ainny

Tak korejské a přece tak globální. Všichni novomanželé jsou jako přes kopírák a je jedno odkud pocházejí. Nejenom proto film splnil přesně to, co jsem od něho čekala. A možná díky hlavním představitelům i něco víc. Nevědět, že je to remake, tak si budu myslet, že role byla Jo Jung-sukovi napsaná na tělo, byl přesně takový, jakého jsem ho chtěla mít. Shin Min-a je moje druhá nejoblíbenější herečka, takže nemá cenu tu ze sebe chrlit nekritické superlativy, ale prostě byla výborná. Roztomilá, protivná, nešťastná a tak krásně nezpívající. Už z propagace filmu bylo vidět, že si ti dva sedli i mimo kameru, a že to na plátně asi bude znát. A taky že bylo. Film sám je přesně v duchu korejských seriálů. Ze začátku se divák směje a ke konci ho začne do svých spárů stahovat patos. Tady ho ale bylo namícháno s citem a jenom trošičku, takže ani po skončení v divákovi žádná slzavě slaná pachuť nezůstane. Bude spokojený, že není jediný, kdo tyhle novomanželské etudy prožíval.

Chtěla jsem tomu dát šanci, i když ani nemocnice ani upíry nevyhledávám, ale to prostě nejde. Hodnocení je po čtyřech dílech, z kterých mě více méně bavil jenom ten první.

Eh, komedie? Asi jsem koukala na něco jiného. Pro mě celkem slušná nuda, kterou nezachránil ani Kim Soo-hyun, ani efektní rvačka (kolikátá už?) v dešti. A i když jsem na korejský patos už vcelku zvyklá, tak tady mi vůbec nesedl a konec mi přišel otravný. Že já raději místo toho nedala dva díly Healera. Cipísek.

No toto. Korejci umí být struční a v jednom speciálu odvyprávět celý příběh. Komorní drama v podstatě splnilo to, co jsem od něho čekala. I v té hodince si kamera a režisér dali záležet na nevšedních záběrech. OST bylo nevtíravé a líbilo se mi. Příběh sám byl vyprávěn civilně. Přesně tak jak to mám ráda. O to víc byl uvěřitelnější a ten konec... zase budu mít celý den o čem přemýšlet.

To nevidět, tak neuvěřím. Dvojka delší než jednička a o dvě třídy lepší. Děj krásně po letech navázal, neměl snad jediné hluché místo a mě na ty skoro dvě a půl hodiny zarazil do křesla. Výborná hudba a nevšední kamera ho pak doladily skoro k dokonalosti. No a to obsazení. Co si budeme povídat. TOP by mohl charisma rozdávat a ta role mu snad byla napsaná na tělo. Lee Ha-nui jako sladko hořká gamblerka potěšila. Yoo Hae-jin se k mé radosti se svojí postavou vrátil a spousta nových, ale známých tváří se objevilo s ním. No a třešničkou na dortu byl pro mě hned ze začátku můj nejoblíbenější režisér Lee Joon-ik v roli gamblera. Po prvním filmu jsem si od druhého nic neslibovala a možná právě proto mě tak strhl a v dobrém slova smyslu překvapil. Naprostá spokojenost.

Jedním slovem depka. Kde je ten herecký koncert původní Normální rodinky, kde? Snůška nesouvisejících rádoby vtipných hlášek v podání amatérského divadla z Hodní Dolní. Hrozný.

Nezbývá mi než souhlasit s ostatními. To, co fungovalo u Podrazu, který je navíc o deset minut kratší, tady vrzalo až hrůza. Strašně dlouhý rozjezd, který nezachránilo ani posledních cca 50 minut, v kterých to konečně začalo odsejpat. Škoda, že ten čas to zabil, protože kamera i OST byly výborné. Příběh sám o sobě také. Jenom ho holt vypravěč podával příliš ze široka.

Asi se na mě podepsalo všeobecné nadšení a já nedostala to, co jsem čekala. Navíc nejsem fanouškem Jeon Ji-hyeon, takže ani ona mě do kolen nesrazila. Hrála skvěle, bylo vidět, že ji to bavilo, ale asi jí na mě bylo prostě moc (přirovnávat ji k Božské, to jsi teda, Pedrosi, přehnal :^p) a navíc mi není příjemný její hlas. Ve filmech jsem s ní žádný problém neměla. Seriál jako takový byl skvěle napsaný, ale zase ne tak, že bych musela koukat, koukat a koukat. Klidně jsem si dala i několikadenní pauzu a nechyběl mi, nebyla jsem zvědavá, co bude dál. Soundtrack byl nevýrazný a žádná z melodií mě nechytla za srdce. Byla tam místa, kdy jsem si říkala: Zkraťte to. Za to camea byla fajn. Suzy a narážka na Dream High byla super, takové věci mám ráda. Připomněla mi narážku na Shin Min-ah jestli náhodou není gumiho (Arang And The Magistrate) a stejně i pobavila. Konečně jsem viděla v civilu Yoo Woo-jina, který měl v již zmíněné Arang skvělé finále. No a Ryu Seung-ryong v kratičké roli učence neztratil nic ze svého charisma. Nadprůměrným pro mě tenhle seriál dělá prolínání minulosti s přítomností a monology hlavního hrdiny, i když mi jeho působení u tabule připomínalo naše Básníky. Tyhle momenty se mi líbily asi ze všeho nejvíc. Z konce jsem spíš rozpačitá, ale asi to tak mělo být, aby si jisté otázky divák zodpověděl sám. Jsem zvyklá zaokrouhlovat, ale raději bych tu čtvrtou hvězdu rozpůlila. 3,5*

Tyhle pomalé filmy mám většinou ráda. Nechávám je pomalu plynout a užívám si je. Ale tentokrát mi nějak nedochází, co tím chtěl básník říct. Lidé se chovají divně. Stopáž je strašně přepálená a nezachránila to ani Shin Min-a. Pokud se někdy odhodlám si to znovu pustit, tak možná pochopím a půjdu s hodnocením výš. Ale teď cítím hlavně zklamání. A když vidím ty žánry, co tu jsou vypsané, tak sedí snad jen to drama. Romantika to nebyla a komedie už vůbec ne. Jenom čistá a ničím neředěná nuda.

Mám ráda tyhle japonské civilní příběhy, které se oprostí od jejich obvyklého pitvoření. A ze začátku jsem byla docela nadšená, i když je pro mě japonská mentalita pořád nepochopitelná. Jenže tři díly před koncem najednou seriálu došel dech. Ve chvíli, kdy mělo všechno gradovat, nastoupila nebetyčná nuda a pro Japonce typické mentorování postoupilo na vyšší úroveň. Já se začala nudit a celkový dojem se odebral do kopru. Je to škoda, protože jednotlivé postavy jsou napsané i zahrané skvěle. A to včetně mladičkých hlavních hrdinů. Co ale musím vyzvednout, byly úvodní titulky, málokdy jim věnuji pozornost, ale tady byly udělané skvěle. Stylizovat herce v hlavních rolích do embryonálních poloh bylo naprosto geniální. Času věnovanému tomuto dílku nelituji, ale repríza asi nehrozí. Jednou stačilo.