JitkaCardova

Kenneth Branagh to i do třetice dokázal. Jeho filmové meditace o potlačení ješitnosti a sebelásky a opuštění užitného, společensky uznaným právem nám vnucovaného pragmatického vztahu k pravdě ve prospěch odevzdání pronikavého intelektu a jemnocitu velkého génia do pokorných služeb vyšší pravdivosti životní a harmonii se dočkaly třetího opusu. (Více píšu zde: Vražda v Orient Expresu a Smrt na Nilu) *** Brilantně se tu navíc vypořádal s tématem vztahu vnitřní a vnější skutečnosti, komunikace s vlastní myslí, vztahu přirozena a nadpřirozena - vposledku je jedno, jak se nám co sděluje, odkud plynou informace a v jaké formě - harmonicky uspořádat se musí všechny tak jako tak, což se projeví ve všech existujících sférách zároveň, ať se všechny nacházejí uvnitř našich bohatých světů, anebo snad i mimo nás - tím se netřeba zabývat a rozhodně nutno nerozptylovat. *** A formálně opět vrcholně oku lahodící dílo, tentokrát místo rozlehlých prostor nad Nilem a marnivé opulentnosti v sevřené ploše esteticky specifického benátského paláce. Nechala jsem se naprosto strhnout k meditaci. *** (S Lí ve Třetím sále Světozoru) *~

Víc než dvacet let fandím saunám a potním chýším, jakož i nejrůznějším očistám, ceremoniím, komunitním rituálům a intimním ozdravným rozhovorům, ale tenhle film na mě působí ve všech ohledech prvoplánově vypočítavě, trapně a banálně. Film nastrojený tak, aby oslovoval grantové komise a filmové festivaly - a pokud neintencionálně, tím hůř pro všechny. A jak je neautentický, tak je banální - sestavený pouze z (příliš a příliš a příliš) dlouhých opakovaných tuctových záběrů na počasí, mlhu, listí, vítr, sníh, podle ročního období, a na ženské opakovaně nosící vodu a dřevo a pak z útržků jednotlivých zpovědí na všechna typická a očekávaná trendy tabu-témata a záběrů na zpocená jistěženedokonalá těla... Nic, co by navazovalo, prohlubovalo se, žádné rámce, souvislosti, komentáře, spojitosti, reflexe, překvapení, odlehčení, žádné nadhledy, podhledy, vhledy... Vždyť ono to přece všecko hovoří samo za sebe, že? Je to přece samo o sobě tak silné, co víc bychom ještě chtěli, stačí to pěkně naskládat za sebe a opakovaně ukázat, že se nebojíme opakovaně ukázat ani povislá prsa a břicha a účastné pohledy upřené do prázdna.... No tak ano, ale pro takový přehled klišé nepotřebuji film, a už vůbec ne dokumentární, na to mi stačí pro představu sepsat anotaci, záměr, výčet tezí či dokonce jen soubor správných substantiv a adjektiv. Kterákoli sauna, v níž jsem kdy byla, mi poskytla autentičtější, životnější a vrstevnatější zážitek toho, co se tu tak chtěně a vlastně především tak necitlivě a uboze sugeruje, defiluje, profanuje a obchoduje, zatímco skutečné kouzlo se tím vším vytrácí. Jako nabírat vodu cedníkem. *** (V Libějovicích, 16. 4. 2024.) *~

Svrchovaně krásný, výrazově i významově suverénní snímek s průzračně ryzí i detailně barvitou a spíše působivě metaforickou a ilustrativní než historicky úzkoprse věrnou faktografickou výpovědí o životě nedostižné ženy, inteligentní, svobodomyslné, neohrožené, dobrodružné a krásné, a zároveň v neúprosné logice patriarchálními pravidly a konvencemi sešněrovaného světa osamělé, zraňované a nenaplněné, fixující se melancholicky na méně podstatné životní stránky, které jí zbyly, a postupně umdlévající a upadající do depresí v ústraní od císařského dvora, trávící čas na řeckém Korfu a na cestách, v obklopení hrstkou věrných, tu méně tu více originálních