JitkaCardova

Precizní komentář OldaVagner, co se týče myšlenky, jediné zajímavé interpretace a snad i režijního a scénáristického záměru. *** Jen k provedení se nevyjádřil, které mě mrzelo: jako by si režisér nevěděl rady s herci, nevyvážené, nezvládnuté momenty, etudy, scény, toliko rádoby gagy, kdy je patrné, že jakékoli nadsazené, groteskové či nedejrejžo over-groteskové hraní je mimo možnosti i chápání aktérů, takže to vyznívalo příliš kašírovaně a šustilo papírem a režisér jako by nad tím trochu mávl rukou doufaje, že se to přehlédne, je-li tu jistá inscenovanost záměrem. Toho škoda. Neschopná gesta si s nedbalými revokacemi esenciálně nelze splést.

Propracovaná studie o mnoha variacích na téma vymoženosti, úspornosti, umělých náhražek a času a časování života. Esej o propastném rozdílu mezi tím mít hračky a hrát si. A jako všechny Tatiho filmy - o samotě a míjení, o nesetkávání, nerespektování, nespolupráci, nezření. A neukazuje se tu "odlidštěné prostředí", ale právě naopak precizně odkoukané, zesílené a v čisté formě předvedené každodenní chování lidí ve společnosti. Lidská komedie, oloupaná a serírovaná s osobitým, hořkosmutným situačním humorem.

Nebudu tu přikládat oslavná polena na požár. *** Jen si podotknu, že celá ta na jeden zátah natočená scéna se zmrzlinami, kdy se nejen nedaly spustit oči, ale ani mrknout nebo nadechnout se člověk neodvážil, nádherně ukázala, jak dobrotivým svrchovaný oligracha Tati vládne humorem, jak rád má svět a všecko to upachtěné hemžení lidiček v něm. Fascinuje mě, jak ho fascinovalo jak málo lidi chápou z dění kolem sebe a jeho možných příčin a následků, jak si místo spolupráce či vzájeného obdivu a zkrášlování zpola schválně a zpola úplně nevědomky překážejí a jak je z blízkého pohledu to lidské mraveniště především plné naprosto absurdních skutků a pohybů. V přirozeném kontrastu k tomu je pak jeho svět zvířat a nikdy jsem ještě neviděla, že by si režiwér dovolil dát jim na plátně tolik prostoru a v nestříhaných scénách je nechal hrát tak komplikované party a majstrštyky. Psy, koně, muly, osly..., ale psy především. Ještě jinou koláž pak v Tatiho světě představují děti, jako mezistupeň bytostí mezi zvířaty a dospělými - zčásti podléhající přirozeným podnětům k soustředění, zajímání se, tvoření, čistém zaujatém bytí, a zčásti už pocuchané zámysly, jízlivostmi a nečestnými záměry dospělých, pomuchlané a pokroucené výchovou, formované bludištěm zákazů a příkazů, kličkující a ne už nevinné...

Svérázný mistr v natáčení s dětmi a psy.. Zvlášť psům tu je třeba věnovat pozornost, neboť jsou nejen aktéry celé plejády rafinovaných skečů, ale bez nich by se ani neposouval děj, jsou v něm nenápadnými přídavnými motůrky a katalyzátory, a zároveň i svým pohybem rámují a prošpikovávají jednotlivé scény i celý film, takže fungují jako originální grafické členění i dynamické frázování díla. *** Tati je virtuóz klauniád a gagů, které nikdy nejsou samoúčelné, neboť jako dobrotivý bůh a svrchovaný šprýmař neztrácí pojem o celku svého světa a tkanině příběhu. *** I přes to všechno a vzdor hypnotickému výtvarnému kouzlu snímku (v obou kontrastních polohách, vyprázdněného, samoúčelného moderního designu i na smysl i nesmysly bohatého, starosvětského života) jsem byla po Prázdninách pana Hulota trochu zklamaná, že se v tak velkomyslně vybudovaném světě vlastně divák jen prochází, jako by byl na exkurzi a příběh byl pouze názorný, nikoli skutečný... Po dvaceti minutách je kolečko oběhnuté a je zřejmo, o čem se tu vypovídá... škoda pak, že už se až do konce filmu vlastně nic jiného než dourčujího neodehraje.

