako z ostatních víceméně přizpůsobivých, anebo budete živí vyšlapávat stezku, ale budete se po ní plahočit sami a všechny síly padnou na elementární starosti, abyste se udrželi v chodu. A na ten výlučný nenahraditelný pocit plynulého vědomí, že jste naživu. Tertium non datur, ne dnes, ne v tomhle podělaném životě. *** Forma se magicky doplňuje s obsahem, v řazení výjevů, ve striktním střihu, v nesamozřejmosti navazování, propojování i opouštění, v úmornosti repetic, v rytmu, tempu, v postupném nenápadném zrání uvědomění a nakonec i v nemožnosti zastavit se, někde skončit dřív, než ta kára života konečně dohrká. *** Snímek navíc v neokázalém mistrovství omamně stírá hranice mezi poetičností, dokumentárností, řemeslností a autenticitou. *** A vnímavému divákovi tohle nenápadně vybroušené dílo zprostředkovává niterný prožitek života na cestě, nikterak pohodlný a vůbec ne prostý kompromisů a nespravedlivých újem, těžké, nezajištěné, mizerně placené námezdné práce, šizeného jídla z plechovek, sociální i intimní odloučenosti, DIY vyspravování křehkých schránek starých otlučených aut i stále vyčerpanějších a stále houževnatějších a zarytějších těl a myslí, osaměle vedených životů, který si ti lidé nevybírají ani tak jako svůj vysněný způsob bytí ve svobodě, ale k němuž je jako k menšímu zlu časem dotlačily okolnosti prostě proto, že se pro svou povahu nemohou nechat spokojeně uzavřít do konvenčních škatulek a pro nedostatek peněz z nich ani snadno uniknout, a jakožto zneklidňující elementy všude ruší, čeří stojaté vody, chtě nechtě upozorňují, že tahle společnost nejen že není pro všechny, ale že nejspíš není vůbec pro nikoho živého. *** Zdrojem nejsilnějšího účinku je tu silně přítomná a znovu a znovu nenaplňovaná bytostná lidská potřeba patřit, být přijatý a vnímaný, přispívat sebou, a stejně základní lidský nárok nemuset se přitom vzdát autentického bytí, prožívání: i divák si podvědomě přeje, aby už postava Fern našla své místo, klidně i na cestě, třeba v kočovné skupince, ale v nějakém typu ubezpečující stálé blízkosti, sdílení. Cítíme, že si to přeje i Fern, že si to v nitru přeje každý z těch samotářů, když se mezi sebou loučí a ví, že si budou chybět, ale také ví, že jejich samorostlé, příliš dlouho namáhavě vybojovávané specifické způsoby, jak vzdorovat tlakům a cítit a prožívat ty záblesky vzrušující svobody, už nejsou slučitelné, že je složité cesty vytvarovaly do křivolakých tvarů, v nichž by si překáželi, že už je pozdě se na stará kolena přizpůsobovat. Mohou se setkávat v uzlových bodech svých osobních map, opatrně se při dodržování složitých privátních pravidel obdarovávat, ale nakonec vždycky musí skončit u "let go and see you down the road", i když jim to uvnitř trhá srdce. *** I když Fern všechno o své minulosti a motivacích pochopí, i když i její sestra nakonec pochopí a přijme její svébytnost, potřebnost a soupatřičnost, i když se jí otevírají dveře do různých domů, už to nikdy nebudou domovy, nabízejí se od druhých více z jejich děsu před její samotou a z lítosti nad vším, co se nepodařilo přirozeně včas, než z radosti toho, jak do sebe všechno zapadá, protože nezapadá a už nikdy nezapadne a na tomhle vědomí, jež jediné je spojuje, se už nedá stavět spolužití ochočeného s neujařmeným - a Fernina cesta definovaná už nepřeložitelnou životní zkušeností se dál může ubírat jen jediným směrem - do otevřeného neznáma, v pokračujícím vyhnanství, které se jí stalo domovem, ve vzrušujících záblescích svobody na cestě, v ubývání sil a ve stesku po lidech, s nimiž by snad mohla v nějakém jiném čase, snad na nějaké jiné planetě možná utvářet nějakou jinou, z podstaty svobodnější, autentičtější a svému jménu náležitější "společnost". *** Za všimnutí stojí i důraz tvůrkyň na neostrou hranici mezi filmem a žitou skutečností: hlavní postava se na seznam uchazečů o práci zapisuje jako Fern McD, všichni tuláci a tulačky reprezentovali sami sebe, Francis McDormand film spoluprodukovala, stála o to, aby vznikl, a během natáčení si na čtyři měsíce osvojila se vším všudy kočovný život v dodávce... Film navíc přivedl na svět ryze ženský rozhodný záměr (od autorky předlohy, přes scénář, režii, produkci až po představitelky skalních hrdinek), síla ženské odhodlanosti tak opět prostupuje jeho formou i obsahem a nese vzkaz. Ostatně různé ženské postavy ztvárněné v minulosti Francis McDormand nebo předchozí film Chloé Zhao Songs My Brothers Taught Me ukazují na jistou konzistenci a souběžnost v akcentování toho, v čem moderní koncept "společnosti" dlouhodobé tristně selhává. *~