osobností, jež do míry jejich limitů inspiruje a fascinuje, leč bohužel to s téměř železnou nezměnitelností nikdy neplatí naopak. *** V oku příběhu se ocitá přísně katolicky vychovaná a zprvu silně upjatá dvorní dáma, nová společnice, na níž je nám ilustrována postupně vznikající až psovská oddanost a závislost na Sissiných oslňujících kvalitách a nepřekonatelné touze po volnosti a rozletu, jíž někteří lidé v císařovnině blízkosti propadají, aniž by je s ní mohlo propojit skutečné porozumivé rovnocenné přátelství a sblížení, aniž by s ní dokázali držet krok a mohli sebeméně ulehčit její především duševní izolovanosti a opuštěnosti. *** Snímek ústí v geniální výmluvně dvojznačný závěr, v němž se završí nejen Sissin život, ale i onen psovsky oddaný Irmin vztah. Kamera nám jasně neukáže, kdo přesně Sissi zabil, ale silně nám vnucuje historická fakta přepisující chytrou představu, že pokus o atentát jen poskytl vhodnou příležitost Irmě, která ji pohotově využila a neponechala nic náhodě. Následná Sissina poznámka, že netušila, jak moc ji Irma miluje, vyzní mnohem přiléhavěji, lépe sedíc k povaze Sissiných brilantně ironických postřehů, pokud tím Sissi komentuje fakt, že ji Irma úspěšně bodla, a ne že se ji neúspěšně pokusila před bodnutím ochránit. Irma také měla všechny důvody to udělat: zblízka sledovala, jak upřímně a nevydržitelně se stárnoucí, osamělá Sissi trápí, a z několika společně prožitých otřesných situací nabyla přesvědčení, že Sissi se skutečně se svou nezdolnou vůlí a umanutostí dříve či později nevyhnutelně sama zabije. To však Irma nemohla připustit: jako křesťanka měla pevnou víru, že by se tím Sissi připravila o spásu a věčný život, a jako sobecky a závisle zamilovaná osoba věřila, že by tak přišla o poslední špetku naděje, že se spolu na věčnosti shledají a ona bude Sissi už napořád nablízku. Pomoci jí a udělat to ze soucitu, ze strachu a z lásky místo ní by bylo logické řešení. *** Když pak ve finále Irma stojí na útesu a s úlevou a uvolněním se usmívá, jednak můžeme tušit, že z ní spadlo obrovské břemeno, jednak že už se bez zatížení jen raduje z vidiny společné věčnosti, která je jednou nevyhnutně čeká, a jednak že se usmívá z uspokojení nad dobře splněným úkolem, že Sissi už se (metaforicky) stala oním divokým rackem a že to ona, oddaná přítelkyně, jí to vysvobození dokázala poskytnout. Nakolik je to nemocné, anebo naopak zdravé přesvědčení a šílený, anebo vysoce smysluplný čin z lásky jedné ženy ke druhé a z pochopení lásky ke svobodě uprostřed tuhého, zvrhlého a šíleného patriarchálního systému, už je ponecháno na subjektivním náhledu a posouzení každého diváka. *** Formálně se nejedná o žádné unylé a opulentní historické kostýmní drama, ale mnohem spíše o s až divadelní svobodou pružně pojednaný snímek s propracovanou, ale neokázalou scénografií, imaginativní, sytivou, ale zbytečně nezatěžující estetikou a s příjemně moderním, nerušivým soundtrackem, prodchnutý jednak všudypřítomnou ironií až sarkasmem vůči konvenčnímu, neemancipovatelnému prostředí a zároveň nepatetickou křehkostí, něhou a citlivostí všude tam, kde se dotýká polapené Sissi. *** Formální kvality i silné sdělení naznačují sympatickou vnitřní svobodu i zralou ukázněnost režisérky. Frauke Finsterwalder jako by byla spřízněně ironizující soucitnější starší sestrou Jessiky Hausner. *** Několik poznámek bokem: Leitmotiv Šípkové Růženky není jen předvěstí známého Sissina konce, ale organicky se váže k opakujícím se