JitkaCardova

*** Bravura filmu je absolutní, je to dokonalý přednes, výsostný klasický koncert na určené téma, a vypisování kvalit by byla ztráta času, tak jen marginálie pod čarou: Čím dál hlouběji mě přitahuje srovnávat tenhle příběh s legendou o Jánošíkovi a sledovat, jak a v čem je každičká jednotlivost výmluvně odlišná. Nakonec to vůbec není jako legenda o Jánošíkovi, a stejně vám to srovnání ne a ne vymizet z paměti. *** Dramatičnost a osudový spád rozehrané situace upomínají na Márquezovu etudu Kronika ohlášené smrti. *** Fascinující zhmotnění psychologie maloměsta a skupinového chování, narůstání moci a vůle ke zlu v sociálním prostoru mezi jednotlivci, kteří to sami ani nevidí, ani vyloženě nezamýšlejí, jen dychtivě čekají a nastavují se jako hárající feny, a nikoho konkrétně nelze vinit z tragédií, které se musejí odehrát... lze jenom přestat s nimi ten zrádný průlinčitý prostor obývat, prostor interakce, v němž se po troškách nasbírá síla k nevratným a děsivým událostem, jaké by nikdo sám neměl odvahu vyvolat, a jaké si ti slaboši a opilci nikdy ani zpětně v plné míře neuvědomí. Velikost skutečných osobních tragédií spočívá i v tom, že jejich rozsah a důsledky s vámi v plné míře nikdo nedokáže ocenit, nejméně pak ti, kdo byli jejich přímými spoluviníky. *** Scéna napadení šerifa na policejní stanici pro mě zůstává vrcholnou ukázkou takové ničivé síly, která se za správných okolností nasbírá mezi slabochy, a udeří. ***

Film o vrtkavých kolísáních i setrvalých proměnách napětí v každém vztahu mezi dvěma jedinci. Podmanivá prožitková mikrostudie na případu o magii napětí a uvolnění, co je vyvolává, kdy a proč, a o tom, jak není podle čeho poznat, jestli mezi dvěma lidmi vzniká něco jako porozumění, ani jak dlouho ta podivná přitažlivost vydrží či jestli se vrátí při dalším setkání...

Nuda. Rozkymácená kamera zblízka sledující uspěchané, křečovité pohyby hlavní hrdinky z toho bídného, leč tuctového osudu, který se kdovíproč chce takhle předestřít, prostě neudělají strhující film, nic hodného speciální chvíle k dívání. Od toho tu máme lavičky s bezdomovci, kdykoli se nám zachce se dojmout. Tohle není film, jen špatně a lítostivě ždímaná idea naivně parazitující na osvědčených, leč lhůtou poživatelnosti prošlých tzv. amatérských filmařských postupech. Pokud chcete vidět silnou hrdinku v úzkých, zajatou v originálním příběhu, vyprávěnou zároveň magicky i civilně, doporučuju podívat se na mikrodrama Kelly Reichardt - Wendy a Lucy: http://www.csfd.cz/film/242290-wendy-a-lucy/

Tenhle Blierův počin je poněkud uprášený, po vzrušující a rozpustilé veselí vzbuzující vypravěěčské krasojízdě v Buzících a Studeném bufetu jako by se vše jen pomaleji a unaveněji opakovalo v malém a menším a film, místo aby gradoval, degraduje...

Méně svižné, než jsme u Bliera zvyklí, jenže takové podání tentokrát pasuje k tématu, Obvyklá situační absurdita a ironie, stejně jako rafinovanost vyprávěcích kotrmelců, jsou tu potlačeny ve prospěch meditativně melancholického toku děje, aniž by však vymizely ze spodního proudu, a každopádně na závěr nečekaně vracejí úder s neoslabenou akrobatickou výbavou i veselým elánem, který filmem celou dobu doutnal a líně probleskoval. Jako by rakovina byla projevem nedostatku životní rozpustilosti, chtění bojovat o dobrodružství, film se nakonec vzchopuje k boji o život, rozdává si to s její podstatou na vlastním poli, a ve prospěch svých postav i sebe sama vítězí. (Více o povaze Blierových filmů v mém komentáři pod filmem Buzíci.)