Jak praví Mylady Fibonacci: "It certainly was a visual." *** A jako arabeska, parabola, bajka, podobenství o ušlechtilém vztahu k životu a ke kráse ve všech podobách, o tom, že když dáte jedincům několik staletí, tak je nakonec i možné, že se mezi nimi začnou někteří soustředěně, trpělivě rozvíjet, tříbit smysly i vnímavost, naučí se vychutnávat dary jako pomalost, jednoduchost, samotu, klid a začnou být pozorní a galantní - a začnou dokonce i přirozeně vytvářet skutečné umění - jako sediment zkušenosti a moudrosti, rozvinutého citu i nadhledu. *** Ta provokativní myšlenka, že za jeden běžný lidský život, vzhledem k těkavé a sobecké povaze člověka, v umění téměř nelze nic skutečně hodnotného vytvořit - že všechna velká díla vznikala teprve dlouhověkým, proměněným a na veřejnost pronikala víceméně podsunutá ješitnými smrtelníky. *** Dávalo by smysl extrapolovat - nemohli by se tedy dál živit tím, že budou objevovat nesporné talenty, jakým je v závěru snímku například Yasmine, a proměňovat je, aby dali jejich darům šanci skutečně dozrát....? Vlastně by takový závěr slušel filmu logicky víc - nemuseli se vrhat na ten nezáživný pár, měli si samozřejmě vychutnat Yasmine. *** Nicméně i bez toho je tenhle snímek jedinečný šperk, v němž se mi nakonec smysluplně, s jemným humorem a bez malichernosti odladí i ty drobné ostré střípky, které mi zprvu padly do oka a chvilku hrozily překážet - např. se zdálo zjevné, že neměli Iana nechávat s Avou samotného - a vůbec bylo rozčilující, jak moc jí dovolili narušovat a ničit ten delikátní svět hodnot, smyslů a významů, v němž se pohybovali jako umní tanečníci - jenže, což bych to po staletích života neviděla jinak? Není nakonec takový zásah někde v hloubi přijímán jako vítaný posun, k němuž by se jinak nedokázali přimět? Zákony dialektiky. *** Zůstane po shlédnutí ve vědomí hutný bílý trpaslík, diamant velikosti planety, znící vesmírem zvukem obřího gongu. Je nám dáno se ladit. *** A mimochodem - tu základní ideu, že obyčejní lidé se vesměs chovají jako zombie, živé mrtvoly, které nedovedou docenit život a jenom všechno pustoší, takže už ohrožují nejen planetu Zemi, ale i život sám v jeho posvátnosti, Jarmusch později nabídl znovu, z trpčí a doslovnější perspektivy, v jízlivějším, ale stejně skvostném filmu Mrtví neumírají - více píšu zde. *** (Po deseti letech viděno znovu, s R. na B12. A je to pořád nakažlivě a provokativně uhrančivé.). *~

Film s vámi jedná od samého počátku na rovinu (kupříkladu hned třetí plakát, kde se i vizuálně dopředu prozrazuje, že se to celé odehrává v jedné hlavě, to nemá být překvapující pointa, ale výchozí premisa), nic netají, nemysterizuje ani nezamlžuje, je to film o interpretační logice (viz uvozující citát, že každý chaos je jenom nerozluštěný řád) - pavouci se tam od oné první scény objevují neustále, aby připomínali, na jaké rovině se děj odvíjí, celou dobu máte možnost vědět, že je to sen, či přesněji sonda do pavučiny podvědomí, které se neustále připomíná i obrazně, dožaduje se pozornosti, nenápadně, i agresivně - žena s pavoučí hlavou, obří pavouk nad městem, pavučina na skle havarovaného vozu či závěrečná scéna, jíž snímek vrcholí... To není míněno jako žádné rádoby překvapivé finále, protože by to ani nebyla na nic odpověď - ta zajímavá interpretační hra, kterou film přiznaně rozehrává, se odvíjí odtud - první dobrá otázka, vedoucí k porozumění příběhu uvnitř