epizodám depresivní únavy z  konvencemi uspaného a zarostlého světa/království (musím teď sto let spát...). *** Bulimie a anorexie jsou tu perfektně vystiženy jako dva hraniční somatické projevy niterné nemožnosti přijmout paradox životní vyprázdněnosti a ztráty smyslu a tím pádem zároveň nesmyslné, ač neodbytné potřeby udržovat se fyziognomicky v chodu aktivním naplňováním úst a žaludku. *** Ještěrky a rackové - symboly bytostné potřeby volnosti, nemožnosti prospívat v zajetí. *** S R. ve Velkém sále Lucerny, v rámci Das FilmFest. *~

Solidarity, not charity, builds community. *** Klíčovým slovem celého příběhu je beznaděj, která se možná překvapivě, ale rozhodně pochopitelně stává novým prostorem jednoty, rovnosti, klidným spojovníkem obou rozdílných kulturních komunit, které se nečekaně ocitly ve stejné pasti nulové šance na odchod někam jinam, za jakýmkoli pomyslným lepším. *** Třebaže obecně z jakési setrvačnosti považujeme naději stále ještě za pozitivní věc, ve společnosti od základu postavené na nespravedlnosti, nerovnováze, exkluzivitě jedněch a odepsanosti druhých je to právě individuální naděje na lepší život, daná výhodnějším postavením, privilegovanější pozicí, co trhá komunity, rozděluje bratry a sousedy, zasévá nenávist - ať už je to naděje reálná, nebo vylhaná. Jak ostatně poznamenává hlavní hrdinka ústy své kamarádky: Naděje je nemorální. *** Ken Loach nás nechává rychle pochopit, že syrští uprchlíci, stmelení tím, že si ve společné beznaději svorně a odevzdaně pomáhali přežít bombardování svých vesnic a měst a přežít vědomí, že přišli o všechno, o domovy, rodiny i o všechny naděje, mají hodně společného se starousedlíky, kteří v důsledku ekonomických krizí a inflací také postupně o všechno přišli, včetně snů a iluzí o lepší budoucnosti, nebo i jen o teplém jídle pro děti (v nejbohatším státě Evropy)... Na tomhle existenčním základě pak nejen sledujeme, ale skrze pochopení i spoluprožíváme, silnou a velice důvěryhodnou zkušenost propojení, skrze příběh, v němž nuzota a bída v obou skupinách postupně prolomí ledy a nedůvěra a nevraživost se samospádem promění v soucit a solidaritu těch, kteří sami nemají nic než nulové vyhlídky. Jediná naděje na opravení hospodského sálu a na společná pravidelná jídla ze surovin získaných přes církev vezme za své dřív, než se jí dalo kloudně uvěřit, ale komunitu beznadějných už to může jedině posílit. Jedno je jisté: nic pro nikoho nedopadne dobře, všechny čeká jen nekonečná řada dalších a dalších ztrát, ale právě proto najednou není vůbec těžké držet spolu a vypomáhat si, být si navzájem po hornicku "marras", parťáky za všech okolností. Najednou už nejde odplavat osaměle pět kilometrů do moře  - a jestli je to dobře nebo špatně, je úplně fuk. *** Ken Loach to zase dokázal, s prstem v nose, a tentokrát úplně opačnými prostředky než minule. V minulém bravurním snímku Sorry We Missed You s žádným příběhem, který by před námi chytře rozvinul, aby tím něco okomentoval nebo sdělil, nepřišel, tam nechal děsivou realitu dobře odpozorovaných a na plátno se zenovou přesností a odstupem přenesených vyděračských kapitalistických mechanismů, ať  ve zdrcujícím tempu a nevyhnutelném rytmu představí tragické drama, ve kterém dávno žijeme, sama o sobě - pochopil, že nejvíc, co může udělat, je do toho ničím nezasáhnout, jen nechat hnusnou skutečnost, kteoru jsme si sestrojili, aby nás drtila, přesně odzrcadlenou působit. *** Ve svém posledním filmu nám naopak posílá prostou, ale silnou osobní zprávu, kde jedině lze v té všeobecné zkáze a marnosti hledat poslední pevné bašty nefalšované lidskosti - a já s ním z duše souhlasím. Byť to vůbec neznamená, že by nám z toho snad do budoucna globálně plynula nějaká dobrá naděje. *~

