Adam Bernau

Viděno před pár lety na Skalákově Mlejně. Jistého Špínu znám od vidění jako věčně insolventního štamgasta jedné pražské kavárny. Považuji to za shodu jmen, ale kýmsi mi bylo řečeno, že je to opravdu on. Knihu jsem četl až po filmu (a kvůli němu). Jednak mě iritovalo, že se její druhá část tváří, jako by jisté osobní vztahy z první části neexistovaly, jednak mě třetí část unudila téměř k smrti. Taky se hrdinovi nepodařilo, abych přes jeho gerojský řev na soudce neslyšel jeho mlčící svědomí. Jinak se mi dost líbila, přečtena velmi rychle. Její kvality nejsou ani tak vysoké ani tak nízké, jak naznačovala polemika, s níž jsem se v souvislosti s filmem setkával. Ostatně různé zdrcující kritiky jak knihy tak filmu na mě působily přesně tím dojmem jako různé "realistické" výpady vůči tzv. pravdoláskovství coby největšímu nepříteli lidstva. Obzvláště dojemné bylo pohoršování nad "marketingovou zchytralostí" báječného Kopeckého způsobu propagace a distribuce. Můj osobní žebříček A bude hůř: 1. film, 2. ideový projekt filmu, 3. kniha, dlouho nic, 4. kapela. Kniha není sice přímo "generační", ale je krásně subgenerační, přičemž skvěle zobrazuje prolínání hrdinova vnitřního a vnějšího, jakož i nesmírnou blízkost různých vzájemně si velmi vzdálených (sic) subkultur a vrstev a zároveň jejich propastnou vzdálenost od konformní většiny. Film si z knihy bere jen to hezké a převážně jen to vnější a úzké a je krásný. Stejně jako kniha je určen převážně těm, o jejichž mládí trochu pohádkově, ne však zkresleně, vypráví.

Zrovna říkali, že na natočení jedné takové studiovky mívali tvůrci tři půldny. Tak tady se to myslím sfouklo i s napsáním scénáře a všecko se utratilo za kostýmy, takže na kulisy už nezbylo. Přesto si nenechte ujít, jak si na genderově nevyváženém dvoře Heřmánek dává krále s batohem moudrosti i bez něj. Milovník papundeklového bizáru bude odměněn mmj. lovem na motýly nebo nenapodobitelným Přeučilovým sakulajda. Ostatně, přes značnou upachtěnost je finální moralismo patřičné a netrapně podané. A možná přijde i princezna Vilma Cibulková.

Nebýt toho, že jsou Addamsovi tak krásní lidé, bylo by to někde mezi odpadem a jednou hvězdou, protože formálně jde o typickou americkou podřadnou rodinnou komedii s milující se dobře situovanou rodinou a trapnými zloduchy, kteří ji chtějí okrást. První díl, z něhož jsem viděl jen začátek a konec, lautr to samý. Tady je sice aspoň ten tábor (proč z něj Wednesday tak nutně musela na tu svatbu?), ale i na něm jsou odpůrci trapnější než trapní a slíbené skalpování stejně neproběhlo. Samozřejmě ani jeden zajímavý záběr, místo toho rychlé nájezdy, dramatické vhledy, otravný střih, zbytečné scény, neutichající hudba, prostě i technicky popcornová devadesátková žánrovka jak vyšitá. Pochválit mohu jen dokonalý výběr představitelů Addamsových a jejich stylizaci, zvláště pak šarm obou rodičů a úsměv Wednesday.

"Jakže? Autor kolosálního díla Květena kraje jindřichohradeckého se zvláštním přihlédnutím ke Kardašově Řečici?" "Hřích nezralého mládí, pane kolego..." Ve srovnání s Limonádovým Joem a Tajemstvím hradu v Karpatech génia parodie Brdečky (jehož genialita se naštěstí přelévala i na Lipského) je Adéla přece jen trochu míň geniální, ale stejně v úplně jiných sférách než než jiné Lipského (nebo Vorlíčkovy) komedie. Boj nedostižného Nicka Dočolomanského Cartera s démonem zločinu Kráčmerou Zahradníkem Kopeckým Kratzmarem v pražské bublanině stařičkého mocnářství nemůže v krtických chvílích na miskách vah Dobra a Zla usměrnit na správnou stranu nikdo, kdo se nejmenuje komisař "vona sežrala i toho čokla" Hrušínský Ledvina, v čemuž tomuto nezabrání ani zloduchův noshled "potom ji prodám do jihoamerického nevěstince" Lohniský.