Geniální propojení schématu české bajky (variace té o kohoutkovi a slepičce) o podmíněnosti ochoty zastavit utrpení, o podmíněné "lásce", a antické tragédie o lidské neschopnosti řetězec rozetnout a utrpení - tragédii - včas zastavit. *** Až zázračně autonomní vtahující variace na všední vztahové drama mytologických rozměrů. *** Sledujeme odhodlané, k nezdaru dávno předem odsouzené pokusy hlavního antihrdiny do úmoru se znovu a znovu prodírat zaslepeným bludištěm nemocných, gordicky zauzlovaných rodinných vztahů a zkoušet a zakoušet doslova všechno možné i nemožné - protože chápejte, jde přece o děti (no ovšem, jistě, když nejde o život, jde vždycky o děti). V nevyhratelné hře o život se tu marně pere s démony svými i svých “blízkých” a se všemi myslitelnými nepřízněmi osudu, místa, času a okolností najednou, které - ať už jsou zapříčiněny genetikou, historií minulých ublížení, jež nelze odestát, rodovým či osobnostním nánosem zauzlovaných nevraživostí, atavismů, příkoří, prokletí, vražednými partnerskými, rodičovskými či sousedskými kombinacemi, špatným načasováním, nesprávnými rozhodnutími, která nelze vzít zpět, pudy, emocemi, strachy, patologiemi a kauzální logikou - jsou nepřemožitelné. Po generace korodující, neopečovávané, eskalačně a kumulativně se zhoršující vztahy dospěly ke katastrofické konstelaci, do níž je svým životem vržen náš "hrdina" (tak jako my všichni, neboť to je naše společná doba, která se tím minulým eskalováním pod koberec zametaných problémů do vrcholného rozklížení stavu věcí definuje) a která se nedá uprostřed jednoho uštvaně běžícího života najednou celá prolomit, rozmotat, uzdravit, a v plynoucím čase se bude jedině dál zhoršovat, bez ohledu na to, co hrdina-sám také násilník udělá. V žádném případě se nevyhne tomu tak či onak dokonat osobní tragédii, selhání, příběh s řadou možných špatných konců, z něhož už dávno před jeho vstupem na scénu nebylo úniku - ačkoli jako doufající lidská/krutá bytost to nepřestává s nasazením všech sil do posledního sebeobětování zkoušet - jako by se tím snad přece jen mohlo něco v tom spojitém do sebe zavinutém poli minulosti, přítomnosti a budoucnosti odčinit a vykoupit? Jako by se tím neustálým opětovným vrháním, narážením, doufáním, odžíváním, rozbíjením se, novým ubližováním, selháváním a zklamáváním v očistci či pekle s adventurní herní strukturou člověk přece jen dobíral jakéhosi poučení, pochopení, katarze, možná i posunu věcí, vykoupení? Nebo jen úlevy z marnosti snažení? Nebo ani to ne? Na to nikdo nemůže dát odpověď, což neznamená, že je lepší se nevrhat. *** Mira Fornay se tu projevuje jako formálně svrchovaná, zdatná režisérka, která se nebojí objevovat a používat ty nejnepříjemnější a nejpřekvapivější cesty, jak dát fascinovanému divákovi naplno pocítit, o čem přesně je řeč. Jako ženská, která se nebojí pustit se s námi všemi s vyhrnutými rukávy do vivisekce společné bolesti a děděného násilí, které si netrpělivým zacházením se sebou a vztahy donekonečna způsobujeme jako zbytečně (nezbytně?) na sebe navzájem uvalované sisyfovské utrpení. Film naději na očistu a prolomení a zastavení řetězce násilí takovou vivisekcí nedává, ale přinejmenším skrze svou vlastní existenci nám ji ani nebere. Smekám. *** Mimochodem není vůbec marné přirovnávat Miru Fornay k Benedeku Fliegaufovi (Lily Lane, Je to jen vítr...). *** (Febiofest, Slovanský dům) *~