Naprosto zralý, citlivý, lidský dokument, který s nejjemnějším šestým smyslem balancuje na hraně delikátnosti a otevřenosti, dokument, jaký si téma tranzice a lidé, kterých se týká, vrchovatou měrou zaslouží. *** Z tranzice se zde nedělá uměle vyseparované exotické téma, je zasazena do kontextu všedního lidského a rodinného prožívání jako významná, přelomová životní událost, kterou je nutné projít s vědomím, že se nedá s žádnou mírou jistoty předem tušit, jak ji kdo z účastníků ustojí, jestli ji přežije rodina, co v jejich životech zůstane potom stejné a bude možné se o to opírat, co se naprosto změní, co se rozpadne a bude nutné od základů přeskládat, anebo oželet a nechat jít. *** V dokumentu neustále prochvívá několik základních emocí v působivém akordu: Marvinova naprostá jistota, že tohle je cesta, po níž se už konečně musí vydat, aby mohl být sám sebou a zbavit se tíživého břemene, zároveň jeho obrovská, sympaticky skrývaná nervozita, pak jemná nejistota obou intimně zúčastněných i jejich blízkých ohledně toho, které základní kameny jejich společného života vydrží na místě a jaké vezmou za své, potom Ivanova trpělivá, ponorná a lehce zvědavá, až jemně pobavená, i zádumčivá vyčkávavost, čerpající sílu z těžiště hluboko uvnitř něj, zdroje tak silného klidu a přijetí nevyhnutelných okolností lidských životů, že se oboje přelévalo ze soukolí harmonického rodinného soužití a ze záběrů filmu ven, do světa diváků, a zároveň soustředěnost na prožívání přítomnosti, pozorování změn, a vyrovnanost obou dvou plynoucí z vědomí, že ať už se to bude dál odvíjet jakkoli, bude to v pořádku a oni to prostě zvládnou nejlépe, jak to jde. *** Z dokumentu dýchá intimita, důvěra a odhodlání, ale je zcela vzdálený jakémukoli patosu, klišé, nevkusu nebo honbě za senzací. Režisérka je letitá rodinná přítelkyně, a svou blízkost dokázala bezchybně využít tak, že neporušila důvěrnost, ale sama se stala součástí procesu (přitom ji nikdy nevidíme, jen cítíme, jak je blízká). *** Aniž by dokument sebeméně tlačil na city, přirozeně v něm vytryskne několik vzácných momentů, kdy ze sebe těžko setřesete dojetí a po těle se vám rozběhnou tisíce jehliček... Jeden nastane bezprostředně po operaci prsou, kdy Marvin nelíčeně, autenticky prožívá vedle bolesti něco obrovsky osvobodivého – skrze něj cítíme vzácnou, hlubokou úlevu do morku kostí, jakou většina lidí nikdy nepozná, úlevu, že se konečně vtělil sám do sebe, že je v sobě doma, že tohle je on, ať už se dál bude dít cokoli, bude se to dít jemu, s ním... že tohle už nikdy nebude muset znovu řešit, že je to hotovo, jako když se dílek puzzle otočí správně a konečně zapadne. Divák v tu chvíli bez nadsázky téměř cítí, že bez téhle vědomé zkušenosti je ve svém životě o něco ochuzen – a to je tedy opravdu silná chvíle a velké vítězství dokumentu, když tranzici dokáže takhle přiblížit... Druhý takový moment je vztahový: Marvin kráčí po natažené slackline a Ivan ho drží za ruku... udělí mu několik rad, jak udržovat balanc, sledujeme záběr jejich propletených prstů, bod opory, a pak Ivan poznamená, že dál už Marvin může jít sám, že už to zvládne... a je v tom obrovská svoboda toho vědomí, u Ivana, i u Marvina... V tu chvíli