betelgeuse

Je typické, že Allen trpící mindrákem Američana, který nedokáže natočit skutečné filmové umění, sahá při vlastním pokusu o introspektivní výpověď k velmi názorným citacím evropského uměleckého kánonu (8 ½), do kterých se křečovitě snaží transponovat vlastní – a mnohem přízemnější – poetiku dialogy tažených hořkosladkých romancí. Výsledkem je na jedné straně fascinující sebereflexe autora, který už nechce být komediografem a rád by točil chmurné životní výpovědi (ale nemá na to), na druhé straně se film doslova rozpouští v nezvládnutém sledu obrazů poznamenaných felliniovskou psychadelií (slon na pláži, létající balóny, ufouni) a absencí autorského řádu. Na rozdíl od INTERIÉRŮ ale Allen alespoň nešetří sebeironií!

Crowe doposud defacto skládal své filmy z toho, co nakoukal, naposlouchal a taky prožil. V případě téhle existenciální metafory životní prožitek zjevně chyběl, a o to víc Crowe cituje klasické filmy a zahušťuje písňový soundtrack. Ten je tak přepestrý a všudevlezlý, že připomíná dílo neurotika nervózně přelaďujícího rozhlasové stanice, což filmu dále ubírá na přesvědčivosti. Výsledkem je nastavovaná banalita, která mj. svědčí o tom, že přemíra obdivu k Truffautovi může být umění škodlivá. Ve špatných rukou.

„Nemohu ze sebe setřást skutečné důsledky umírání.“ Hysterické ženy, neurotičtí intelektuálové, rodinná traumata aneb Bergman projetý kafemlejkem. Ve smrtelně vážném kontextu působí Allenovi intelektuálové jako nesnesitelní narcisové, za jejichž dušezpytným patosem není nic než kopa nafouklých banalit. Stejně jako Allenovi jim chybí zakotvenost v hlubokém životním prožitku, jejich realitou je prožité umění jiných. „Chci se milovat se ženou, před kterou se necitím méněcenný.“ Scény, ve kterých postavy rozebírají druhý plán divadelních her nebo vyčilují ze špatných kritik, v jiných filmech Allen zesměšňoval, navážno vyznívají jako nechtěná sebeparodie (jak jinak parodovat vlastní komediální styl než přehnaně vážným patosem!). „Připadala jsem si jako stroj, který se co nevidět zhroutí.“ A navíc je tu Keatonová ve svých nejošklivějších letech.

Stínová zóna vzpomínek. Hrůza ze zapomínání. Geografie lásky.

Zatímco za svá nejlepší léta vděčil Errol Flynn zejména Michaelu Curtizovi, ve druhé fázi kariéry se ho ujal Raoul Walsh, jednooký ďábel, který mezi režisérskými legendami klasického Hollywoodu vyniknul jako mistr adrenalinu a kvapíkového tempa. Jejich společný portrét generála Custera má s učebnicemi málo společného - místo marnivého blondýna s tragickým úsudkem, jak ho ve své revizi MALÝ VELKÝ MUŽ podal Arthur Penn, je Custer v romantizujícím hávu klukovsky neposlušný a po akci bažící voják, jehož osud zpečetí komplot železniční společnosti a vládního zmocněnce. Nečekejte tedy historickou korektnost, ale výborné řemeslo, nulový patos a Flynnovo chodící charisma korunované nakrčeným levým obočím!

Velmi reprezentativní ukázka specifického komediálního subžánru zvaného mockumentary (často satiricky zacílené komedie užívající parodizovaných postupů dokumentárního filmu) natočená jeho specialistou Christopherem Guestem, který se tentokrát zaměřil na zanícené pejskaře. Velmi dobrá, spíše subtilní komika, což našinec zjevně nedocení.

Existenciální crazy komedie. Russell dokazuje, že je solidní satirik, který dokáže zajímavě reflektovat americkou současnost. Tentokrát se ale po vzoru Charlieho Kaufmana především noří do hlavy svého hrdiny, s tím rozdílem, že jeho vizuální koláže psychických pochodů jsou víc "free" - nemají takové ambice, jsou především legrační. Celkově žádná bomba, ale lepší než FLIRTING WITH DISASTER, který ve své době uvíznul na povrchu liberální frašky. Tentokrát šel Russell o něco víc do hloubky.

Burton mi definitivně potvrdil, že jako novátorský tvůrce už před lety vyhasnul, a tak se nás aspoň – se střídavými uspěchy – snaží „pouze“ bavit. Tentokrát mu to jakž takž vyšlo. Film je – i díky Deppovi – velmi ulítlý a má pár výborných jednotlivostí (veverky, některá hudební čísla, překvapivé alternace Umpa-Lumpů), takže nakonec přece jen překonává adaptaci ze 70-ých let. Jinak ovšem Burton vytvořil velmi hustou pavučinu odkazů a na osobitou výpověď nebo opravdové emoce prakticky rezignoval. Stejně jako Elfman paroduje ty nejotřepanější pop-rockové styly uplynulých dekád, tak Burton buď zůstává věrný knize nebo se kryje pohodlnými satirickými stereotypy nebo cituje ty nejotřepanější ikonické scény kinematografie, a taky vykrádá sám sebe (zejména STŘIHORUKÉHO EDWARDA). Jeho srdcové plochy (melancholie, sentiment) působí už velmi obnošeně, naštěstí ale nejsou nijak rozsáhlé (a předpokládám ani vážně myšlené), a přednost dostává „silly“ nátěr. Burton na drogách.

Sympatický filmeček, který částečně upomíná na policejní filmy 80-ých let. Mít výraznější režijní péči – jejíž absence je hlavním nedostatkem filmu – dopadl by ve srovnání s tematicky podobným, leč nadutým TRAINING DAY ještě daleko líp. Nápad zasadit fiktivní příběh o vykoupení „špinavého“ poldy do historického rámce rasových nepokojů v L.A. vypadal na papíře velmi dobře, ve výsledku bohužel příliš nefunguje. Škoda, Kurt by si to zasloužil.

Další z Egoyanových zamotaných záhad už opravdu nefunguje – je lineárnější, než jsme u něj zvyklí, zjevně psaná z vody a zasazená do aseptického světa televizní zábavy 50. let. Odtažitý film.