Freemind

Už asi vím, jak se cítí pes, když kouká na televizi: "něco se tam pohnulo, teď zase, včíl něco říkají, teď tam někdo běží ...". Spousta postaviček a pohybu bez žádného smyslu ani cíle. No prostě - udělal bych mnohem líp, kdybych si ty dvě hodiny raději olizoval kulky. Haf.

Viz J*A*S*M. Zázrak se nekonal i když slibných prvků bylo mnoho - film sice vznikal z poloviny na počítači, ale všechny zvláštní efekty vypadají přirozeně a uvěřitelně, Padilha skvěle zvládá akční scény a je to inteligentní chlapík, takže nová inkarnace Robopoldy neskončila ani jako puberťácka kravina, ani jako ztuhlá, sentimentální poklona někdejšímu kultu. Celé je to ale jaksi bez jiskry - teoreticky bych se měl bavit, ale nebavil jsem se, jedna třetina dialogů mohla klidně zmizet, mdlý pocit dovršil rozpačitý konec. Jak znám ty hollywoodské vyčůránky, tak nás dvojka stejně nemine - tož uvidíme.

Nejlepší Indiana a - bohužel - klasický Spielberg. Connery exceluje, strhující akční scény si užívám stejně jako v době, kdy mi bylo dvanáct, dnes si už ale všímám i typických stupidit, kterými Steven infikoval Hollywood a kterými je celý film zamořen od začátku až do konce. Příšerně přehrávající herci (hlavně vedlejší postavy - viz skupinka vykrádačů jeskyní v úvodu), debilní hlášky ("Nazis, I hate these guys"), chyby v Matrixu (objevující se a zase mizící předměty - X na podlaze, pás Indyho brašny na tankovém kanonu etc.). Chápu, že u dobrodružných blockbusterů nemůžu očekávat nějakou výraznější logiku děje a chování postav, ale tohle už je čistá nedbalost a fušeřina. Zkrátka - jeden z dětských zážitků, který neprošel zkouškou času.

"Walkabout" je průsečíkem několika mých úchylek, k nimž se zcela nepokrytě a hrdé hlásím - drsného půvabu Austrálie, experimentálních vizuálních postupů, přírodních motivů a sedmdesátkové atmosféry. Chrochtám blahem.

Trochu nechápu smysl takových adaptací. Suché, ukecané, bez jakékoliv přidané hodnoty oproti divadelní předloze. Proč, Romane?

Podíval jsem se na to asi po 15-leté pauze a ... sorry, tady nepomůže ani nostalgie.

Mám rád filmy, které se nepářou se škatulkami - "Japanese Story" můžete nazvat romantickým filmem nebo road movie, ale není to ani jedno, ani druhé. Je to komorní milostné drama pro tři herce - ženu, muže a bezbřehý kontinent.

Bohužel jsem se díval na režisérskou verzi, která je prostě nestravitelná a utahaná jako důlní kůň. Líbila se mi koncepce i surreální atmosféra, dozvěděl jsem se spoustu věcí, ale v polovině jsem už měl sto chutí vytasit knížku. Klidně i telefonní seznam. Nesmyslně promarněná příležitost.

Graham Linehan je génius, který byl - na rozdíl od amerických tvůrců sitcomů - obdařen vzácnou schopností introspekce, díky níž včas pozná, kdy původní nápad začíná ztrácet barvy. Tři řady "Black Books" jsem zhlédl během dvou večerů a zanechaly ve mně hřejivý pocit nenasycení. Abstraktní, politicky nekorektní, černohumorná jízda na horské dráze. Špička.

Blbůstka je to rozkošná, ale já mám raději Corbucciho vážnější polohu - pitvoření, dobrodružné scénky a třeskuté gagy spaghetti westernu moc nesluší. Za tři.