ještě nevíme, jak bude jejich příběh pokračovat, a ten moment je silný i metaforicky – už by mohl jít dál sám, už to zvládne, ale to vědomí zároveň stačí, a dál sám jít nemusí – žádný tlak na to, jak by něco mělo být – otevřenost. Velice klidně udělená i přijatá svoboda, která je k ničemu zbrkle netlačí. *** Za zvláštní vyzdvihnutí stojí práce se záběry na děti a zprostředkování toho, jak blízká si rodina je, kolik péče se v ní dětem věnuje, a přitom jsou děti zároveň chráněné před okem kamery, které nepase po ostrých detailech, nevtírá se, jen přimhouřené zhluboka nasává rodinnou atmosféru... *** Ne, nedozvíme se, jestli spolu Ivan s Marvinem dál spí v jedné posteli, nedozvíme se, jestli pomýšlejí na nové vztahy a soužití, nebo je jim spolu stále dobře i fyzicky, nebo je to celé ještě jinak. To a mnohé další je jejich osobní věc. Ale stali jsme se svědky dechberoucího příběhu o příkladně silném partnerství, kdy to, že se dva lidé mají rádi, znají se, respektují a dovedou společně fungovat v soužití tak, že je to už vlastně životní umění, znamená, že je jen tak něco nerozhodí, a v takovém vztahu je pak dokonce jednodušší i procházet tranzicí, než kdyby na to člověk zůstal sám. *** Tohle je dokument o pravé povaze partnerského vztahu, který posílí i změna pohlaví (což neznamená, že se v jiné fázi života oba nemohou přátelsky rozejít), a teprve z této perspektivy je i o tranzici. *** A ještě jednou: tématu tranzice a lidem, kteří tímhle procesem procházejí nebo se k němu odhodlávají, se nemohlo stát nic lepšího, než že se paní režisérka s Marvinem rozhodli ho takto natočit. Teď ještě, aby ho vidělo co nejvíc lidí z většinové společnosti, protože tohle je ukázková cesta, jak tranzici správně zasadit do kontextu spletité sítě společenských překážek a jejich překonávání. Dlouho jsem neviděla nic takového, z čeho tak přirozeně v každém póru emanuje lidská důstojnost a vzácný respekt k sobě i druhým. (Lucerna, na pozvání.) *~

Zatím je to milý a docela chytrý, taky trochu praštěný a místy absurdně přetažený, zážitek asi jako dívat se v busu z Prahy do Liberce na Přátele, ale nerozvíjí se tu nic tak uhrančivě nezbytného a opravdového, abych byla jako divák silněji zainteresovaná. *~

Tak nic. Dost jsem se těšila, i díky recenzím, a to až tak, že jsme se na ten zázrak šli do kina v neděli odpoledne podívat tři zvědaví dospělci i bez dětí, ale doprčic. Animace byla mile inovativní, pár nápadů extra krásných (nejvíc to přibývání květů, které už zaživa rostou ze staříka), některé prvky zábavné (např. vizuální podoba postaviček s herci, kteří je namluvili), ale pak už samé minusy: hodně mě zarážely povrchně schematické nevyvíjející se postavy, spíš bezduché karikatury-nosiče nějaké přidělené jedné vlastností, a slepenec zamotaného příběhu, v němž jsou různé motivy (nepochopitelný tvor, co se živí světlem, ale zároveň roste, když jsou na sebe lidi oškliví, a zároveň na sebe má brát povahu lidí z okolí, osamělý domovník s asi bohatým vnitřním životem a minulostí, sousedská nenávist, volby v bytovém družstvu, holokaust, hyperprotektivnost jedněch rodičů, ambicióznost jiných, zkažené děti, depresivní osamělá matka po kariéře, atd. atd. ...) naházené bez ladu a skladu jako suroviny do bramboračky, občas se z ní při míchání vynoří a pak zase zapadnou, aniž bychom si nějaký mohli vychutnat rozvinutější, narážejí na sebe, nespojují se, ale spíš si překážejí, a nikam společně nevedou, takže finále není žádným logickým