JitkaCardova

- Víte, já politiku moc nesleduji, nemám na to hlavu. - Jsme buď občané, nebo majetek, na to nepotřebujete diplom z Harwardu. *** Esenciálně důležité téma a informace, které o něm film zprostředkovává. Natočený ale mohl být přece jen trochu lépe, romantická linka s novinářem se měla buď důrazněji dotáhnout, nebo úplně vynechat, ta vsuvka s učením tance a řízení auta tam opravdu nemusela být, apod.. Lepší tři, stejně jako Sufražetka (2015). *** (V Libějovicích, s Ebonkem, 4. 4. 2024.) *~

Vtipná, bystrá a pohotová rumunská odpověď na Jarmusche. Ačkoli o dost lépe asi její kouzlo vynikne dneska, po letech, když už je zřejmé, jak silná a svérázná filmařská osobnost Puiu je. *~~

Nuda, u tuctových filmů o velikánech naprosto sériová, typická. Běžní lidé nejsou schopní originálního génia nahlédnout, ani pochopit, a tak se s ním jen tuctově pokouší vyrovnat, ať už odmítáním nebo poklonkováním. Tyhle příběhy ovšem nijak originální nejsou, jedno jestli je to vědec, malíř nebo skladatel, pořád stejná písnička. Průšvih je, když se do stejné pozice jako běžní lidé staví ke géniovi i tvůrce filmu, vypravěč a vyprávění samotné. Díváte se pak na neoriginální příběh, v němž se toliko postuluje, že někdo je velikán, a ukazují se poklonkující postavy, projevující mu jak úctu, tak neporozumění, a vy jeho genialitu nezažijete, nepocítíte její dopad, nic vás o ní nemůže přesvědčit, je to jalový příběh o obyčejných, tuctových lidech kolem génia, nikoli o géniovi samotném, protože tvůrce filmu nemá tušení, jaké to je být génius. Jednou bych chtěla zažít, že film o někom výjimečném natočí jiný génius a vy budete vědět, cítit, a zoufat si z toho, jaké to je být génius, nebo vedle něj žít a nechat se jím zasahovat. Tenhle film to nedovede, ani se o to nepokouší. Obyčejný, hustě nelogický slaďák, bulvár, který si půjčil známé jméno, osud a tvář.

Průměrná studentská atmosférovka, které by slušela stopáž krátkého filmu, proti pozdějším velkolepým skvostům Lurdy a Amour Fou až nepochopitelně nezralá a zcela prostá toho graciézního ironického přesahu, kterým si mě pozdnější Hausnerová dokonale získala.

Atmosféra i morálka super, trochu křiklavé přehrávání, které jsem neměla ráda už jako dítě, a stejné výhrady bych zvlášť jako malá vznesla proti slabší logice nevyhnutelnosti (děti se nechávaly příliš snadno okřiknout a manipulovat, i když věděly, že jim nebo jejich pečovatelům jde bezprostředně o život, a jejich vynalézavé úniky z pastí by byly reálně příliš okatě nefunkční. *** Do třináctiminutových (!!) titulků je vsazen bonusový animovaný film, což mě bavilo i iritovalo zároveň. *~

Taková Petra Hůlová německé kinematografie, milá, oblíbená, poučená, intelektuální, snaživá, průbojná, správňácky moderní, a jalová.

Snůška surových, divokých filmařských nápadů, které mohly fantasticky fungovat, kdyby se podařilo je zpracovat a zkultivovat do filmu. Ale není to vůbec hotový film, jen kvapný, zbrklý koncept, předčasný pokus, z něhož je cítit především zoufalou snahu už někudy prorazit tu slepou uličku, do níž se česká porevoluční filmařina postupně vehnala. Najbrt si musel na dozrání počkat ještě pět let, během nichž získal soustředěnost, hravý nadhled i filmařskou pokoru, a Protektor a pak ještě bravurněji Polski film ty roky zúročily maximálně jako divukrásná zjevení. *~

Výjimečně bravurní kraťas, kde se McDonagh rovnou představí v plné síle, šarmu a parádě. Užijte si, jak i na takhle malé ploše dokáže zacvičit se svaly vaší morálky a protáhnout i tu vaši ochablou soustavu tak, že budete ještě týdny cítit při každém pohybu, jak byla zatuhlá, a divit se, do jakých nových poloh, ať už pohodlných nebo ne, ji dostal a kde všude ji zvládl provětrat. Není to zrovna jemnoruký masér, když se mu tedy vyloženě nechce se s vámi pomazlit, takže se připravte na chvílemi docela ostrý trénink. Ale garantuju vám, tenhle chlapík má život rád a srdce i mozek má na správném místě, a dobře prokrvené mu oba tyhle motůrky jedou na plné obrátky a vrní u toho blahem. Když mu dokážete přijít na chuť, čekají vás samé skvostné filmové (a dle všeho i divadelní) prožitky a vrnět blahem budete i vy, jako dobře protažené kočky, které po tomhle výcviku morální muskulatury už těžko něco zaskočí. *~

Ještě je tu přes všechno čarovné budování atmosféry a vedení herců příliš cítit tezovitost scénáře, nerozpracovanost toho přerodu, ale už je znát, že by z Davida Mackenzieho mohl jednou být zatraceně dobrý režisér.  Což absolutně dokazuje dalšími díly, viz např. moje recenze na Perfect Sense nebo Hell or High Water. *~

Parkerův film The Wall se pokoušel o totéž mnohem sentimentálněji. Zachytit mašinerii. V tomto i následujícím Budovského prostořekém filmku (http://www.csfd.cz/film/249807-last-time-in-clerkenwell/) je však "mašinerie, v níž společnost drtí sebe samu", nikoli cílem poněkud vyčpělého sdělení, ale jeho dávno přijatým základem - zbytnělá idea se tu hravě rozvíjí střihem, originálními výtvarnými nápady, významovou i vizuální hrou s mnohočetností, geometrií, rytmem, zpomalováním, zrychlováním, zaplavováním. Zkuste mi uvěřit, že každému detailu lze udělit v rámci toho tříminutového příběhu smysl, a že to má plynulý, logický vývoj, a pak se zblázníte z toho (zrychlí se Vám tep), že všechno, co jest tak očividné, nejde naráz pochytat a uvést do vztahů. Strhne Vás a to pohltí, a přestože písnička je veselá, je to titanikové veselí - vyvzlínává zpod něj prožívané zoufalství, že v čase nejste pány dění a jeho smyslu, že to (život jedince i společnosti) utíká, aniž byste mohli pochytat, co se to děje. Filmek si naštěstí lze pustit opakovaně, ale je to chabá útěcha, která jen upozorňuje, že s životem se to udělat nedá.