ainny

Kratší to mohlo být, to zase ne že ne. Na to, na co K. H. Borovskému stačilo pár veršů SPOILER :^) o Vaškovi, co nemá chodit s pány na led, KONEC SPOILERU potřebovali Korejci přes dvě hodiny. Postavy mohly být nějak barevně rozlišené, to zase jo. Ale tak s těmi dvěma (Lee Min-ho a Jung Jin-young), kteří mě zajímali nejvíc, jsem problém neměla, takže pohoda. Ba ne, kecám. Vzhledem k tomu, že tam hrála spousta známých tváří, orientovala jsem se v tom, kdo je kdo, dobře. Jenom ty rvačky, ale s tím já mám problém obecně. Pokud nejde o boj mezi lidmi a skřety, tak se nechytám. Rozhodně to pro mě ale není průměrný snímek. Má skvělou kameru, výbornou muziku, dobrý příběh a to i včetně konce a hlavně, i když jde o fiktivní snímek, toho vím o Soulu, potažmo o Gangnamu a jeho historii zase o kousek víc.

Já dala včera čtyři hvězdy, jenže film se mi přes noc z hlavy nějak nevykouřil. Naopak. Některé scény si pořád přehrávám v hlavě a culím se jak měsíček na hnůj, takže to musím nahodit na maximum, i kdybych nechtěla. Jdu si koupit knížku, protože tohle si prostě chci i přečíst. Nevěřila bych, že se z toho vyklube nádherně odpočinková záležitost.

Vidím to jako dneska. Kvůli své hubenosti (ach, kde ty loňské sněhy jsou) jsem v ozdravovně a se mnou spousta dalších dětí. V telce padl poslední výstřel a všichni kluci i holky brečí. Zážitek, na který se nezapomíná. Od té doby jsem tenhle film už neviděla. Dokud budu žít, tak pro mě Vinnetou zůstane nesmrtelným, protože navzdory hodnocení už si ho nikdy nepustím.

Zub času zahlodal, ale pro tu nostalgii a pro tu nádhernou melodii, z které mám i po tolika letech husinu, se prostě níž jít nedá.

Přiznám se, že mě to docela zklamalo. Od dvojice Lee Seung-gi a Lee Seo-jin prostě nečekám průměr a tenhle film je bohužel nejenom průměrný, ale navíc mi přijde jako hodně nepovedený pokus o napodobení My Sassy Girl, i když jde možná o podobnost čistě náhodou. Dvě hvězdičky za film a jedna za oba zmíněné pány, protože mám pro ně slabost.

To je zvláštní seriál. Depresivní, ale k mému překvapení má tak ... (doplňte si sami) konec. V první půlce mě u něho udrželi jenom Yamapi a Sorimachi. Líbila se mi i Eikura. Naproti tomu Maedě jsem nepřišla na chuť ani tentokrát. Jako robotická Q10 mi silně lezla na nervy a tady to nebylo o moc lepší, i když její postava jako taková se mi líbila. Opravdu jsem se ze začátku musela ke sledování nutit. Do určité chvíle. Pak mě zaujala dějová linka, kterou si tvůrci nechali až do samotného závěru, a která posunula celé dílko o stupínek výš. Takže navzdory tomu umírání, o které tady tolik jde, z něho mám relativně dobrý pocit a kupodivu ani nelituju času, který jsem mu dala.

Na to se dá napsat snad jenom to, že A. C. Doyle musí v rakvi rotovat jak korouhev za hodně silného větru. Strašný.

Že mě Fujiwara s Yamadou nemůžou úplně zklamat, bylo celkem jasné. Nemůžu říct, že bych se nudila. Naopak. Ale výš jít nemůžu, protože film má spoustu nevyužitého potenciálu. Už jenom to, že spousta postav ví, co je Muž zač, ale stejně se chová úplně nelogicky. Možná si tvůrci měli pořádně prostudovat Dotek Medúzy, který má hodně podobné téma, a přece je úplně jiný. Do dneška si pamatuju ten pocit, který jsem měla, když jsem po jeho zhlédnutí odcházela z kina. Monsterz ve mně nezanechali vůbec nic. Škoda.

Tři sezóny INR jedu pozpátku. Začala jsem překladem trojky a teď jsem zkoukla dvojku (série mají stejný motiv, ale úplně jiné příběhy). Nevím, která z těch dvou se mi líbila víc. A ono je to jedno. Dvojku jsme si pouštěly s kamarádkou v rámci bruntálského maratónu. A neměly jsme absolutně žádný problém dávat naráz klidně i tři a víc dílů. Žádná hluchá místa. Spousta romantiky a ještě víc humoru. Smály jsme se nahlas a byly chvíle, kdy už jsme se ani smát nemohly (devátý díl, opilá kamarádka a kuřata umírající v Peru jsou nezapomenutelné). Diváka, který zná korejskou tvorbu, překvapí jak dospělé a otevřené tyhle série jsou. Sledující má pocit, že by se k hrdinkám mohl klidně hned přidat, jak mu jejich hovory o partnerech a sexu přijdou důvěrně známé. Určitě by se tu dalo leccos vytknout, ale já už si nic takového nepamatuju. Každá vzpomínka na tenhle seriál mi vykouzlí na tváři úsměv a votomtoje.

Laděním mi seriál připomněl mé milované Maou, i když neměl ani zdaleka tak ponurou atmosféru. Tvůrcům se povedlo místy propašovat i typický japonský humor. Tím nemyslím ztřeštěnosti, ale spíš poznámky k pousmání, které patří k životu. Po dlouhé době se mi líbil i Oguri Shun, u kterého jsem měla dojem, že už dlouho přešlapuje na místě. Ikutu nehodnotím, protože v jeho případě jsem silně zaujatá. Velké plus má u mě seriál za konec, který byl přesně takový, jaký jsem ho chtěla mít. P.S. Shlédnuto ve dvou dnech v rámci bruntálského maratónu.