vyústěním ani završením, ale spíš vysvobozením. Všechna nezbytně vyvstávající "proč" zůstávají bez odpovědí a jejich nasčítáváním polévková směs postupně ztrácí chuť až do naprosto nemastného neslaného finále, kde jsem se posledními velkými nezodpověditelnými proč téměř zadusila. *** Proč vůbec Tonda svítí? Co má jeho světlo symbolizovat, co ostatní nemají? Proč mu ruce postupně černají? Proč je potom tak snadné z nich tu čerň setřít? Když se tvor (poněkud laciná výpůjčka ze Spirited Away) živí světlem, jak to jde dohromady s tím, že na sebe bere povahu lidí ze svého okolí? A když se Tonda se Slávkou zkusmo urážejí, aby si to vyzkoušely, jak to, že to funguje? Copak ty urážky doopravdy myslí vážně? A copak jsou lidi v domě kolem tvora všichni stejní? Proč tedy není stejně hodný a moudrý jako domovník, s nímž žije nejtěsněji? A proč žárovek, kterými se živí, ubývá? To se nedají dokoupit do zásoby? A hlavně: co by se mělo stát, když dojde poslední žárovka (přitom ale nikde není tma), kdyby Tonda nenakrmil tvora svým světlem? A proč by Tondovo světlo měla tvora nebo situaci v domě nějak změnit? Čím se bude tvor živit pak? Proč - když je to vlastně takové bezva win-win řešení -, tedy domovník Tondu před tvorem 11 let chránil? Když nebylo před čím a Tonda ani tvor ani ostatní se nemuseli zbytečně trápit? Proč potom tvor najednou změnil barvu a co to má v logice řečeného znamenat? A co za zavřenými dveřmi u domovníka provedl tvor s tou fialovou sousedkou, že se pak ona i její dcera najednou chovají pitomě praštěně? V jeho charakteristice není, že by měl mít nějakou takovou moc. A proč by se měli všichni sousedi najednou proměnit v milejší (i když zřejmě stejně nablblé jako dřív) jen proto, že tvor vysál Tondovo světlo, když o ničem z toho ani nevěděli? A proč by to měl být nějaký hrdinský čin, když Tondovi i jeho rodičům se akorát ulevilo, že už teda nesvítí a je stejný jako ostatní, může chodit ven a nebude už potřebovat provázek? A proč by mělo najednou být v domě světleji? Má být ponaučením pohádky, že lidi se změní jako mávnutím proutku, aniž by cokoli pochopili, když někdo obětuje něco, co ho stejně jenom otravovalo, vyčleňovalo, a dobré to jinak taky k ničemu nebylo? To je fakt závěr. Tvor vyzunkne Tondovo světlo - a všecko je najednou fajn. A jako teda uff.... je těch průvodních otázek k detailům je mnohem víc. Co má třeba symbolizovat ten biologicky nemožný svazek holuba s andulkou? Bylo to potřeba takhle mezidruhově jako pěstí na oko? A proč vůbec Slávka andulku pořád nahání do klece, když andulka je celkem happy? Potřebuje ji v kleci? Jak to jde dohromady s její povahou? Atd. atp. atd. atp. Zkrátka mám opravdu pocit, že pět centimetrů pod povrchem v tom příběhu nedrželo pohromadě nic. *** Jo a za tu Klusovu písničku do titulků bych udělila smrtelně vážně trestné body za nevkus, kdyby to šlo. *** (Ve Velkém sále Světozoru s OLí.) *~

Zoufale nedopečené, i když to mělo potenciál. Fůra svěžích nápadů, důvtipných vedlejších motivů a linek, náběhy k reflexi společenských uspořádání a objevů. Jen to vůbec nedrží pohromadě a selhává i v základní logice. Jako by si tvůrci jen načrtli, o čem to má být a jaká má být atmosféra, a pak už to z hrubého storyboardu nedotáhli nikam dál. Nejbolestivější byla taková přehlédnutí - zvlášť v pohádce, která se ohání např. tím, že máme vědět, kdy upálili Giordana Bruna za heretické teorie o nebeských tělesech - jako to nesmyslně pomalé přibývání Měsíce od čtvrti