snímku, zní, komu se ten sen o dvojnictví zdá a co je to za způsob úniku, co si nechce pustit do vědomí přímo - s čím se odmítá srovnat? Úvodní telefonát matky je poměrně návodný. *** Začnete-li se takhle ptát, můžete začít konstruovat, vodítka jsou nepočetná, a slušně disciplinovaná. Na fotce je třetí světlovlasá žena, spletitý sen se pravděpodobně zdá třetímu muži, který překryvem svých snových alter-charakterů probleskuje a prolíná, lecos vystupujícího se nedá přehlédnout, žije v novém, prázdném bytě, roztržená fotografie, možná po rozchodu? Další uzlové body: posedlost manipulačními strategiemi, fenoménem herectví, alternativního života; těhotenství, sítě vztahů, manipulativní matka (ví on sám, jestli má nebo nemá rád borůvky?), pavouk jako metafora mocenského spřádání a intrikování, ale i páření spojeného s hazardem vabank a symbol nebezpečné, proradné ženy lákající na svou atraktivitu (černá vdova, Pavoučí žena...) etc. Je oním titulním nepřítelem skutečně manipulace hrozící zvnějšku, anebo ta, která dávno probíhá uvnitř člověka a potlačuje onu "svobodu individuálního výrazu"? (kým je? kým chce být? manšestrové sako, nebo koženou bundu? triko, nebo košili? nebo staré auto, nebo motorku? borůvky ano, nebo ne? snubní prsten ano, nebo ne? ...) *** Film nenabízí jednoznačné řešení tohohle puzzle, ale rozvírá poměrně limitovaný rámec možností, jaký příběh muže z uzlových bodů pavučiny jeho stihomamů vystavět. Tak či tak se přiblížíte nějakému obrazu, rozmazanému, ale s konturami. Snímek nutí k velice konkrétnímu, byť neběžnému používání interpretační logiky, máte-li zájem pochopit celek, ale přitom do toho nikoho netlačí, předkládá se nenápadně pouze těm, kdo si nebrání být všímaví - ostatní to mohou s vnitřní úlevou stočit do tvrzení, že pokud to byl sen, není proč nad tím spekulovat. To by však byl laciný únik, na němž se nezbohatne. Film, zdá se mi, to ví, a dělí diváky na dvě skupiny. Na ty, kdo si budou sami zevnitř nepřítelem, a na ty druhé.*~

Revoluční snímek, který se především formálně pohybuje na hranici etiky: dynamika kamery, její pohybová intimita či odstupování, ostření či rozmývání, rytmizace, syntaktický střih, choreografie postav i celých scén, významové zpomalování, plastická zvuková stopa - vlny soundrackové hudby, střídané v tichu se rozléhajícími zvukovými efekty, zesilování či tišení, zvuková selekce - a přitom se nejedná o na pohled konstruovanou realitu, maniakální budování, aranžování, jak to známe třeba z Kaurismäkiho - naopak, obsah je civilní, původní, dokonce až navýsost obyčejný, veskrze "lidský materiál", jako ostatně i celá malá lidská ponižující zápletka, všechno je ovšem bohatě, podmanivě postprodukované - rafinovaně a po svém, takže způsob zpracování náběrů se nesnaží přesně imitovat individuální vnímání "člověka v situaci", co s "realitou" dělá filmující hlava někoho, kdo je pod tlakem, v tísni, zmítaný emocemi..., jak specificky soustředěně stříhá, vybírá, zpomaluje, přejíždí, jak plasticky mění obraz a zvuk, hučení v uších, zatmívání etc., ale o to rafinovaněji k tomu poukazuje. Čisté vstupy nejsou, každý nějak zpracováváme materiál, zpracováváme se, tvoříme dílo. a dost možná ani neexistuje nic jiného než způsob zpracování, smysl je v přístupu. *** "Přístup" je klíčové slovo pro tento film, v nejširším možném chápání toho slova. *** Film nemá "sociální přesah", jak se píše v anotaci, žádné