JitkaCardova

Plný počet sráží Osmý den. K jednotlivým filmům píšu jednotlivě: Deniska umřela, Osmý den, Přes střepy, Electra. *** S Lí v Pilotů, 15. 9.. 2023 *~

Děsně plytký a na informační background skoupý kýč, který úplně zahladil skutečnou kontroverznost premiérky, plný záběrů na uslzené oči a dalších nefunkčních mechanických prvků - asi nejhorší a prozrazující, že si s tím nikdo moc hlavu nelámal, je, že je to rámováno jako výpověď před komisí, ale jednak chybí i voiceover a jednak je těžko uvěřitelné, že co pak sledujeme, by jim Mairová skutečně sdělovala - detaily, jak odmítá jíst, chrchlá krev, slzí, co se jí zdá, co si říká s asistentkou o smrti a sebevraždě, vidiny ptáků atd. Takže ten formát vůbec nedrží, příchod před komisi a odchod jsou jen mechanicky a protismyslně přilepené k příběhu, který nevypráví Golda ani nikdo jiný.) *** Půl filmu jsem se aspoň trochu bavila tím, že jsem si v roli Goldy představovala Toma Hankse a fungovalo to taky. *** Ale s těmi dvěma hvězdami beru velkoryse v potaz, že to natočil nějaký zapálený "native guy". *** Viděno s OLí v kinosále Městské knihovny, kam jsme to ještě zašli shlédnout, protože Lí to slíbila bráchovi basáka z Kiss a my ji v tom nechtěli nechat (vy jste mimochodem věděli, že "kissáci" jsou původem z Izraele?). *~

Šla jsem na film s vědomím, že vidět ho je nutností pro každého Evropana se základním politickým i sociálním vědomím, a zároveň s lehkými obavami z nekompromisnosti jeho filmových kvalit, vzhledem ke kritické odezvě, ale teď překvapeně a s úlevou zjišťuji, že jsem se obávala zbytečně. *** Vzhledem k tomu, co mělo být předmětem sdělení, byl film natočen výborně: oceňuji především, že neútočí na city, ale na rozum a na racionální vstřebání nemocné logiky celé situace. Tomu je podřízeno, že Holland pragmaticky (ač by se spíš chtělo říci milosrdně) zvolila černobílou, stejně jako soustředěné členění do přehledných kapitol pomáhajících zaměřit fokus diváka na několik různých perspektiv spojujících se v onen klinč bezmoci, stejně jako závěrečný ironicky kontrastní epilog se situací na ukrajinsko-polské hranici. *** Měla jsem původně jedinou větší výtku, ale ta se rozpustila už během psaní komentáře: nepřišlo mi nejprve jako nejšťastnější takové dramat(urg)ické poskládání, kdy nejprve sledujeme ty nejtěžší bezvýchodné situace migrantů, s nimiž je zacházeno nejhůře, abychom se v závěru téhle linky podívali i na skupinku šťastnějších mladých hochů z Afriky, kteří najdou azyl u polské rodiny, a tífm ji de facto ukončili a pak už hned následoval onen epilog. Umím si představit, že to pro Holland bylo velké rozhodování, ale já bych asi diváka ještě před epilogem přece jen vrátila k těm nejzbědovanějším, do těch nejhorších situací, aby právě to bylo tím, co mu zůstane v živé paměti. Ale zpětně uznávám, že klidnější dramaturgické řešení, k němuž se přiklonila Holland, je v plném souladu s tím, že to nemá být citově vyděračský film, což by takhle hrozilo trochu víc.  