JitkaCardova

Zvědomování a jemné umanuté posouvání hranic lidského, našich omezení a mezí, jež nám přidělují význam i tvar, nám dává sílu dobývat specifický druh krásy. Tohle je její vrcholný prožitek, nádherně sdílený. Dýchala jsem  slastně mě mrazilo. *** Oceňuji nesmírně střih, že se ho nebáli, nepokoušeli se zdokumentovat a "dokázat" divákům, že celá kreace je na jeden nádech. Vytváří to silné pouto důvěry a intimity s divákem, který ví, co výjimečně nádherného o lidském životě, hranicích a schopnostech prožívání, dobývání a krásy se s ním sdílí. Děkuji. *** Vidět lze třeba zde. *~

Když se dívám na tu rozmanitou škálu filmových žánrů a rámců, do nichž už Spike Lee téma mezilidské nesnášenlivosti dokázal vpašovat, mám takový pobavený dojem, že celý život pilně trénoval, aby jednou natočil tenhle film. Film tak parádně vybalancovaný mezi tím, co je ještě humorně nastavované zrcadlo, v němž se pro nějaké samoúčelné pobavení neztrácí míra informace o absurdních a děsivých principech rasismu v žité realitě, ale v němž se zároveň zrcadlená realita nikdy nestane tak děsivou a absurdní, aby divákovi nadlouho zamrzl na rtech ironický smích. Nepustí vás to sklouznout ani na jednu stranu, i přesto, že vyprávění prochází hodně divokou akcelerací a eskalací a ta jemnost, s níž Lee drží oba pádící koně na lehce přitažených otěžích, bere dech. *** A pokud jde o ten četně diskutovaný závěr - např. ve Válce s Bašírem po konci kresleného příběhu následují přilepené dokumentární záběry, které celý animák odsoudí jako eufemismus a shodí ho stejně, jako by ho režisér rovnou zmuchlal a vyhodil z okna - umělecké zobrazení je tu jen naivním a ohleduplným kašírováním nepředstavitelně surovější reality. Kdežto tady jsou naopak reálné záběry tou správně rafinovanou třešničkou na dortu celého díla a fungují jako jeho plynulé prodloužení a břitké dotvrzení. Jsem nadšená, že něco takového skutečně může tak pěkně zafungovat. *** A mimochodem, za zmínku stojí i dost odvážná, vtipná a funkční práce se střihem. ***

Banálněji, klišovitěji, zploštěněji, protivněji a vylhaněji už to nešlo. Kobercová poprava všeho osobitého, životného a charismatického, co FM a Queen ztělesňovali. Zábavně podaný ostrovtipný rozbor toho, co všechno je na tomhle "biopicu" špatně, najdete tady (objevila jsem Pitch Meetings sice až po roce od téhle bolesti, ale i tak to přináší hojivou satisfakci: https://www.youtube.com/watch?v=1RajlWbY7uQ&ab_channel=ScreenRant

Civilně, nevtíravě, ale nevyhýbavě zpředmětňované téma nejistoty, úzkosti a bezmoci "obyčejných" mužských a jejich odvahy (či zbabělosti), s níž musí chtě nechtě čelit náporu každodenního života a otazníků, jimiž na ně doléhá. Opatrné kroužení, s nímž svoje nelehké pocity nejistě a se studem sdílejí, i vzájemně se stejnou ostýchavostí kamarádsky poskytované drobné úlevy a vydechnutí, ať už skutečné nebo společně předstírané, s nímž z onoho sevření na okamžiky unikají, přechází z postav na kameru i režii a posiluje vědomí všudypřítomnosti prosakování oněch strachů a nejistot a také nepřekonatelných bariér, za nimiž stejně zůstává každý z nich se svým tázáním a trápením nepřehlušitelně sám - jen s onou neodbytně hryzavou tísní otázek, jak jsme v zápase se životem dosud obstáli, jak těžké to bude dál či jak milosrdně nebo krutě to skončí, a se svíravým tušením, že ta tíseň se bude s plynoucím časem a ubýváním sil už jen zhoršovat a že před ní doopravdy nelze uniknout. Na těch pár minut je dosažený účinek silná kláda s dlouhým, mrazivým dozníváním. Přičemž třeba i ta podružná linka křehkosti opory v ostýchavém a neohrabaném mužském přátelství je ve své výpovědi plně srovnatelná třeba s Old Joy (2006) Kelly Reichardt a ve své otevřenosti a obyčejnosti dost možná ještě působivější. O mnohém ostatně svědčí i kuráž, s níž autor snímku do role jedné z postav obsadil svého staršího mužského příbuzného (otce? strýce?). *~