k úplňku, takže technicky vzato by panna Julie u Jury na salaši strávila max. dvě noci a dva dny (za které se ovšem naučila vařit, nosit vodu, uklízet, obstarat domácnost a vůbec všechno další potřebné ke službě na zámku a během kterých se s Jurou celkem dost sžili, jako by spolu strávili aspoň dva měsíce). Nebo ignorování podstatných informací - odkud se písař mohl dozvědět přesné znění kletby, když ji mimo přímé účastníky nikdo neslyšel? Proč se panna Julie chvílemi chová, jako by jí vůbec nedocházelo, že uběhlo tři sta let od jejího prokletí, a trvá např. na tom, že Jura a ostatní lidé by měli vědět, že ona je v kraji jejich paní a všichni by ji měli znát, opakuje mu, že bydlí na zámku, nechápe, proč se on posmívá jejím tři sta let starým šatům, ignoruje dějinné společenské posuny... S tím souvisí i podivná logika celé kletby a podmínky jejího zrušení (to, že někdo vrátí darovaný zlaťák, by musel být čistě slabomyslný akt náhody, když obdarovaný netuší, že by tím dotyčné nějak prospěl) i zkonstruovaná a nevysvětlitelná okolnost, že musel existovat písař, který kletbu a celý příběh zapsal, aby se o tom Jura mohl z písemného zdroje po třech stech letech dozvědět. Trapné jsou i další momenty, např. když střih bez komentáře přeskočí tanec Jury s Kateřinou a zůstane pouze u zahajovací nepatřičně lascivní scény, zato v dalším záběru je Jura chválen jako výborný tanečník, nebo moment, kdy kamera okatě zabírá nepřirozeně steroidové svaly polonahého Jury. V řadě scén se postavy chovají spíš jako ne úplně logicky jednající karikatury (hned v úvodu, kdy Kateřina děkuje Jurovi, že ji zachránil před vlkem, poté, co na ni jen roztomile dorážel jeho vlastní pes, kterého navíc musela dlouho znát) - celé to působí nesjednoceně, rozpadnuté do izolovaných momentů, které sledují jen vlastní záměr, nikoli to, jak vytvořit kompaktní celek s pointou. Celkem škoda. *** O Vánocích tradičně u TV s maminkou. *~

Kromě naprosto ryzího zachycení principu bezskrupulózní manipulace ve prospěch získání větší moci, i za cenu absurdního zaprodání vlastního života a rodiny (člověku nezůstane vůbec nic, když likviduje a manipuluje vlastní příbuzné, když oslabuje a tráví svou vlastní ženu a své blízké; modloslužebný princip tu člověk obrací přímo sám proti sobě - tak daleko nezašla ani mafie, ani nacisté - dívat se, jak je tu zlo důsledně vyhnané do takové krajnosti, že člověk pro jeho prospěch škrtí svůj vlastní život, své vlastní podmínky k životu, zapaluje svůj dům a vraždí svou ženu, je vskutku nově fascinující a poučné) si obrovsky cením právě té problematizované perspektivy: jak tajemně mlčky nechal Scorsese ze své západní pozice Molly, pro mě bezesporu ústřední postavu, přihlížet zkáze, jak nás nutí, abychom na její kulturně podmíněné trpné mlčení a neprohlédavé snášení všech příkoří naráželi a dobývali je, my zápaďaci, ukvapení, uječení a užvanění za každých okolností, ať jsme zrovna v právu nebo ne. *** Uděluje to celému příběhu o zřejmém bezpráví a vyhlazování mnohem větší sílu a hloubku, protože do popředí vystupují jiné než obvyklé čepy, jiné než západní morální a charakterové kvality, na nichž se tu otáčí příběh i naše rozvažování. A sice jsme nuceni zkoumat, jakou váhu má v tomhle příběhu Mollyina bezmezná důvěra, oddanost, soucit, hluboký pocit sounáležitosti, izolovanost a křehkost její i jejích sester zajatých v nukleárních rodinách s bělochy od kolektivní moudrosti a kolektivní odolnosti a vštípená důstojnost. Nutí