A tím víc respektu ve mně Agnieszka Holland, která se tématem nedala strhnout k podbízivým pózám, vzbuzuje. *** Poprvé v životě myslím napíšu, že filmu nesmírně prospěla i jistá přesná míra schematičnosti a typizovanosti, která zde je navíc přiznaná a skutečně velice dobře vyvážená. Agnieszka Holland se zkrátka nesnaží dojmout nás k slzám nějakým jedinečným barvitým příběhem, její film má střízlivě nasvěcující povahu a útočí na naše svědomí a mozkové závity: opravdu se s tímhle děním jako evropští občané dokážeme srovnat, racionálně si to všechno vysvětlit, ignorovat to? Ale nežene nás (jako jedince) ani k žádné bezvýchodné provinilosti, nechce, abychom se teatrálně bičovali, jen se velice věcně, ale nepokrytě ptá: uvědomujete si, že se tu (stejně jako i na jiných hranicích naší pokrytecky opevněné blahobytné a na úkor jiných, námi využívaných světů, tyjící Evropské unie) dnes a denně odehrávají tyto každým zdravým jedincem neakceptovatelné zločiny proti lidskosti a že jejich přehlížení či dokonce podněcování spolutvoří samo jádro našeho soutěžního politického, sociálního a ekonomického systému? A to nejen polského, ale celoevropského? A za tohle promyšlené a klidně neúhybné nasvícení opravdu ráda a vděčně tleskám. *** A ne, stopáž k takovému sdělení vůbec nebyla přepálená, naopak, uteklo to i díky členění a neulpívavému opouštění dílčích osudů až příliš rychle: možná bychom se měli dívat ještě o několik hodin nebo spíš i dní déle, aby nám to došlo v plném rozměru. *** (S O.Lí ve Velkém sále Světozoru.) *~

Dlouhodobě (už od roku 2004) a pracně se utvrzuji v tom, že Angela Schanelec [šanelek] je pro mě - jak níže vysvětlím - nesympatickou, arogantní režisérkou a samolibou osobou, které nejen dle vlastních slov, ale i dle vyznění jejích interpretačně nevstřícných, nekoherentních děl, vůbec nezáleží na zpětné vazbě. Nevede svojí tvorbou dialog s publikem, či šířeji se společností a dobou, nevznáší žádné konkrétní otázky, pochyby, soudy, zkrátka nekomunikuje nad rámec pohrdání či autismu. *** Dává, ale nepřijímá. Tvoří, vedená popudem, potřebou, z vlastních podnětů i náhlých nápadů, z nichž se nikomu nezpovídá, které nereflektuje, a svoje postmoderní, chaotické, konzistentní interpretaci se objektivně vzpírající enigmatické mezerovité slepence plné neúplných dějů, významně zírajících postav pronášejících neukotvené věty, významně útržkovitých aluzí a významně složitých narážek, které nakonec nikam nevedou, pak jednostranně předává světu, aniž by ji sebeméně zajímaly responze. *** Její zatím poslední film, Musik, NICMÉNĚ beru částečně na milost, jednak proto, že jednotlivé scény v něm jsou často samy o sobě krásně natočené a lze se pohroužit do jejich sledování na plátně a prožívat jejich izolovaná sdělení, alespoň dokud člověka nezačne iritovat sílící arogance, s níž jsou mu nespojitě – a hlavně nespojitelně – předhazovány, a jednak proto, že tady nacházím i nejspíš bezděčně vyjevený interpretační klíč k celé tvorbě Angely Schanelec či dokonce ještě celistvěji k jejímu přístupu ke světu a její roli v něm. *** V jednom rozhovoru řekla, že všechny její filmy stojí na myšlence, že lepší části našich životů vládne neproniknutelnost, spousty nedorozumění a náhoda, že to přináší hodně bolesti a že se to jenom snažíme přežít. Myslím, že její Oidipus je právě o tomhle: nemá smysl pokoušet se nic interpretovat, ničemu se snažit rozumět, protože se skoro jistě budeme mýlit a budeme žít v trýzni z důsledků našich omylů, našich krátkozrakých závěrů. Krátkozraký Oidipus/Jonathan proto místo v rozumu, který by ho vedl k šílenství, nachází útěchu v nevědomí a v odevzdání se, v exaltované citovosti, všepřijímající lásce - barokní či barokizující