ainny

3/4 roku jsem se na film těšila a vyplatilo se mi to. Tohle je přesně můj šálek kabusé, které hodně můžu. Nádherná výprava, podpořená dokonalou kamerou. Krásný soundtrack a příběh, který mě nenechá odtrhnout oči od obrazovky. Rena Tanaka byla úchvatná a její duchařské scény patří IMHO k vrcholům filmu. Škoda jen, že do našich kin se film nechystá, protože bych ho moc ráda viděla na pořádném plátně. :^)

Abych spočítala kolikrát už jsem to viděla mi nestačí všechny prsty co mám. A co myslíte? Zrovna Cesta na ČT1 začíná a já se už těším na uintatherium... Kam se hrabou všechny Jurský parky na českou klasiku.

Jaký tady najít mouchy? Žádný, protože je udolalo vedro nebo nevím co. Náherná hudba, citlivá režie, pár fakt dobrejch fórů, romantika na druhou a úžasná Son Ye-jin. Pět dobrejch důvodů k tomu, abych si Keulraesik ještě párkrát zodpakovala.

Teď jsem dokoukala a pomalu závěr rozdýchávám. Co závěr, celý seriál. Tohle je opravdu originální drama pro odrostlejší, protože to není úplně jednoduchá záležitost postavená na hamletovském "rád či nerad". Je to o tom jak si lidé nejenom neumí říct pravdu mezi sebou, oni ji dokonce neumí přiznat ani sami sobě. A díky tomu dělají chybu za chybou. V seriálu je hodně dlouhých scén bez dialogů, které toho řeknou víc než tisíc slov. Je plný krásné hudby a skvělých hereckých výkonů. A hlavně - pro mě - je plný skvělé Son Ye-jin. Její herecký výkon je neskutečný, protože ona je prostě skvělá. I když se usmívá a je veselá, tak se nedá přehlédnout smutek v jejích očích. To snad ani není možné zahrát, to se musí prožít. Možná jsem nekritická, ale mám pro ni velkou slabost, je pro mě absolutní jedničkou mezi herečkami a o jejím talentu se přesvědčuji zas a znovu.

Díky Těm druhým jsem znovu přišla na chuť hororům. Nádhera aneb jak se bát bez potoků krve...

Čekala jsem druhý Vrány a dočkala jsem se úplně jinýho filmu. Mnohem realističtějšího a uvěřitelnějšího. To co bylo v Kurôzu zero hnaný až na hranu únosnosti, bylo v Doroppu namíchaný s větším citem a tím pádem - aspoň pro mě - líp. Bitek tu nebylo ani zdaleka tolik (ale stály za to) a větší důraz byl kladen spíš na to proč je každá z postav taková jaká je. Do děje vstupují lidé, kteří žijí svůj "obyčený" život a tím mu přidávají na věrohodnosti. Narimiya Hiroki mě hodně bavil a jeho vyjednávání nemělo chybu. Mizushima Hiro ukázal, že umí hrát, i když herectví pro něho byla jenom krátkodobá (zatím) životní epizoda... A vůbec - všichni herci udělali film takový jaký je.

Tentokrát jsem se vůbec nedívala na hodnocení a chtěla jsem vědět, co se mnou gay tématika udělá aniž bych tušila jestli je to dobrý nebo špatný film. Jsem hodně překvapená, protože jsem čekala něco úplně jinýho. Musím dát pět hvězd, protože to sice komedie je, ale zároveň má ten film v sobě obrovskou hloubku a jeho děj je naprosto reálný a věrohodný. To že jde o čistě pánskou společnost mě vůbec nerušilo a bylo zajímavé jak každá z postav měla v sobě něco z minulosti s čím se musela vyrovnávat...

Když jsem Marečka viděla poprvé v kině, tak mi prostě půlka fórů utekla, protože to byl tak neskutečný rachot, že by bodly i titulky. Od té doby už jsem ho viděla mockrát a doufám, že ještě mockrát uvidím. Tohle je klasika, kterou prostě musím a jeden z filmů, které zvládnu i víckrát do roka.

Zvláštní film... je jako zpověď následovaná patřičným počtem otčenášů, z které vyjdete očištěni. Je jako připomínka času a toho, že náš život probíhá v kruzích a mezní situace se neustále opakují. Je jako mámino pofoukání rozbitého kolene a zároveň jako tátova pobídka, že je potřeba jet na tom kole, ze kterého jste spadli, dál. Je jako... rozepsaná báseň, která nikdy neskončí.

Tohle je pohádka? No já nevím, poprvé jsem ji viděla den po tom, co jsem byla v kině na Devátém srdci a z obojího jsem pak byla rozklepaná ještě týden. :^) Ale i přesto nebo možná právě proto Krabata můžu - jak animovaného, tak knížku.