2,5 *** Kdyby se to celé udrželo na úrovni chytré politické satiry v pohádkové travestii, těžící v organické symbióze to nejlepší z obou žánrů, byla by to pecka a je škoda, že to zůstalo zbaběle nedotažené na půli cesty - je jisté, že Najbrt a spol. podlehli tlaku, aby nenasadili laťku s kritickým myšlením, ostrovtipem a neotřelostí příliš vysoko, protože cílili na širší publikum, popularitu a finanční návratnost - ale bohužel si s tím poradili tím nejhorším možným způsobem: chytrý námět a tematickou linku neúčelně oslabili pokleslou a nejapnou formou a sadou neomluvitelných lapsů (některé zásadní v komentáři poctivě vypočítává třeba Adam Bernau, ať už jde o neústrojné vmontovávání rádoby milostných, nepřitažlivých písniček, o nelogicky vystavěný charakter Lucifera, na němž hrubě selhává dějová výstavba, nebo třeba neadekvátní obsazení některých herců atd.). *** Satirická linka, mající sama o sobě z povahy věci vyvolat společenskou reflexi, nemůže fungovat, pokud výsledek srážejí na kolena různé současnému nenáročnému trendu naopak poplatné žánrové nešvary a úlitby, laciné zkratky, odbyté, nedotažené a nekonzistentní prvky, které z toho činí film o dvě úrovně hloupější, otupující, vyžadující od diváků rezignovanou benevolenci a hrající na populistickou notu právě tak nedůstojně a nepoctivě, jako to mají ve zvyku politické praktiky cílící více na krátkodobou oblibu než na pracné pozvedání kultury, do kterých se film snaží satirickou linkou strefovat. Bez nároku na důslednost se ovšem morální ani rozumově kritické schopnosti publika pozvedat nedají, a apel tak vyznívá pokrytecky a falešně, zneužitě. Čiší z toho, že se na prvním místě přece jen snažili vydělat. *** Koule na to dodat revoluční obsah v revoluční, byť přese všechno ironizování důstojné a laskavé formě měli zatím jen Prušinovský, když vystřihl nekompromisní sebevědomou pohádku Kdyby byly ryby (https://www.csfd.cz/film/372901-kdyby-byly-ryby/komentare/?comment=10818167), a kupodivu Pokorný s Procházkovou v poněkud punkové Slíbené princezně (https://www.csfd.cz/film/436486-slibena-princezna/komentare/?comment=10948525). S těmi tenhle nedomrlý Najbrtův pokus srovnání nesnese, ale oba zmíněné skvosty jsou pochopitelně silně nedoceněné - většinové diváctvo ji přijalo nelibě. *** Aniž bych ale apelovala u vánoční pohádky mířící do českých kin na podobnou žánrovou nezávislost a bezuzdnou ekvilibristiku, jsem si jistá, že existovala poctivější autorská cesta, jak si nezadat, a Najbrt se jí nezhostil bez ztráty několika kytiček. Na moderní pohádku, která by si dokázala podmanit srdce i vkus většinového obecenstva a přitom nesla aktuální morální apel v duchu typického krutě i úlevně sebeironického českého humoru, si tedy zas ještě počkáme. *~