hudba má člověka ohromit, přemoci, ukázat mu jeho malost a nicotnost jeho starostí a bolestí před majestátem všeobjímající Boží milosti, má ho utěšit poukazem na vlastní nepatrnost. Je to samozřejmě klička, nebolí to míň, jen nám řeknou, že v porovnání s věčností si tohle slzavé údolí nemáme tak brát. A Oidipus/Jonathan se na plátně bez ptaní odevzdává, zpívá v jiné zemi jiné ženě o tom, že nezáleží na ničem než proudící lásce, a kráčí s jinými lidmi jako s novou rodinou a nic z toho nijak nevyplývá z ničeho z toho, kým dříve byl a co prožil, a mohl by tam místo něj být kdokoli s kýmkoli – a není to nijak autentické a klidně by takhle mohla vypadat rezignace nebo šílenství. *** A já vlastně Angelu Schanelec vnímám skrze její dílo i její hovory o něm jako bytost hluboce osamělou, izolovanou a rezignovanou, autorku, která nevěří v budování rozumění a smyslu, ale v pouhé mimoběžné komunikační míjení (což je pro mě bez omluvy synonymum pohrdání). *** PS: Mimochodem, když v tomhle filmu Iro skočí z útesu a vezme si (asi) život, má to být paralela s Iocastou, která se oběsí, když zjistí, že její milenec a manžel a otec jejích dětí je zároveň vrahem jejího předchozího muže – a především že je to její vlastní syn. Jenže Iro, pokud vůbec je Jonovou matkou, což z narace filmu Musik sebeméně neplyne, se dozví pouze to, že její současný muž a otec jejích dětí je tím, kdo náhodou zabil muže, se kterým se kdysi zapletla. Že si odpykal ve vězení trest za nechtěně způsobené zabití, věděla dávno, nová je pro ni tedy pouze informace o tom, kdo byl obětí. (Že by Jon mohl být její syn, pokud by byla i nějakého měla, nemá absolutně z čeho vyvodit.) To mi nepřipadá jako pádný důvod se zabít. Můžeme pouze (čistě na základě znalosti Sofoklovy tragédie) spekulovat o tom, že pokud kdysi v tom kozím chlívku skutečně rodila ona, Jonův otčím mohl znát pravdu o její totožnosti a rozhodnout se to po letech předstírání vyjevit – ale jak by celou dobu vydržel nechat je dělat si spolu další děti? (Ačkoli tedy počet jejich dětí je, pravda, taky dost nejistý: napočítala jsem od jednoho až do čtyř.) V tom případě taky zůstává nejisté, koho odvezli v té rakvi. Mohla to být Iro, ale také náhradní Jonova matka, které z toho poznání puklo srdce. Ani jednu z nich už neuvidíme a nemůžeme vyloučit. A Jonovo zvolání „Mami!“ směrem k domovu, když stojí za rakví, tak může být drsně ambivalentní. *** No, a nebo si to Iro domyslela stejně jako my, protože taky četla Sofokla a pak i anotaci k filmu Musik? (Haha!) *** Uff! *** Nebýt přizvání Terezy Domínové k účasti na debatě o tvorbě Angely Schanelec, tak bych jejímu dílu už tolik úsilí nevěnovala, ale zpětně jsem moc ráda, že jsem si to mohla zpřehlednit, a jsem přesvědčená, že jí nekřivdím. *** A soudím, že ze všech jejích filmů právě Musik stojí alespoň jednou za vidění, na velkém plátně, i kdyby jen proto, že poskytuje velice specifickou zkušenost. *** Edison FilmHub, mezi Terezami. *~

Tolik důstojnosti, z lásky k životu vyvěrajícího humoru, smutku... a krásy. Fascinující život, fascinující film. Nejlepší přinejmenším v tomhle tisíciletí, ne-li vůbec. Touché! *** Detaily tohohle brilantního osvobodivého počinu se mi jen nechce rozepisovat. *** (Na Probo, s R. 26. 4. 2024.) *~