sdělení či poselství tady nepřesahuje film, nečouhá z něj žádné sociálně kritické kopí, naopak - film daleko přesahuje běžnou realitu, vrací se k ní obloukem z individuáního tripu vědomí, sebou ji augmentuje (čímž se zároveň teprve legitimizuje, vykazuje pozitivní existenci), a vytváří k ní originální přístup, aby ji znovu a po svém uchopil, jako to musí udělat každý, kdo chce proniknout k podstatě. Film je vypálenou stopou po průniku k vědomí o bytí v těch nejbanánějších, nejtristnějších, nejubožejších podmínkách, jaké společnost člověku může vnějškově vnutit k životu (ekonomické a sociální tlaky jsou tu teprve prostředím, s nímž je možné nějak nakládat, aby se člověk dobral sebe, popově komerční hazard s umíráním je sakrastická a legitimní cesta pro hlavního hrdinu ven, a zotročené panoptikum pracovního kolektivu, v němž udidla a bandáže názorů, morálky a předsudků podkopávají všem ostatním odvahu být sebou, čelit, prodrat se k sobě, nedejbože i k sobě navzájem, představují pro něj nemožnost spojenectví na takové cestě, nemožnost spoluhráče...) - a sžíravě kritický komentář k těmto podmínkám podává snímek jedině zevnitř, v důrazném rozhodnutí hlavní postavy o tom, jak je v těchto "lidských" podmínkách jedině smysluplně možné naložit se svým životem. *** Hrdina se v závěru nerozhoduje ke smrti proto, že by se domníval, že jeho život nemá větší cenu než ty, které svou smrtí přes jejich tvrdohlavost (naivitu, zastřené vědomí, zbabělost, malichernost, hloupost a strach) tím "zachrání", "vykoupí", ale právě naopak: ironicky se směje, vědom si toho, že není možné s nikým dalším se opravdu spojit v nahém, odvážném, tvůrčím bytí (ten moment, kdy se děj zastaví a on a ona stojí proti sobě, a všechno se doslova točí kolem nich, a pak mu ona pod rouškou morálky hodí obálku k nohám a odejde a s ní zmizí i jediný možný důvod chtít cokoli fyzicky realizovat), hrát si a vyšroubovávat se ke smyslu stále širšímu a vznešenějšímu, uděluje svému životu pointu, korunuje dílo - ukončuje ho ve chvíli, kdy je to dramaticky nejlogičtější, vnitřně esteticky uspokojivé. Tohle jeho rozhodnutí je svrchovaný, lakonický komentář k realitě, jakou si lidé dnes navzájem netečně ponechávají k "životu". ***

Příliš zobecňující společenský esej, než aby to byl svrchovaný filmový majstrštyk, co do pojednání tématu. Zpracování výjimečné je, zručná kamera, barvy, kompozice, promyšleně neklidný střih jsou jistě kladné devizy, stejně jako promyšlená stavba příběhu - dost chytrá, aby bylo možné ji ocenit, ne dost jedinečná, aby bylo možno zapomenout, že je to promyšlená, vyspekulovaná záležitost, která chce něco obecného sdělit o světě. Co však z tohoto snímku přeci jen činí nezapomenutelnou záležitost, je role hlavního hrdiny - všechny ostatní postavy jsou poměrně málo vykreslené, schematické a zaměnitelné, ale hlavní hrdina jedná, vyvíjí se a proměňuje, jako by mu nikdo ani neřekl, že je to film. Jím se tu nabízí možnost nechat se fascinovat. *** Humorný moment: není to ani zdaleka neobvyklé, když se předvádí, jak svůdnou vábničkou je zvonění mobilního telefonu, ale je to rozhodně báječný příspěvek do kytice takových dramatických scén - cokoli děláte, jakkoli závažné a osudové to je, stačí jedno zazvonění mobilu, aby vás od toho odlákalo, aby vám to dokázalo zhatit. Krutě banální usvědčení z toho, jak málo jsou lidé rozhodnutí i v těch nejosudovějších chvílích svých životů.