Po uhrančivě krásném, po čertech inteligentním (řada dějových mind fucků ve scénáři, který vám nabídne pokaždé! složitěji a zajímavěji převyprávěný příběh, přičemž ta poslední verze je po různých alternativách jednoznačně nejlaskavější a nejlepší), precizní, sofistikovanou kamerou nasnímaném a pohříchu nedoceněném majstrštyku Paláce lítosti (https://www.csfd.cz/film/323740-palace-litosti/komentare/) přichází stejná tvůrčí dvojice až po sedmileté přestávce s novým filmem, který se dá chápat i jako protestní reakce - především na tristní nedostatek ochoty lidí přemýšlet, kriticky reflektovat a také soucítit, zkrátka na nedostatek vnímavosti a ochotné vstřícnosti v dnešním světě. ***** Přestože oba tvůrci mají co říci a mají k tomu i obrovský talent, jak už prokázali, mají také všechny důvody po své první zkušenosti už publiku nevěřit a diváky nepřeceňovat - a tomu podřídili svůj nový film, jistěže s notnou dávkou ironie, humoru a nadsázky. ***** Je natočený až extrémně (a komicky) ledabyle, jen hrubými a přibližnými nástroji, vyprávěný je pomalu, hodně hlasitě, po lopatě a dvakrát (jako když mluvíte na policajta), hlavní hrdina je prostoduchý imbecil s rozvinutým soucitem a všechny postavy mluví v jednoduchých proklamacích a pořád se opakují - aby to bylo jasné úplně všem - ro-zu-mí-te. Stejný účel ostatně plní i ta nejinfantilnější ústřední symbolika něžné lásky na světě: chlupatá štěňátka a miloučké koťátko a neochota se nějak moc babrat se zápletkou a rozuzlením (proč se s tím mazat, stejně nad tím nikdo nebude přemýšlet). ***** Snímek přitom i tématicky pojednává nejdůležitější problém dneška - nedostatek přemýšlivosti, vnímavosti a bezelstného, přirozeně soucitného chování, absenci vzájemnosti, která nejkřiklavěji ústí i v to, že lidé na Západě už doopravdy neprožívají a nevnímají ani skutečnou nouzi a zoufalství lidí ve válečných konfliktech a životní bídě, která je nutí stávat se "prchlíky", a nenabízejí pomoc a porozumění, pouze s nimi tak či onak licoměrně kalkulují ve svůj banální a krátkozraký prospěch. ***** Snímek Diamantino onu absurditu odráží v plné síle - nejen myšlenkou, ale i povrchním způsobem svého ztvárnění reflektuje, jak jeho tvůrci smýšlejí o myšlenkově i emočně zbanálnělém, otupělém světě, ve kterém žijeme a z něhož si vzájemně děláme nelaskavé a nehostinné, ostudné místo k životu. Přestože by to tak samozřejmě a jednoduše šlo jinak a lépe. Je mi líto, ale míním, že všichni, kdo tenhle film odsoudili pro jeho banálnost, infantilnost či (je) urážející naivitu atp., by se měli zahledět nejprve do zrcadla a potom do svého srdce, a mají-li na to kapacitu, tak se také pořádně zamyslet. *~

Asi bych se v popisu toho, co jsem viděla a cítila, jen málo odchýlila od toho, co tu rozepsal Matty (včetně soulehlostí a styčných ploch se Semestrem), a možná bych dokonce přidala několik vlastních konkrétnějších pochvalných postřehů. Ale pro mne schopnost tohle všechno takto vymyslet, natočit a nechat působit ještě nestačí na to, abych to vnímala jako plnokrevný film. Tohle je pořád ještě spíše násilím ovládnutý a použitý filmový materiál, etuda, necitlivá sonda, zbraň, neodpoutaný autorský konstrukt, skoro až zlý nástroj zkoumání, palčivý komentář čehosi ohledávaného spíše než autonomní, svébytné filmové dílo, jemuž vedle pronikavosti musí být vlastní i nadhled. Tohle jako by byla spíš pomsta, umělecky obalená potřeba ublížit. Počkám si ale, co přijde dál. *~