Ano, je to v podstatě Bílý Lotus trochu zvrhlejší verze, ale ne o moc. Plus ten geniálně zapracovaný prvek scifi z toho dělá naprosto nejpovednější epizodu Black Mirror! Oh, wait! *** A ne, není to horor, ani body horor, je to chytře promyšlená a uvnitř bezpečných hranic dobře natočená reflexe, není se čeho bát. *~

V Jonáše Karáska mám velkou důvěru, ale žánr černé komedie zároveň považuji za velice ožehavý, zrádný, pokud má být určen tak inteligentnímu a citlivému publiku, pro jaké už Karásek natočil silně nedoceněnou Amnestii (moje rec.), anebo fenomenální, leč v tuzemsku téměř neznámý kraťas The Swan (moje rec.). *** Na projekci jsem proto mířila s vnitřním napětím, a to i proto, že vychytrale sestříhaný trailer sliboval spíš poměrně prvoplánovou, byť údernou legraci. Ale jak říkám, v um Jonáše Karáska věřím, a i tentokrát se mi to vrchovatě vyplatilo. Invalid (slovenský výraz mi přijde trefnější, díky dvojsmyslu v angličtině – člověk, který najednou není „platný“) je totiž asi tak stejně prvoplánově legrační jako Haškův Švejk. *** A Švejka tu nezmiňuji náhodou. Nejenže je Invalid dílem stejně komplexním a vrstevnatým, ale ke Švejkovi se navíc přiznaně a poslušně hlásí.  – Je přitom od Karáska dobře mířeným štulcem směrem k Čehúňom za to, že si museli počkat na Slováky, aby se jejich národnímu hrdinovi dostalo hlubšího pochopení, zaslouženého uznání a dialogické komunikace v aktuálním uměleckém díle – a přitom se to dnes, v čase, kdy je tak zapotřebí brát si s týmž břitkým a hořkým sarkasmem na mušku stále absurdnější a protilidštější směřování politiky i společnosti, vyloženě nabízí. -- Invalid se ale u Haška neinspiruje pouze charakterem hrdiny-vypravěče (Godla), jehož důsledně dobrotivá, milá povaha odhaluje systémové zlo a pokrytectví, ale především v samotném způsobu vyprávění (který například zdejšího uživatele Andertona irituje stejně, jako mě rozčiloval Haškův Švejk, když jsem se ho snažila číst v deseti letech) – totiž neustálým odbočováním od tématu. --- Následuje odbočka ke Švejkovi: Klíčovým slovem je tu „digrese“, odbočka: Švejk na začátku kapitoly začne o něčem vyprávět, ale hned se chytá nepodstatností, které ho od hlavní linie odvedou, a blaženě a ponořeně vypráví něco jiného: vedlejší epizodu, po níž se chytí další odbočky a pak další, až se epizody začnou řetězit a v divákovi/čtenáři – stejně jako zpočátku ve vyšetřovatelích – logicky narůstá nepříjemné napětí, netrpělivost, frustrace, až zoufalství, protože vypravěč se ne a ne vrátit k jádru věci, a my jsme mu vydáni napospas. V deseti letech jsem to u Švejka nezvládala, ale napodruhé, v pětadvaceti, už jsem to náležitě docenila a neskonale si zamilovala. Autor tu vyžaduje od čtenáře obrovské uvolnění se, důvěru, nadhled, přijetí, aby se nechal vláčet po zdánlivých odbočkách a postupně si vypěstoval zcela jiný druh soustředění na to, co se mu právě takto sděluje a kudy k němu z díla plynou specifické důležité informace. Aby pochopil, že ve Švejkovi právě není podstatné držet se jádra věci, respektive, že pravým jádrem věci je to, co se jedině touto cestou skrze spousty vedlejších příběhů teprve vynoří. Máme si v klidu procházet odbočkami, digresemi, zdánlivě legračními, tragikomickými historkami, které se řetězí jedna za druhou, a nechat epizody, ať se v nás střádají se svou vlastní výpovědní hodnotou, až po určité době z nich náhle ve vědomí vystoupí vzorec, těžiště i hlavní sdělení. A tím