ainny

Asi se na mě podepsalo všeobecné nadšení a já nedostala to, co jsem čekala. Navíc nejsem fanouškem Jeon Ji-hyeon, takže ani ona mě do kolen nesrazila. Hrála skvěle, bylo vidět, že ji to bavilo, ale asi jí na mě bylo prostě moc (přirovnávat ji k Božské, to jsi teda, Pedrosi, přehnal :^p) a navíc mi není příjemný její hlas. Ve filmech jsem s ní žádný problém neměla. Seriál jako takový byl skvěle napsaný, ale zase ne tak, že bych musela koukat, koukat a koukat. Klidně jsem si dala i několikadenní pauzu a nechyběl mi, nebyla jsem zvědavá, co bude dál. Soundtrack byl nevýrazný a žádná z melodií mě nechytla za srdce. Byla tam místa, kdy jsem si říkala: Zkraťte to. Za to camea byla fajn. Suzy a narážka na Dream High byla super, takové věci mám ráda. Připomněla mi narážku na Shin Min-ah jestli náhodou není gumiho (Arang And The Magistrate) a stejně i pobavila. Konečně jsem viděla v civilu Yoo Woo-jina, který měl v již zmíněné Arang skvělé finále. No a Ryu Seung-ryong v kratičké roli učence neztratil nic ze svého charisma. Nadprůměrným pro mě tenhle seriál dělá prolínání minulosti s přítomností a monology hlavního hrdiny, i když mi jeho působení u tabule připomínalo naše Básníky. Tyhle momenty se mi líbily asi ze všeho nejvíc. Z konce jsem spíš rozpačitá, ale asi to tak mělo být, aby si jisté otázky divák zodpověděl sám. Jsem zvyklá zaokrouhlovat, ale raději bych tu čtvrtou hvězdu rozpůlila. 3,5*

Tyhle pomalé filmy mám většinou ráda. Nechávám je pomalu plynout a užívám si je. Ale tentokrát mi nějak nedochází, co tím chtěl básník říct. Lidé se chovají divně. Stopáž je strašně přepálená a nezachránila to ani Shin Min-a. Pokud se někdy odhodlám si to znovu pustit, tak možná pochopím a půjdu s hodnocením výš. Ale teď cítím hlavně zklamání. A když vidím ty žánry, co tu jsou vypsané, tak sedí snad jen to drama. Romantika to nebyla a komedie už vůbec ne. Jenom čistá a ničím neředěná nuda.

Mám ráda tyhle japonské civilní příběhy, které se oprostí od jejich obvyklého pitvoření. A ze začátku jsem byla docela nadšená, i když je pro mě japonská mentalita pořád nepochopitelná. Jenže tři díly před koncem najednou seriálu došel dech. Ve chvíli, kdy mělo všechno gradovat, nastoupila nebetyčná nuda a pro Japonce typické mentorování postoupilo na vyšší úroveň. Já se začala nudit a celkový dojem se odebral do kopru. Je to škoda, protože jednotlivé postavy jsou napsané i zahrané skvěle. A to včetně mladičkých hlavních hrdinů. Co ale musím vyzvednout, byly úvodní titulky, málokdy jim věnuji pozornost, ale tady byly udělané skvěle. Stylizovat herce v hlavních rolích do embryonálních poloh bylo naprosto geniální. Času věnovanému tomuto dílku nelituji, ale repríza asi nehrozí. Jednou stačilo.

Skvělá kamera, poslouchatelný soundtrack, stopáž tak akorát. Jenom to nemá s Čingischánem nic moc společného. Spíš je to o víře. Přesto nebo možná právě proto se mi na film dobře koukalo. Chce to nebrat jako dějiny, ale prostě jako skazku, která má s nimi společná v podstatě jenom jména.

Naprosto předvídatelný děj říznutý regulérní citovou vydíračkou. Tu bych pochopila snad jenom v případě, že by to bylo natočené pro veřejnou projekci a výtěžek rozdělen mezi hospici. Ale tohle je televizní záležitost, a i když jsem to vydržela dokoukat až do konce, tak slza neukápla. Všechno bylo tak umělé, zaměřené jenom na to, aby to diváka emočně vyždímalo, že to na mě mělo opačný účinek. Méně je holt někdy více. Hong-gi byl pochopitelně výborný, ale to bylo asi tak všechno. Myslím, že repríza u mě rozhodně nehrozí.

Ou, to zase bylo spotřebováno plato kapek na umělé slzy. Brečeli kluci, holky i starší a pokročilí. Ale přesto to nebylo na závadu, protože to vyvážila místa, kdy jsem se prostě musela smát nahlas. Místa, která mě strhla, že jsem zapomínala dýchat a místa, kde jsem byla neskutečně naštvaná (no ano, pochopitelně jsem fandila tomu druhému). Jenže to naštvání mi vydrželo jenom chvilku. Protože Dream High patří k seriálům, u kterých se Korejcům opravdu povedl konec. OST dobré, ale zase mi nepřišlo nějak extra výjimečné. Už jsem slyšela lepší i u seriálů, které nebyly hudební. To ale napravilo obsazení, které mi neskutečně sedlo. Ústřední šestice + hlavní trojice učitelů, to byla nádhera. Všichni svoje role hráli skvěle a hlavně s chutí. Užila jsem si to a repríza je už v téhle chvíli téměř na 100 % jistá.

Kdysi dávno jsme byli na Planetě v kině a do teď si pamatuju ten zvláštní pocit, který jsem tenkrát měla. Byla jsem zvědavá, jak na mě zapůsobí po xx letech. A světe div se, úplně stejně. Avotomtoje.

Nádherná výprava, dobře odvedené triky, krásná hudba, poutavý příběh a... nic. Kim Tae-hee nevyhledávám a o svém herectví mě nepřesvědčila ani v tomhle filmu. I když má slzy v očích, i když se snaží, tak mi prostě přijde studená jako psí čumák. Navíc jsem měla pocit, že ani Woo-sung do své role nedal tolik zápalu, jak je u něho zvykem. Ale možná je to jenom tím, že jsem ho teď viděla potřetí za sebou a tady, na rozdíl od Padam Padam, neměl moc co hrát.

Nebýt Woo-sunga, tak bych možná zůstala o kousek níž, ale on hrál tak, že se mi až tajil dech. Tolikrát jsem ho už viděla, tolik jeho výrazů znám a on byl zase úplně jiný a zase dokonalý! Jasně, těch dobrých výkonů tam bylo víc. Kim Bum byl skvělý, Han Ji-min taky, ale prostě Woo-sungův moudrý "Otík" byl jedinečný a bez něho by toho příběhu byly tak tři čtvrtiny. A i když bych klidně vynechala poslední díl a skončila tím předposledním, tak ani on mi nevadil. Svým způsobem mi připomněl konec Lovers Vanished, které jsem nedávno viděla, a jehož konec mi přinesl úplně stejné poznání, že všechno je tak, jak to být má. I když byl úplně jiný. Spousta seriálů se po zkouknutí vypaří z hlavy jako dým. Padam Padam je jeden z těch, na které se nedá zapomenout.

Slušně namíchaný mix krimi a duchařiny. Propojení s webtoonem bylo skvělé a dalo filmu ten správný punc. Je fakt, že mi všechny dílky hlavolamu nezapadly úplně do sebe, ale pravděpodobně si film ještě někdy pustím, tak třeba se podruhé zadaří.