Manýristická bezobsažná nuda, explicitní a ničím originální obsah, beze smyslu zneužívané rybí oko, z něhož akorát bolí hlava. Když proti sobě stojí dvě postavy v komnatě a vedou (už zase) rozhovor, stejně tuctový jako kterékoli jiné dvě postavy předtím nebo potom, nepochopím, proč si mám zrovna v tu chvíli kvůli vypouklým stěnám a zakřivení připadat, jako by stály v lodní kajutě. Je to zbytečná maškaráda, která tematicky využívá módního trendu filmů o intrikách u dvora a protože nemá co nového k tomu říct, strhává pozornost na formu. *** Lanthimos mě svého času naprosto očaroval svým co do tématu, vedení herců i neúprosného dotažení dějové a významové linky do krutého finále, sociální filmovou scifi Humr. Ale ani předtím ani potom už se nikdy neprojevil jako svrchovaný tvůrce, a jeho tvorba vždycky na jednu nohu kulhala - neotřelé téma zpracovával příliš mechanicky a jendoplánově. Favoritka je oproti Humrovi opačnou výjimkou - v tom, že kulhá na obě nohy. *~

Nejpřesnější pochopení a využití žánru stand-upu. Hannah Gadsby vyléčila stand-up, a tím změnila svět. Nebo naopak. Každopádně nic z toho už po Nanette nebude jako dřív, a pro jednou je to změna k lepšímu. Její pronikavost a cit pro budování point jako jednosměrných tunelů, po jejichž projití není kam se vrátit zpět, protože už nejsme stejní, protože ta konstrukce, která nás vynesla až sem, tím odpadla, je niterně, sestersky blízká mému vlastnímu modu vivendi. Její punch-lines nenávratně osvobozují, což pro většinu lidí není příjemný pocit, a nedá se na to zvyknout, ale jakmile ten dar máte, nemůžete to nedělat. A jakmile se udržíte connected, networked, všichni ostatní se v tom chtě nechtě vezou s vámi. Chtě nechtě k uzdravování. Vědomí bolí, ale humor tu hořkou medicínu dokáže osladit dost na to, abyste ji zvládli polykat a pak ji efektivně šířili k druhým, protože humor spojuje a kdo by s tím zážitkem a po té proměně chtěl zůstat osamocený. Geniální. Díky takovým jako Hannah je a bude líp, navzdory všem ostatním.

Studie mechanismu boje obětí s establishmentem, se strukturálním násilím, ozřejmující v nejobecnějším smyslu jak klady, tak i těžkosti takového opožděně (ale ještě ne úplně pozdě, aby to nemělo cenu) započatého procesu, a především jeho výsledku - oběti nejen že už nikdy nezískají, co ztratily, ale naopak ještě o mnoho podstatného z toho, na čem dvě nebo tři další desetiletí budovaly svou existenci, přijdou, a přece nic jiného nedává smysl, jakmile jsou s pravdou o svých životech ve vzájemném posílení konfrontovány. A samozřejmě získají mnohem pevnější základ, oč svoji další existenci opírat, když nelidskou instituci nahradí pevné lidské vztahy s druhými, kteří se sobě navzájem i dalším stanou skutečnou podporou. **** Je pozoruhodně podružné, že se v tomto případě jedná o dětské oběti sexuálního zneužívání uvnitř vlivné církve, fungovalo by to podobně v případě každého rozsáhlého institucionálního násilí na zdánlivě slabých, izolovaných jednotlivcích, kteří se vzchopí a chtě nechtě nakonec zkonsolidují ve skutečné společenství. **** Snímek tak poskytuje nejen praktický vhled do všemožných nuancí a fází problematiky společenského osvobozování se od nežádoucího tlaku a znevolnění, ale ve skutečnosti až téměř facilitační systematický výcvik, podněcující třeba i k občanské revoltě proti korporátnímu násilí, jež používá stejný mechanismus a staví společnosti a lidem v ní stejné vnitřní i vnější překážky. **** Dobrá práce, řekla bych. *~