sdělením je hořko-smutná, bezradná, láskyplně upřímná reflexe nesmyslně krutého světa, ve kterém spolu/proti sobě žijeme, mocenského systému, na němž se podvoleni autoritám dobrovolně podílíme a poslušně si ubližujeme. My Češi – vidí i Karásek – ve skutečnosti svému Švejkovi jako národ hluboce nerozumíme. Máme ho – a tak ho i představujeme světu – za naivní, přihlouplou figurku, která neví, jak to ve světě autorit chodí, a tak se z nerozumu dostává do komplikovaných situací a budí smích. Jenže Švejk je ve skutečnosti bezelstně milující, inteligentní postava s pronikavým, čistým zrakem, jímž chytře odhaluje absurditu zla, zlozvyků, pokrytectví, předsudků, chování mocichtivých autorit a pokřivených charakterů – a potažmo celé absurdní struktury a zákonitostí naší „vyspělé civilizace“, která tu vůbec není pro lidi. A když si čtete Švejka jako dospělí, možná ve vás nejvíc utkví, po všech těch „veselých“ anabázích, jak prostými slovy popisuje absurditu stromů, které místo ovoce nesou oběšené lidské mrtvoly, nebo absurditu toho, že jeden člověk opravdu střílí do druhého člověka. Ryzí zlo války, viděné čistýma očima, které by pro mě působivěji nepopsal ani Bábel, Musil nebo Céline. *** Tak, a teď zpět k Invalidovi. Když se uvolníte a necháte se vláčet po mrazivě i výbušně veselých anabázích, které cikán Gabo obšírně vypráví vyšetřovatelům o hlavním hrdinovi a „dobrém chlapovi“ Lacovi (a v téhle rovině se Karáskovi podařilo plnohodnotně naplnit žánr černé komedie plné vtipných gagů a anekdot, což mnohým divákům k uspokojení postačí, aniž by je co složitějšího vědomě příliš rušilo, a mohlo by to na rozdíl od ryze intelektuální Amnestie přinést i širokou diváckou oblibu a kasovní zisk), dočkáte toho, jak se poznenáhlu skrze odbočky, vtípky a kulturní reference vynořuje ucelený příběh, který má svoji dramatickou linii, spád, nadčasovou výpověď a vyvrcholení v ideálně očistné katarzi. Jednak divoce za vlasy přitaženou politickou satiru v podobě thrillerového příběhu o hrdinovi, který se stane obětí bezskrupulózních zlosynů z mafiánsko-politického podsvětí a skončí na invalidním vozíku a s cejchem opilce, ale s věrnými druhy po boku dokáže zosnovat a do finále dotáhnout zaslouženou a sladkou pomstu, a dokonce i dosáhnout satisfakce, spravedlnosti a uznání a město navrch zbavit politického upíra. A jednak transformační příběh o průměrně zdevastovaném, zahořkle rezignovaném chlápkovi s pivním mozolem, který od sebe odežene syna i manželku, ale nakonec v sobě najde dost cti i Elánu, aby s tím něco udělal. *** Karásek tu spoustou tříštivé munice naráz střílí do společnosti, která je rasistická, zkorumpovaná, bezohledná, apatická, nežitelná pro lidi s hendikepem stejně jako pro lidi s potřebou rozletu, v níž jsou lidé odcizení sobě i druhým, vystresovaní, ponižovaní, omezovaní, protivní a morálně, duševně i fyzicky zdevastovaní (o to větší čest výjimkám), a která v lidech především zabíjí jejich potenciál, takže z mužských se buď stávají mafiáni a jejich poskoci, anebo chátrající chudáci se záchvaty bezmocného vzteku, který si vybíjejí na svých nejbližších. Je to film věnovaný z tohohle úhlu pohledu ženám, které chtě nechtě v sobě mají hlouběji zakořeněný smysl pro péči a v takové společnosti trpí o to víc. *** Je to zároveň film o soudržnosti, bratrskosti a rovnosti, která je dnes stále vzácnější (stejně dlouho jako Švejka bych tu mohla rozebírat nostalgický koncept německého Vinnetoua, protože Invalid ve své kompozici oba umně snoubí, a je to stejnou měrou zábavné jako smutně kritické zrcadlo naší doby). A přitom je to pořád zběsilá komedie s dobře rozpoznatelnou tarantinovskou kadencí (ostatně s Hanebnými pancharty jsem srovnávala už Amnestii - tady je to spíš ve stylu Hateful Eight (moje rec.))