Něžně ilustrovaná cynická bajka o důležitém a nehezkém momentu v životě obyčejného, právě ne příliš přemýšlivého a trochu tupého dítěte s obyčejnými tupými a nepříliš přemýšlivými rodiči. O tom, jak v každém obyčejném, a tedy málo vnímavém člověku přirozeně sídlí krutost, lhostejnost a tupost, s níž neuvažují nad svým jednáním a vztahováním se k okolnímu světu, s níž ho jen v pravidelných cyklech konzumují, o prvním získaném pocitu viny a z něj čerstvě vylíhlém, poprvé zaznamenaném a nevyhnutelně už pokřiveném svědomí. O neohrabaném pokusu se toho nehezkého tvora zbavit, o prvních záchvěvech uspokojení, které obyčejným lidem působí, když jsou nevšímavě krutí k bezbranným, když jsou násilní (ten první moment, kdy hoch vykročí a zaplaší kachnu, jež se odvážně pokusila uzmout drobeček spadený k jeho nohám, ten první moment, kdy otec vrazí synkovi do ruky vábničku, kdy mu ušijí mundúr, stejnokroj koloběhu činností bez otázek a zření). A ne, není to film o znásilňování dítěte k jednotvárnému životu ignoranta, venkovského burana ve šlépejích svých rodičů, je to o cynická sonda o dítěti, ve kterém to jako v semínku rostliny všechno už připravené je, že je to vlastně už teď nesympatický hoch, ať už přirozeně tím, do jaké rodiny a komu se narodil, nebo jak ho formovaly první okamžiky prostředí, že je to nezaměnitelné káčátko svých rodičů, malý kleštěnec a rovnou i kleštitel možností, malý předobraz svého otce, tyránek neschopný empatie, zadumaný jen na povrchu, bez šance proniknout k podstatám - pokryteček zaujatý nanejvýš tím, jak by se mohl vyhnout nepříjemným pocitům z tušení, že skutečnost by mohla být složitější než život, který ho čeká a který bude plný nepochopení, bez vhledů a proměn perspektiv. Film je o to působivější, oč klidněji, smířeněji a vědoucněji přerod dítěte v křivého podvodníka na vlastním svědomí sleduje, jako by až zalíbeně, protože vědoucně nazíral tu nemožnost cokoli na tom změnit. Zkrátka nám tu roste příští ničitel s puškou, malý fašista, už je to v něm pevně usídlené, a nic se na tom nezmění. *** Podívat se je možné zde: http://vimeo.com/86528386.