Blierovy filmy jako celek: napříč všemi těmi skvostnými i prostopášnými fórky vystavěnými na rozporném pnutí mezi situací a dialogem konzistentní, neomaleně chytrá a přitom k efemérním i delikátním jemnostem života vnímavá definice přátelství. *** A v druhém samonosném proudu pak klukovsky nakažlivá a divotvorná uchvácenost ze způsobů, jak lze vyprávět příběh a sledovat jeho nezadržitelný posun skrze všechny překážky, které mu lze velkolepě, štědře a vynalézavě klást do cesty. Jako když sledujete lodičku z kůry, jak se dere potokem, kam jste nastřádali všelijaké mlýnky, přehrady a další doposud nevynalezené vylomeniny. *** A to se nerozepisuji o té jeho hurónské lyrice a lásce k bytí a bytostem, která se nechává vidět, až když jsou pro oči diváka všechna otravná klišé a tabu často veselo-brutálně rozmontována na prvočinitele a smetena ze stolu. Pak se na čistý talíř servíruje stejně veselo-brutálně i pravá něha a dojemno. *** Pevným podložím k takovému eskamotérství je tu pokaždé bravurně sehraná sestava všeho schopných a bohatým rejstříkem vybavených herců, ať už je to moje oblíbená kombinace Depardieu s Dewaerem nebo jiná stejně ostřílená a ostře nabitá sestava. *** Na co třeba Jakubisko nebo Goddard spotřebují celý film, jemu stačí pár okének uprostřed běhu za mnohem vzdálenější a sociální existenci člověka šířeji spínající horizont. *** A přitom se nepřestanete smát a chichotat, při všech těch scénáristických a často mrazivých ekvlibristikách, ponejvíce nad přirozenou a nevinnou panoptikálností života. *** A ani na chvíli to nepřestává být film, díváte se na krásně střižené a zabírané obrazy a jejich plynutí a proměnu, Blier má navíc zálibu v mnohovýznamových referencích k velkým plátnům, ať už je to nenápadně zavěšená reprodukce Vermeera na pozadí nebo scéna, v níž hochy obleče, jako by právě vypadli ze Snídaně veslařů. Vyplatí se sledovat i plakáty, nápisy, reklamy... A stejně neskoupě a rafinovaně naděluje Blier ve svých opusech i z hudební a zvukové pokladnice. *** V Buzících pak Blier zkomponoval jednu z nejpůsobivějších scén filmových sebevražd. *** A ještě k Buzíkům: neméně fenomenálně je tu připravený a servírovaný závěr: film už skončil, natočený a ustřižený byl před čtyřiceti lety, ale vy se po shlédnutí dál díváte do dálky za obrazovku či plátno s vědomím, že to kolo se jim jednou teprve utrhne. Že se to stane, jednou.