... *** Poznámka bokem: co mě nadchlo zvlášť, bylo umné lavírování mezi prostě anekdotickým a složitě dramatickým, děj posouvajícím humorem. *** Invalid ve mně zrál – z kina jsem odcházela překvapeně dobře a jednoduše pobavená, vrchovatě morálně uspokojená a navrch intelektuálně zasycená spoustou různě hluboce zanořených odkazů – a jak jsem se jím nemohla přestat zaobírat, teprve postupně mi docházelo, kolik výživného materiálu bylo do toho nahuštěného díla v různých spolu efektně komunikujících vrstvách konstrukčně vpraveno a jak nevyčerpatelně dlouho se o tom všem dá hovořit. Je to jako dum-dum střela, která do vás v relativně hladkém obalu černé komedie vpraví morálně i intelektuálně výbušný obsah s řadou přesahů, který se vám pak už nepřestane vrtat v hlavě, v srdci ani ve střevech, čímž ovšem jednak vzbuzuje nekončící pocity blaha a nadšení a jednak nemenší měrou řezavě mrazivé lechtání na svědomí. *** Jonáš Karásek je pro mě i nadále osobností s neporušenou integritou, vysokou inteligencí, zdravým humorem, širokým rozhledem a smyslem pro výzvy, rozvoj jehož filmařského umění je skutečně radost sledovat. *** (Česká premiéra v Lucerně, 12. 4. 2023.)

Vysoce citlivý film rafinovaně a v precizních nuancích zprostředkovávající divákovi zkušenost, kterou si prochází drtivá většina mladých dívek, bez ohledu na okolnosti a osobní kvality - zkušenost, která jen pro svou četnost ještě nemá být považována za něco obvyklého, běžného, s čím je třeba se smířit a vyrovnat. Po všech stránkách perfektní dílo: režie, kamera, barvy, tempo, dynamika, situace, přirozenost emocí, vývoje napětí i uvolnění ve vztazích... celé naprostá paráda! *** V Edisonu, v rámci Be2Can, s ORL. *~

Film rozhodně umí vytvořit přesvědčivou atmosféru, a to nejen vizuálně, ale i psychologicky, jenže nakonec je (po jednom shlédnutí, ale víc jich tomu zas nedám) těžko rozhodnout, nakolik nespolehlivý je hlavní hrdina, a nakolik film. Spoiler Warning! Během druhého kola vyšetřování vraždy (a vražd a sebevražd, které následují) se noříme hlouběji, leč tentokrát se znejisťuje spolehlivost vyšetřovatele a přestává být zřejmé, co lze ze sledovaných stop skutečně vyvodit či co z viděného se opravdu stalo, a co jsou jen hry, které s vyšetřovatelem vede jeho vlastní zatemnělá mysl a fantazie... víme, že nemá spolehlivou paměť, nepamatuje si, zda v minulosti dostal vyznamenání, nebo ne, ale víme, že hodně pil a stále pije a má to vliv na jeho vnímavost... víme o chybějících kouscích puzzle, které pak v obraze ale jsou, o přebývajících nábojích v pistoli, o spatřování "blázna" v místech, kde nebyl/byl/byl někdo jiný?... *** Důležitým konstrukčním prvkem příběhu/filmu je okolnost, že vyšetřovateli vybudují kancelář a další vyšetřovací prostory ve starém kině, k dispozici je i divadelní podium a hlediště, takže do filmu i příběhu postupně začínají pronikat filmové konstrukční i projekční nástroje... Ma Zhe si promítá