Freemind

Přistup, Woody, ať Tě na obě líce poceluji. Za svůj nejodvážnější film si to jistojistě zasloužíš. "Stardust Memories" je allenovka pro pokročilé, Allen ve vysoké koncentraci. V houští metapříběhů se mísí autobiografické prvky (hlavně rozhořčení z kritiky "Interiérů") s citacemi z Felliniho, pohybující se na hranici poklony a decentní parodie. Je to neotřelé a vtipné, arogantní i křehké zároveň, plné úžasných formálních - scenáristických i vizuálních - experimentů. Medaili a potlesk tomu zrzkovi.

Redford měl varlata z titanové slitiny, když si jako debut vystřihl takový kus. Skvostný, citlivě vedený snímek s bezchybnými hereckými výkony (Sutherland!). Obzvláště hezky a jemně byla postupně odhalována postava matky, egocentrického, středostavovského plaza, který váží každý problém svých blízkých hlavně otázkou "co na to řeknou sousedi?"

"The Cove" není treehuggerská propaganda, ale zoufale potřebný hlas v diskusi o univerzální lidské morálce. Během několika uplynulých let učinili etologové, oceánografové a neurobiologové několik podstatných objevů, díky kterým už teď máme jistotu - delfíni jsou schopni naprosté většiny pocitů a citů, jako my, a dokonce disponují vlastním pokročilým jazykem, který je natolik složitý, že ho prozatím nedokážeme přeložit (jde o posílání a "scanování" neuvěřitelně složitých zvukových obrazů, něco jako spektrogram). Je tomu tedy přesně tak, jak to zazní ve filmu - to my jsme ti hloupí. Na základě těchto skutečností předložila skupina vědců návrh nového zákona, který by ve světovém měřítku srovnal zabití delfína s vraždou člověka ...

Otřesné. Ne snad pro míru brutality, ta už dnes nikoho nešokuje, ale spíš pro způsob, jakým je ta brutalita zobrazena. Násilí je tady syrové, prosté jakýchkoli efektů, všední a nechutně ... normální. Už začátek vám napoví, že tahle seance asi nebude procházkou růžovým sadem. Každý postava je tady emocionálně vykastrovaná, ať už jde o grobiánského ničitele Josepha nebo o útlocitnou Hannah, která se snaží překrýt chlastem a dětsky naivní vírou hrůzy spolužití s frustrovaným slabochem. Nejde ale jen o ně - ústřední dvojici obklopují zničené rodiny, sociální odpad nejnižší sorty, staří alkoholici a mladé přistěhovalecké gangy. Pocit beznaděje je tady přímo hmatatelný. Přesto je ten film podivným, smutným způsobem hezký, kromě malého sousedovic kluka tady sice nenajdete jedinou kladnou postavu, ale to filmu přidává na autenticitě. Tak nebo onak je to film, který vám může hezky zkazit večer. Dovolte mu to.

Výtečná, naprosto bezchybná kombinace romantického a katastrofického filmu (kde katastrofa funguje pouze jako ambientní pozadí pro komorní drama). Ewan a Eva hrajou civilně a uvěřitelně, technické provedení je bezchybné, ale neexhibuje, nenarušuje běh průzračně čistého scénáře, který bych nezkrátil ani o jednu větu. Možná, že někoho opět odradí pomalejší tempo, ale nešť - pro mne je to příjemné překvapení roku a jeden z nejlepších romantických filmů vůbec.

Film - nefilm. Surrealistická, dadaistická, expresionistická nálož, depresivní varieté, Monty Python bez nálady na vtípky, na těžké kocovině z nějaké skandinávské pálenky. Buďto to celé prochrápete, nebo budete mít konverzační téma na tři dny, protože ty stovky symbolů a mnohoznačných dialogů lze analyzovat donekonečna. Básníci v nemocnici, asketi na ulici, Ježíš v popelnici.

Famózní. Nechci se rouhat před fanoušky Planety, ale pro mne je to nejlepší díl celé série - mezi jinými pro eleganci, s jakou se vypořádal se všemi "proč?" a "jak?", které vyvstávaly při sledování starších dílů. Samozřejmě bych mohl vyjmenovat několik přehmatů, ale v kategorii blockbusterů jde stejně o závratně vysokou laťku. Za pochvalu stojí především vynikající scénář - všechno do sebe zapadá a motivace všech postav je krásně čitelná a uvěřitelná, není nouze o dojemné okamžiky. Ale pozor, nejde o nějaký laciný sentimentalismus, za některé scény by se nemusel stydět ani tvůrce artových dramat - viz poklona pro Frankensteina ukrytá ve vztahu mezi Willem a Cézarem, či pro "Růži pro Algernona" - ve vztahu mezi superinteligentním šimpanzem a otcem s Alzheimerovou nemocí. Těch odkazů je ale mnohem, mnohem víc - nejen na starší díly (Cézar hrající si se Sochou Svobody), ale i na klasiku (přímý citát ze Shakespeara - tři klacky nezlomíš). Prostě dokonale vyvážená podívaná, která má koule i mozek. Juj!

Jeden z nejlepších dokumentů, jaké jsem kdy viděl - místy tak bizarní, že je až těžké uvěřit, že nejde o hraný film. Dvě hlavní postavy jsou naprosto rozkošné, klasický obraz Don Kichota a Sancha Panzy, tohle by snad ani nešlo vymyslet. Obzvláště Sancho dodává celému příběhu šťávu, kdyby šlo o herce, kritika by ho strhala za karikaturní přehrávání. Nedokážu vyjmenovat všechny momenty, díky kterým si tenhle počin vybojoval status kultu. Scénku, ve které apatický, zpomalený tlouštík zařve do mikrofonu jako splašená puberťačka ("That was wicked, man!") jsem si pouštěl několikrát za sebou. Klasik.

Hypnotizující, vulgární, nekompromisní, strhující, ostré, intuitivní. Snad nejlepší filmové vyjádření změněných stavů vědomí v dějinách filmu - halucinogenní jízda po halucinogenním městě, špatný trip z LSD, porna a Tibetské Knihy Mrtvých. Živočišný a prudký, bez zpomalujících intelektuálních a náboženských vysvětlivek. Prakticky jen obraz a zvuk. Smrt jako nadechnutí před dalším ponořením. Film jako ultimátní umělecký projev. Tohle jen tak z hlavy nedostanu.

"Somebody screamed." "That was you, Alice". Nechápu, jak jsem mohl tak dlouho chodit po matičce Zemi, koukat na tuny brakových takyfilmů a nikdy nezakopnout o tenhle skvost. Pomalý, dlouhý rozjezd se postupně zahušťuje scénami, u kterých se tají dech a klesá čelist. Oba závody, hysterický záchvat ve sprše, nelineární dějové vsuvky a závěrečné rozuzlení stačí na to, aby se toto dílo okamžitě vyhouplo do klubu mých oblíbenců. Hluboký, nápaditý, nekompromisní a inteligentní. Opět věřím v magii a sílu filmu.