Po letech reviduji, překvapená, že kdysi mlhavý příběh se přede mnou náhle vyloupl, skepticky příkrý a jasný. Měním hodnocení, neboť mi zároveň došlo, že ono konceptuální či strojené chování všech postav, které mi před lety překáželo, jistá jejich neobratnost, stafážovost či plakátovost, neopravdovost, ve skutečnosti cíleně dotvářejí pointu filmu. Úspěšný fotograf, jenž - jakoby mimochodem, bez zájmu - provokuje svou arogancí a nezúčastněností okolí, které se před něj každodenně tupě klade, znuděný jeho nedějovostí, nedobrodružností, čitelnou plakátovostí a stafážovostí, snadností úspěchu, při jednom ze svých výletů z ateliéru, kdy se snaží o skutečnější focení, o aktivizaci a rozpohybování světa svým fotoaparátem, o vydolování živých interakcí, náhodou vyfotí vraždu - která se navíc možná stala právě proto, že fotil - a na okamžik propadá vzrušení, že je možné protrhnout ubíjející klec paradigmat, vyvolat změnu, a tak pocítit sebe, pocítit (a nechat pocítit svět) jedinečnost svého vlastního bytí, získat vzrušující odezvu v narušení běhu věcí právě jakožto nadaný fotograf, jehož placený úspěch jinak spočívá v tom vžité rámce upevňovat. Avšak postupně zklamaně sleduje, že svět, v němž existuje, se nedá vyrušit, ničím vykolejit, a my se díváme, jak jeho postava v závěru snímku mizí z hřiště, protože ve stafážovém světě zůstává navždycky neviditelný, jako by nebyl, bez šance do něčeho skutečně originálně a zaznamenatelně zasáhnout. *** Jednoznačně doporučuji každému okouzlenému divákovi též přečíst si předlohovou povídku Zvětšeniny z pera jihoamerického génia srovnatelného s Márquezem, byť jinudy se ubírajícího ve svém magizování i rozkrývání světa, který žijeme, jeho principů a našich potenciálů i limitů, Julia Cortázara: totiž povídku Babí léto, jež několikrát vyšla v českých výborech ze spisovatelovy pozoruhodné povídkové tvorby a Antonioniovi se stala především východiskem a podnětem k vytvoření mnohem spíše mistrovského filmového pandánu k ní než jejího filmového ztvárnění. Ta dvě díla spou vedou svrchovaný a výsostný dialog a navzájem se dourčují jako dva přilehlé a neodtrhnutelné magnety, byť o náboji ani soulehlém, ani opačném. *~

Nenechme se lacino svést, tohle není žádná Vicky Cristina Barcelona stárnoucího, vilného a trapně sebedojímavého pána. Medem je naopak čím dál zapeklitější, a nakonec se mu podařilo něco velkého a – magického. Zachytil, jak z nuly vznikne mezi dvěma bytostmi opravdový vztah, aniž by se budoval na čemkoli z toho, co se obecně považuje za zcela zásadní podmínky. Sledujeme pravý opak čehokoli, co by mohlo i podle jediného psychologa ze sta zakládat partnerský vztah, jemuž by kdo racionální dával reálnou šanci: dvě přitažlivé mladičké a něžně líznuté dívky se potkají v baru nejromantičtějšího města Evropy, mají před sebou jedinou noc, bez představy, jak ji strávit a jestli vůbec spolu, laškují, ale k ničemu se nenutí a nezavazují: jedna z nich nemá vůbec lesbické sklony a příští den se má vdát a hned ze začátku večera dvakrát odchází ze scény, aniž by ji ta druhá, zkušenější a zdánlivě zacílenější, zadržovala. Dívky si o sobě sice vyprávějí, ale obě si vymýšlejí, ne tak z potřeby lhát, okouzlovat a získat si tu druhou nějakým dojemným obrazem, jako spíše z intimní rozmarné a zálibné vynalézavosti, z osobní rozkoše nakládat s realitou volně, s kočičí elegancí, rafinovaností a pružností, i kdyby tím naopak měly tu druhou odehnat; neboť s každým dalším kolem jejich dialogu – jsou to skutečně kola, jako v debatní lize či experimentální divadelní hře, na vymezeném prostoru hotelového apartmá, jehož dispozice a dekorace hrají fabulační roli a jsou zapojovány a využívány, kola oddělovaná ryze erotickými hrátkami (jež lze chápat jako broušení drápků, prohlubování vnímavosti, citlivosti, výměnu složitých, slovy nesdělitelných signálů, ladění vzájemnosti), po nichž jsou dívky sobě skutečně pokaždé více nakloněny, obeznámeny na slovy nepostihnutelné rovině, a dostávají se pokaždé do další, zřetelně sofistikovanější a komplikovanější fáze – vyvstává čím dál jasněji, že jejich „lži“ jsou od počátku jen měkčí podobou pravdy o sobě. Cokoli, co člověk řekne, o něm nakonec vypovídá, a skrze přetočené příběhy nakonec lépe a v nuancích přesněji než tzv. tvrdá, čili zjednodušená pravdivost, upřímnost, a tedy vlastně lež. Poznání a pochopení si cestu najde skrze jakákoli slova, dovedeme-li vnímat měkké, neostré signály (pohybujeme se na škále: soft vs. hard, fuzzy vs. sharp, analog vs. digital...). Medem tak usvědčil všechny společensky obyčejně vyzdvihované hodnoty (evidentně nefungující, proto přece máme poradny a rozvodny) jako otevřenost, upřímnost, zralost, spolehlivost, dlouhodobost, sexuální neuspěchanost, střízlivost etc., které podle psycho- socio- a dalších logů zaručují trvalý a hluboký partnerský vztah z toho, že náleží pouze k idealizované, povrchové, a tudíž neexistující rovině, a jsou dokonale scestné, neboť hloubková struktura, unikající tvrdé logice, má docela jinou, komplexnější povahu, zázračnou, nepochopitelnou, intuitivní, magickou. *** Ano, i já jsem si u erotických scén odhlížela, říkala si, že nemám zapotřebí se na ty dvě dívat, jenže na konci filmu jsem pochopila, že se to stalo, že mezi těmi dvěma rozpustilými šelmičkami skrze jejich hrátky vzniklo – aniž by si je plánovaly – trvalé napojení a poznání, s nímž se už musí počítat, ať reálně udělají cokoli. Vztah, najednou jsem viděla, že tam je, skutečné napojení. *** Přestože jsem měla zprvu výhradu ke způsobu zobrazování, natočení filmu tvrdou, reklamně přefiltrovanou kamerou, vzápětí mi došlo, že každý jiný způsob než takhle neosobní by byl zavádějící, neumožnil by čistě ukázat, že se to mezi nimi stalo, že to není zavádějící manipulace umělecké kamery. *** Jsem ráda, že Medem nestárne a nesenilní, ale naopak dostává se čím dál víc pod kůži nezáživně translatované realitě 20. století, rozrývá ji jako povrchovou skořápku a pod ní odhaluje tu zajímavější, měkkou a fascinativní, hravou a tajemnou realitu, k níž se s počátkem 3. tisíciletí začínáme navracet.