diapozitivy, později vidí jednotlivé zločiny jako filmové scény, či scény z natáčení, kde on sám je v pozici kohosi jako režiséra, či někoho, kdo to možná zinscenoval, kanceláře podřízených jsou na jevišti atd. Nakolik si do faktů z vyšetřování navíc projikuje, vmontovává, snové či fantazijní skutečnosti? Nakolik se nechává unášet a nakolik to hovoří o jeho temné stránce či podvědomí nakloněném násilí či zlu - ale mnohem spíše destrukci či sebedestrukci (zabil jsem blázna, teď už jen zbývá, abyste nechali zabít mě a bude to vyřešeno - snaha zbavit se svého dítěte - sebevražedný pokus v řece... poslední scéna koupání, kde klade hračky podobně jako blázen prve kameny na kabát na vodní hladině...)? ***  Každopádně vtahující film, jen není jasné, nakolik jsou háčky v něm spojitelné do konzistentní interpretace, z níž by vyplynulo, co vše je konstrukcí nalomené mysli vyšetřovatele a co se skutečně stalo - a nakolik se tím film nezabývá a chce jen mnohem méně složitě všechny zmást nejasným prolínáním... (Edison, Be2Can, s ORL)*~

Velice nahraditelné, lacině  vyděračské video na hraně odpadu, působící jako balast vyprodukovaný AI na první pokus podle banálního zadání. *** Recenze následuje po drobném úvodu: Dostala jsem do pošty zprávu ode mně neznámé Lucie B. s prosbou o ohodnocení filmu jejího kamaráda, a protože snímek má jen 5 minut, rozhodla jsem se to rychle vyřídit. Napsala jsem pak zpětnou vazbu do soukromé odpovědi, s tím, že to dotyčná může kamarádovi přeposlat. A že předpokládám, že veřejné hodnocení ode mě asi chtít nebudou. Odepsala mi nějakou frází v tom smyslu, že jsou vděční za každé hodnocení, že přece co člověk to názor. Stejně jsem to chtěla nechat být, zprávy byly stejné klišé jako to video-cvičení, až jsem pojala podezření, že oboje je produktem neinvenční AI. No, ale po dvou dnech mi do pošty přišel úplně stejný zkopírovaný spam s prosbou o hodnocení, a tak ho sem tedy dávám, i proto, že si vůbec nemyslím, že taková videa  a takové spamovací praktiky mají co dělat ve filmové databázi, a také proto, že tím dopisem obtěžovaných lidí tu bude jistě víc, tak ať o tom aspoň vědí. *** Cituji, co jsem napsala do pošty: Pěkně Vás zdravím, Lucie, na to video jsem se podívala rovnou, ale dojem z něj upřímně vůbec nemám dobrý, je to ztělesněné tuctové klišé natočené jako zastaralá reklama na časopis Chvilka pro Tebe. Na úrovni průměrné školní slohové práce, bez invence a originality. Jste si jistá, že takovéhle hodnocení ode mě chcete veřejně, nebo Vám a Vašemu kamarádovi stačí takto do soukromé zprávy? Je mi líto, ale je to tak. Doporučuji také změnit popis na stránce "filmu" - není k ničemu dobré všechno, co se za pět minut odehraje, podrobně popsat v obsahu i s tím, jak to má divák chápat - pak už se fakt ani není proč na to podívat. Stačila by jedna věta: "Krátké video vtahující diváka do mezigeneračních propastí a odlišných pohledů na to, čemu a komu by měl dospívající syn věnovat pozornost, nebo co si má matka počít s touhou po synovské lásce a společných zážitcích." Nebo zkrátka něco podobného. Mějte se fajn, ale upřímně - tohle nepovedené cvičení bych na čsfd vůbec nezveřejňovala. Kamaráda zdravím, určitě mu to dejte přečíst, ať zváží, že by měl úplně změnit přístup. Chybí tomu jakákoli poctivost, vnitřní prožitost, opravdovost, autenticita, nezbytnost sdělení. j.*~