Já chápu, že si z té zápletky hodně lidí sedne na zadek, přesto mi dovolte vykázat snímek do patřičných mezí vzhledem ke zdrojům, které s tak nízkým pochopením vysává. ***** Těch několik promile lidí, kteří čtou Grega Egana a orientují se v současné top-class filosoficko-vědecké reflektivní literatuře podobného druhu, na první pohled odhalí zploštělý, nudně hollywoodsky natočený sladkobolný milostný příběh, který si nárokuje přitažlivé, nově mapované prostředí nového tisíciletí, byť se ho neumí chápat jinak než trapně postaru - chápe se nových možností mřížkou staré morálky, etiky a logiky, a o moc dál než za tohle pochopení se jeho postavy nedostanou. Specificky nového se neukáže nic, hranice se jen tajemně rozostří, pár zamlžených slov od UI a pak už ticho, odloučení a samota. Spike si víc představit neumí a z Egana víc nepobral. ***** Trochu to připomíná americkou invazi na Mars, jak ji svého času tak poeticky a sarkasticky popsal Bradbury - Američané na Mars vynesou sami sebe a všechno jiné vzhledem ke své sebestředné a sebeobranné povaze a pohodlnosti paradigmat, v nichž se zabydleli, zničí dřív, než by se k tomu mohli přiblížit a poučit se o jinakosti. Američané (míněno zobecněle) tak nikdy nepoznají nic nového, protože před sebou hrnou svoje teze a prizmata jako buldozer, před nímž nic nového neobstojí a všechno přeživší je srovnané do známých plochých struktur a rovnic, nebo odsouzené do říše neviděného. ***** Právě tak Spike Jonze paradoxně vykrádá divoké, myšlenkově bohaté a skutečně znepokojující úvahy, vize a obrazy Grega Egana tím nejméně zajímavým, notně zastaralým, až středověkým způsobem a ze všeho radikálně nového míchá bez skrupulí lehce stravitelný salát mdlé chuti znehodnocený tradičním kořením červené knihovny - glutamáty a kečupem lidských emocí. ***** Spike Jonze zkrátka dokáže ukrást jen tolik, kolik jeho hlava pobere, a to vážně není nic moc - jak vidno, obehrané nástroje a kolovrátky 2. tisíciletí se pro loupeže v nové epoše vůbec nehodí. Jako by se kdysi pokoušel vyhmátnout tajuplnou DNA krumpáčem nebo do síťky na motýly lovit nepostižitelné atomy, tak se dnes staví k jemnému předivu budování identity a sebe-poznávání bytostí zbavených fyzických omezení času, prostoru a požadavků kauzálního vyplývání, povrchové logiky příběhů. Spike to odbaví rychle a zkratkovitě: vztah s lidmi není možný, protože UI jsou moc rychlé a kvalitativně náročnější, než si umíme představit; zase zůstaneme sami (ale právě ono paradoxní "víc, než si umíme představit", dělá z filmu tradiční středověké melodrama s prázdnou vykolíkovanou dírou tam, kde to mělo být vzrušující a kde třeba texty Grega Egana jsou naprosto závratné a nevratně měnící perspektivy čtenáře). ***** Filmové médium tu navíc ničemu nepřispívá, hollywoodská nenáročná kamera je jen mechanickým převodem zploštělých tezí na plátno, působí to jako mizerný referát tlusté desetileté holčičky o mysteriích kodaňské školy kvantové mechaniky z 20. let. Jonze nic nepochopil a to málo povrchového prachu, co v něm ulpělo, nedokázal transformovat do obrazů s adekvátně novou estetikou. Chcete-li být opravdu vzrušení, sežeňte si sbírku povídek Axiomat, a pak si přečtěte třeba navazující Město permutací, Karanténu a Diasporu od Grega Egana. Doba, kdy se tyhle věci dostanou v odpovídající dech beroucí formě na plátno, ještě chválabohu nepřišla. Máme se na co těšit, věřte mi. ***** Přesto je však tenhle snímek zajímavý - ukazuje, že dnes vůbec není potřeba, aby nějaký fenomén prošel obdobím seriózního rozkvětu - a už se stává potravou pro kafemlýnek šoubyznysu a zábavního průmyslu. Snad ještě přijde čas, kdy se Greg Egan bude číst na střední a studovat na univerzitách humanitních i vědních oborů. *** Nevím, jestli Jonze skutečně četl Egana, nebo jestli už sám použil některé z nesčíslných béčkových textů, které na Eganovi samy parazitují, ale na tom nezáleží, jména v řadě plagiátorů, mělnitelů a przničů originálních myšlenek jsou vždycky zástupná a jejich zločin ignorance je konečně týž. *~