"I spit on their agony."

Bezzubé. Anekdotické sebestravující žertíky, skomíravý scénář, který dostává smrtelnou ránu do týla v nepropracované postavě Broomhildy, vracejí se tu v sarkastických bonmotech a skečích jinde už dávno lépe Tarantinem projednaná témata a recyklují se použité postupy (vzrušující moc rasové příslušnosti a postavení, opojnost a radost v násilí, nebezpečné dvojsmyslné konverzace). Postava ufňukané oddané pipky, která služebně sekunduje jednotlivým scénám, aniž by nabývala scelující charakter (je přestrašená, zbabělá a dětinská, ačkoli zároveň ji film představuje jako hrdou a vznešenou princeznu), podkopává celý příběh a film se o ni tříští jako parník o ledovec a se zející ránou se kvapem potápí. *** Nedovedu pochopit, proč Oscara za vedlejší roli nezískal Leonardo DiCaprio – od momentu, kdy se objeví na scéně, se všechno zlověstně rozzáří – jeho herectví, jako rafinovaná hodnota navíc, s níž se počítá, uděluje celému filmu ďábelskou kvalitu – vzhledem k tomu, jak málo funguje všechno ostatní, to skoro vypadá, že snímek vznikl tak bokem, aby DiCapriovi umožnil předvést tenhle virtuózní herecký výkon, aby mu dal prostor pro bravurní etudu, one-man show, na niž se pro mě celý film v podstatě zredukoval. Tarantina podezírám, že to narychlo sešil a předhodil světu jen proto, aby si zajistil dost času na nějaký skutečný majstrštyk, jímž byl plně zaujatý a pohlcený během natáčení téhle rychlovky. V tom případě se dost těším, protože tahle rychlokvaška a vejškrabek vtipně napovídá, že ten druhý film, k němuž se ve skutečnosti soustředily všechny síly a nápady během natáčení Djanga, bude fakt nářez. Takže to beru jako Tarantinovo ďábelské mrknutí, spiklenecké směrem k náročným, a jízlivé vůči těm, kteří se spokojili i s tímhle málem.