nás to se ptát, kde už se Mollyina apriorní důvěra překlápí v zaslepenost. A kde se její možná prozíravost rovnou slévá s vědomím bezvýchodnosti a vyvěrá v odevzdanost? Kde končí Mollyina zdravá loajalita k vlastnímu muži a začíná se její zhouba v zaslepenosti a téměř pudové neschopnosti o něm pochybovat? A co by jí zůstalo, i z vlastní hrdosti a identity, kdyby při prvních těžkostech vydala pochybám svůj svazek, svoji rodinu? (Jsou na opačných pólech spektra, ona a její muž.) A tak to musí protrpět až do konce ztrát, přesvědčená až nezvratností odhalených důkazů, sama málem na pokraji smrti úkladným zabitím. *** A ještě střípky: Nemilosrdně hořká ironie neodvratnosti osudu: jako všechny osedžské ženy i Molly umírá na hranici 50 let. Víc není o čem mluvit, bezprávím stíhá bůh či osud své vyvolené. *** Fantastický rytmus podtržený nenápadně hudbou: od příjezdu vlaku a vjezdu do filmu, příběhu, na pozemek, železný rytmus oznamování nových a nových úmrtí (nikoli únavná repetitivnost, ale odzbrojující zdrcujícnost). *** Úchvatné scény: hořící pozemek a jeho sledování - náleží rozmazanost tabulkám skla, nebo mu přece jen vlhnou oči? Scény umírání osedžských žen, sova, a ticho z druhého břehu, do kterého se jen pomalu a zdáli vracejí zvuky pláče, nářku, když se přenášíme zpět z jiné roviny bytí do vezdejší pozemské reality. *** Fantastický je i pocit zatemněného vědomí Ernesta od chvíle, kdy sám ochutná inzulínový jed - od té chvíle jako by už nestíhal ani sledovat, pod jakým vlivem co koná a jaké důsledky na něj mají vliv, jako by byl jen zpola při vědomí..., tady nám snímek nabízí naprosto ojediněle zpřístupněný prožitek zmatené existence ve vleku cizí vůle a neschopné jasné sebereflexe a sebe-vědomí. Synonymum až přízračného zatracení, ztráty duše. *** (S O. a Š. a Bí na Andělu. Bez R.) *~

Vlastně je to chytré dílko. Na začátku stojí poněkud vyčpělá premisa pubertálního rádoby-nihilisty, který si na konci přizná vnitřní rozpor, jehož si jako diváci celou dobu můžeme nepokrytě všímat: že si všechnu svoji neangažovanost a bezchybnost těmi motivačními řečičkami jen namlouvá, aby se nemusel cítit moc blbě, že je bezradný a ztracený ve světě a vlastním životě stejně jako všichni ostatní. Hudba mu každopádně pomáhá se od takových myšlenek rozptýlit. *** Není to ve své jednoduché podvratnosti úplně ploché, a protože většina lidí to beztak nepochopí a bude jim stačit, že to vypadá cool & simple, nejspíš tím Fincher i dokáže poplatit kasovní ztráty z takových klenotů, jako je Mank (můj koment), což mu jedině přeju. *** Vzpomenout na Jarmuschovy Hranice ovládání je rozhodně na místě, je to dle mého promyšlená součást Fincherova sarkastického šprýmu, bez nějž Zabiják přijde o větší část svého rozměru. Ti dva zabijáci nemohou být rozdílnější v hloubce vědomí ani životním postoji a roli ve světě, Fincher zcela záměrně natočil cool formou film o nehrdinovi bez sebemenších ambic měnit svět, jehož filosofie je nejen vachrlatá, ale ani mu moc nepomáhá, aby se cítil líp, a který dobře ví, že neudělá žádný zásek ani do čísel statistik o úmrtích. V Hranicích ovládání naopak sledujeme precizní přípravu výjimečně nadaného jedince s nezměrně silnou vůlí na klíčovou roli v nenásilném a nenápadném převratu, útoku na světovládu jiného osamělého muže. Fincherův film rozhodně vydává svůj smysl mnohem sytěji, zřetelněji a doslovněji v této provokativní a zřejmé korelaci. (B12) *** PS: Vynikající komentář tu má Traffic. *~