V nejlepších svých filmech si Vláčil libuje v nemožné lásce končící zdánlivě zbytečnou, v podstatě však nutnou tragickou smrtí. Nosný námět se vždycky najde a nutno říci, že pokaždé vynikající. Pokaždé je tento motiv použit zcela odlišně, nikde přitom nejde o nějaké lacině romantické "romeoajulie". V Údolí včel to sice není ústředním motivem, zato však závěrečnou pointou. V Adelheid, krásném, pro nás Čechy nesmírně provokujícím filmu, je to láska válkou poznamenaného veterána k dceři nacistického zločince (která krev rozhodně nezapře), již jaksi získal nádavkem k zabranému domu. (Ostatně jakýsi kontrapunkt češství a němectví - byť by šlo jen o náhodnou národnost hlavních postav - je i v Markétě a v Údolí.) V tomto příběhu je až nesnesitelně pravdivé, že hlavní hrdina bez své podivné lásky "nemůže žít" - nikde jinde tomtuto klišé nelze věřit, tady ano. Trapný fakt, že výhledově potřebuje, aby o něj někdo pečoval, je jen nejpovrchnější rovinou jeho fatální potřeby Adelheid. On se do tohoto světa nemá jak vrátit, nemá kam, nemá proč. Má jenom ji - opět věta, která nikdy nezněla tak pravdivě. Vláčil to tady dovedl na hranu - je to láska nepatřičná, nerovnoměrná, nerozvinutá, vlastně oboustraně ne-tak-docela, vzniklá mimochodem, z nouze, nicméně ve výsledku fatální, jedinečná, opravdová. Ne proto, že oba hrdinové nemají lepší možnost, nýbrž proto, že ze světa zbylo jen jedno velké Nic - a náhle se objevuje Něco. A to Něco přišlo s poraženým (resp. vítězným) Nepřítelem. Až mi někdo bude něco říkat o "filmech o lásce", přikážu mu zhlédnout Adelheid. Ještě jedno společné s oběma nejslavnějšími Vláčilovými filmy (zde ovšem obzvlášť působivé): Vláčil se nepídí po tom, kteří jsou "ti dobří" a kteří "ti zlí", spíše se mnohostranně ptá "jak dobří a jak zlí" a s tímto neřešeným dilematem v pozadí velmi ostře ukazuje, co se děje v hloubce "mimo dobro a zlo". Vyzdvihl bych nezvykle nekomickou roli pana Vostrčila, kterou tento "profesionální neherec" vystřihl bravurně. Landovský tu má roli přímo na míru, Čepka miluji, jeho partnerka byla rovněž skvělá, takže není co řešit.

Asi nejbrutálnější happyend ever a další zajímavý příspěvek k dobovému náhledu na ženskou emancipaci. Je ovšem možné, že šlo o zřejmou satiru na zhýčkanou ambiciózní holčičku z vyšších kruhů, protože mezi různými extrémě naivními prvky zde vidím i takové, které jako naivní a směšné musely být míněny už tehdy. Bohužel až na vyjímky nejsem schopen čerstvost tehdejších komedií vnímat, jinak bych asi musel s hvězdičkami přitlačit. K tomu samozřejmě zážiteček s Oldřichem Novým coby kriminálním živlem a jeho "sice tě střelhbitě". Grosslichtová pěkná.

Pokud se nejprve podíváte na film (viz Ninkaa) a potom si přečtete stručný popis zde http://mubi.com/films/a-fan , čeká vás možná stejné překvapení jako mne.

Jedním slovem roztomilé. Že je tady všeobecně uráženo cítění milovníků kvalitní detektivky, nemůže artového diváka mého typu rozladit, i když závěr prvního případu jsem ani já nevydýchal – postup oblíbený v normalizačních kriminálkách, Majora Zemana nevyjímaje: pachatel se nakonec prozradí nebo rovnou přizná sám, vědomě a dobrovolně, když vůbec nemusí. Ale o to v tomto filmu opravdu nejde, takže za chtěnou roztomilost jedna hvězda, za všechnu nechtěnou druhá hvězda, to máme celkem tři hvězdy. Jen ten Langmiler coby kriminalista je možná nonšalantní trochu až moc. Podivně dnes už může působit vypravěčův rozvinutý alkoholismus jako nevinný předmět láskyplného škádlení mezi ním a jeho ženou – ne jednou nebo několikrát, ale po celou první povídku (ačkoli opilého ho nevidíme nikdy – co by na to asi řekl prof. Nešpor?), zvláště když je tento jeho nešvar v druhé povídce kompenzován sexy řidičským neuměním jeho ženy (co by na to asi - ale to je vlastně jedno). Ovšem vážně míněná slova (naštěstí ne z úst hlavních postav) „Poklad? Blbost. V době kosmickejch letů?“, to je něco, při čem mi i u tak roztomilého filmu trapností naskakuje husí kůže. Jsme sice v roce 1972, ale po 36 pohodových minutách takovou facku už fakt nečekám. On je celý ten dialog strašný, naštěstí to záhy spraví trialog dědků a definitivně zahojí rozhovor ústřední dvojice doma při zvonícím telefonu „Vem to.“ „Vem to.“ „Hmmm.“ „No jo.“ Celkem si tato fajn blbinka jede zcela mimo normalizační proudy a uřvanou demencí typických sedmdesátkových komedií rovněž netrpí, spíše navazuje (arci v už zúžených mantinelech) na některé podobně roztomilé, byť přece jen zajímavější detektivní komedie 60. let (jako ty s Lipským – Borůvkou). Hezky brané stísněné interiéry plné lidí ve vlaku (1. povídka) a naopak krásná krajinka (2. povídka). 3. povídka je plná krásných světských typů a lolitky Broni, kterou se na kolotoči pokusí sbalit mladý Hrušínský.

Copak jmelí, ale ten hurónský smích jistého diváka po "Cyrile, ty nejsi brífinkový typ"... (Chyba ve filmu: Řekl-li ing. Holý „Jaryne, to si ňa nakrkl´, musel přednášející dr. Brukner zaměnit Malé Velké Meziříčí za Malé Valašské Meziříčí.)

Konečně jsem spatřil klíčový obraz: Mladistvý otrok klečí u nohou filosofky Hypatie a podává jí bílý šátek, který ona opakovaně upouští k zemi, aby tak studentům demonstrovala důsledky centrálního postavení Země v kosmu. Zbývá několik otázek, z nichž postavení Země v kosmu není nejdůležitější. http://media0.webgarden.cz/images/media0:510a81013e3f8.jpg/LK02%20kopie.jpg