Žáby bez jazyka

Žáby bez jazyka se jednoznačně vymykají současné československé filmové produkci – hrají si se symboly, archetypy a otevírají dveře tam, kam často nemáme odvahu sami nahlédnout. Právě proto nelze snímek interpretovat racionálně, ale spíše jej vykládat jako sen, ze kterého jsme se právě probudili. Sen také smazává hranice času, staví se proti logice a leckdy v nás zanechá hlubokou rýhu nebo alespoň živou vzpomínku na cosi odžitého, avšak na jiné rovině vědomí … v jakémsi podivném bezčasí, v meziprostoru. Mira Fornay je skvělá pozorovatelka – až s pečlivostí kulturní antropoložky odhaluje ty nejskrytější společenské (zejména rodinné) stereotypy a bez servítek je pojmenovává pravými jmény (respektive obrazy). Nedívá se na to hezky s vědomím, že v každém z nás je ukrytý sadista i oběť… Ať jsme sebedospělejší – kolikrát se nám při návštěvě rodičů stane, že se v některých situacích cítíme zase jako malé děti? Stačí povědomá vůně, jediné slovo a najednou se ve vzpomínkách propadáme v čase a minulost je až nepříjemně zpřítomněna. Kolikrát jsme si řekli, že se nebudeme chovat jako naši rodiče a kolikrát jsme se přistihli, že se tak chováme? Žáby bez jazyka touží být prožity všemi smysly, vyzývají nás k tomu, abychom vykročili do neznáma, zúčastnili se té hry, která (byť vypadá jako brutální jízda) může mít ve finále terapeutický účinek. Snímek můžeme brát vážně do té míry, jak uznáme za vhodné - můžeme nad ním mávnout rukou (stejně jako nad nesmyslným snem), nebo ho můžeme zkusit pochopit (avšak ne rozumem). Třeba zjistíme, že ve skutečnosti řadu věcí neděláme jen kvůli dětem nebo pro děti – a že to pro nás leckdy nedělali ani naši rodiče (i když nás skálopevně přesvědčovali, že „to“ dělají právě kvůli nám). Dává to nějaký smysl? Možná jsme jako lidské bytosti méně racionální, než si dokážeme připustit… (15.06.2021)

Je to originální - a to je skoro vše pozitivní, co se k tomu dá říct. Ono je to vlastně další české nic o ničem, jen se to dadaistickou formou snaží maskovat za velké umění. Přitom to kromě pár ukázek několika různých nefunkčních vztahů nic hlubšího nenabídne a když to beru čistě jako experiment, tak to vypadá jako céčkový pokus o Roye Andressona, u které režisérka sebrala veškerý humor a poetiku a nechala jen tu absurditu. A protože neumí pořádně vystavět určitou scénu, tak to po krátké době spíš než zajímavě a hravě začne působit dost nudně. Prvních 15 minut vypadalo jakž takž ještě nadějně, ale pak se ukázalo, že to bude jen sled nezajímavých absurdních scén, u kterých jsem se s každou minutou nudil víc a víc a ve finále už jsem u toho celkem trpěl. A všechny ty pokusy o symboliku a nějaké mysteriózní prvky jsou stejně laciné a prázdné jako celý film. Spíš mám pocit, že je to další z filmů, ve kterém si autor chce vybít svoje úchylky na plátno, protože se tu ve dvou scénách dvě ženy různých věků (jednou je cca dvanáctiletá holčička... nu, asi jsem našel paní Omerzovou) uspokojují jakože pomocí živé žáby a nějakou dobu u toho vzrušené hekají. A ve finále to celé má takový dost lesbický nádech, ale těžko říct, jak moc se psychika autorky promítá do tohohle filmu, protože jestli v určitých náznacích ano, pak v sobě holka musí mít strašný bordel. Nicméně, je to originální, zpočátku i zajímavé, má to solidní kameru a líbil se mi ten dunivý soundtrack, ale jinak to je jen otravný pseudoart, který si chce hrát na víc než je, ačkoli ničím víc není. "Poselství" tohohle filmu mi může říct i kdejaké obyčejné sociální drama, takže nevidím důvod, proč bych kvůli tomu měl nadhodnocovat. Ale tak aspoň je to zase něco úplně jiného, než se tady normálně točí - jen to zas stojí za prd... Slabé 2* (16.01.2022)

„Mně je zle. Mně je špatně. Už nemluv!“ Honzíku, dáš si ještě nějaký česko-slovenský filmový pseudoart? Nie, radšej knihu! Hysterií a „metaforami“ k depresi aneb až příliš toxické rodinné vztahy…Jardo, ty kluku nešťastná, do čeho jsi to vlezl?! Ale pak už jsem se neptal Jaroslava, protože se zjevila Jaroslava (ehm), a otázka se stočila k mé motivaci vidět toto dílo. Zvědavost? Asi. Zřejmě jsem podvědomě po řadě (většinou) nadprůměrných snímků potřeboval vidět takový, vedle něhož jejich kvality skutečně vyzní. Stalo se. A za to děkuji 1 hvězdou. A soudě dle některých komentářů návštěvníků LFŠ je škoda, že jsem nebyl na besedě po projekci. Zeptal bych se režisérky, jak přesně se žena může uspokojit žábou bez jazyka. Rozumějte, čistě technicky, neb jsem zoufale primitivní, přízemní muž bez fantazie, kterého zajímá, jak věci fungují (a pod tou vodou nebylo nic vidět). Hádám ovšem, že by mi její odpověď nedávala smysl. Ostatně jako existence tohoto filmu. Pokud jsem však jen neklouzal po povrchu místo toho, abych šel dostatečně do hloubky… (31.10.2021)

Jaroslav Plesl v surrealistickém impresionistickém filmu , o kterém prohlásil jako že snad v něčem lepším nehrál a že by se takové filmy měly točit. ( pseudo)umělecký film jako dadaistické pásmo jakože alegorie na mezilidské vztahy v tak šílené formě, že drtivá většina diváků nepřejde prvních patnáct minut. Nekonečná dvouhodinovka, které dám dvě hvězdy za rozšíření žánrové pestrosti české kinematografie a že se to Jardovi líbilo. Já se jdu hodit do normálu a pustit si Slunečnou. ta nahá Rázlová maso (07.11.2021)

Ve volném čase se ráda podívám na nějaký artový snímek, ale tohle bylo i na mě dost silný kafe. Asi se dá ocenit autorčin originální přístup ke zpracování námětu týkajícímu se rodinného násilí, nicméně s jeho realizací už to bohužel tak slavné není. Mira Fornay by si měla uvědomit, že bez pozitivní odezvy od diváků se filmy donekonečna točit nedají. Pokud je tedy nechce financovat sama. Pochvalu si však určitě zaslouží Regina Rázlová za velmi přesný a vyzrálý herecký výkon v roli sobecké matky hlavního hrdiny. (45%) (22.07.2022)