Adam Bernau

Celkový dojem nic moc, ale některé podařené scény jsem si vychutnával. A líbí se mi, že se tady někdo pokusil propašovat do filmové pohádky chytré, aktuálně satirické nápady i opravdu hlubší nekýčovité myšlenky. Autor scénáře nazval tuto svou prvotinu Zlatý voči. Protože je to ale "nespisovné", název mu v TV zamítli a přes jeho protesty přijali dementní nápad nějaké pipky "Láska rohatá". Scénář má dobrou zápletku a vyniká nejedním silným či vtipným motivem (neobvykle nepovrchní pojetí lásky, peklo jako byrokracie, čert svádějící duši jako makléř přes půjčky...), ale na jiných místech je to zase plytce přeslazené v klopotné snaze po "laskavé pohádkovštině". Jako celek to má sice promyšlenou kompozici, postrádá to však soudržnost a spád a vyznívá tak nějak nic moc. Za celkově rozpačité vyznění pohádky ale může i režisér. Nechce se věřit, že je to autor kultovního Máchale tebe čeká šibenice. Spousta míst působí odfláknutě, rozbředle. (Scénárista chtěl film točit sám, čehož se v české televizi báli - škoda, asi by to dopadlo líp.) Střih, kamera - všechno odbyté. Pohádce dost škodí i příšerná hudba, což je obzvláštní zklamání, neboť od Uhlíře jsem byl zvyklý na kvalitu. Samotná ústřední písnička (Uhlíř+Svěrák) je sice hezká, ale zase její konkrétní umístění úplně rozbíjí děj. Představitelka Aničky působila velmi sympaticky, vesměs se mi herci celkem líbíli asi všichni, ale nejvíc pekelný byrokrat. A taky Mádl (jehož jsem v žádném jiném filmu dodneška neviděl). Pozici roztomilého nešikovného čerta, která je silně ohrožena pádem do přiblblého kýče, zvládl velmi sympaticky a při proměněně v elegána svádějícího Markétu k podpisu "výhodné smlouvy" je bravurní. Teprve v závěru (už jako člověk) mi připadal dost nepřesvědčivý. Vůbec celý ten závěr byl sice vymyšlen velmi dobře, ale proveden slabě. Ještě jedna výtka scénáři: Dost jsem byl frustrován tím, že chybí jakákoli závěrečná reflexe zlomyslné nány Markéty, která ke své záchraně přišla jako slepá k houslím. Takže konečný signál pro zájemce o "výhodnou půjčku": ono to nakonec nějak dopadne.

Žánr: suchošlitrovka. Podle Menzela velmi nepodařený film, podle mne jeden z jeho nejlepších. Škvoreckého ostrá a trefná politická satira spojená s hravostí, láskou ke kabaretu a recesi ústřední dvojice S+Š, to vše v krásně ušmudlané formě, s ďábelským Svěrákem, božskou Zelenohorskou atd. atd. A proč jsou v tomto filmu oba hlavní hrdinové tak nehorázně naivně blbí? Inu proto, že ti dva jsou v tomto světě "nemožní". Oni jediní (krom jejich vyvolených dam) jsou tam se svou bezelstností jako živí lidé (snad protože jsou zamilovaní?), kdežto ostatním sice pořád o něco jde, ale jsou to všechno mrtvé, zbytečné existence. Závěrečná scéna je pak dostatečně nekonečná na to, aby divákovi došlo, že to je jeho vlastní situace. Situace všech nás, kteří jsme se narodili. Dokud písnička trvá, je to ještě dobrý.

Film se mi tak nějak líbil, ale vlastně jen díky mně sympatické herecké skvadře, která činí celkem uvěřitelné postavy jaksi zajímavějšími, než opravdu jsou. Závěr je o ničem a pokud jde o celek, musím dát za pravdu Civalovi.

Asi budu za exota, ale Menzelova povídka mi připadala nejslabší. Ne že by neměla své kouzlo, ale připadá mi jako nemožný pokus o co nejčistší hrabalismus, z čehož vznikají jen jakési hezky natočené kulisy pro dogmatickou deklamaci Hrabalova „pábení“. Nějak to všechno nešlo dohromady, nevěděl jsem, co s tím. (Podotýkám, že jsem tuto povídku, jako i většinu ostatních, četl a Hrabala miluju.) Ale je možné, že právě taková dogmatická hrabalovská deklamace byla záměrem a že ve své době mohla být zjevením. Pak musím konstatovat, že ke mně to přes ta desetiletí bohužel už nedosahuje. Následující tři povídky jsou vynikající a velmi silné, arciže každá zcela jinak. Němcovi „Podvodníci“ v geniální stručnosti a omezenosti říkají o lidském životu víc než celé knihovny (tuto povídku jsem nečetl a myslím, že na papíře nemůže vyznít tak silně, přes Hrabalovu genialitu). Schormova barevná povídka je prostě nádherná záležitost – řekl bych, že tady je skutečně živý filmový Hrabal, o což se Menzel namáhavě, leč marně snaží. Chytilová v Automatu Svět jaksi ubírá důraz z pointy (že host, hovoře o své ztracené holce, nic netuše mluví o oběšené ležící v kuchyni), aby rozehrála vedlejší motivy. Závěr s nevěstou a se stromky je strhující. Chytilová také mezi pábiteli zvěčnila dnes uctívaného Vladimíra Boudníka. Navíc to, že „jeho“ povídka následuje hned po lidovém totálním malíři z Domu radosti, má své – snad nechtěné – kouzlo. Poslední cikánská „Romance“ už není tak silná jako předchozí tři, nicméně Jireš zde její sdělení podává výborně. „Jak kluk k nevěstě přišel ani chudák nevěděl jak.“ Navíc ta nestoudná cikánská svoboda jako totální protiklad „socialistické společnosti“ – srov. scény rodin polehávajících v peřinách kdesi v parku se scénami spořádaných davů s deštníky. Nebo veselé „Já už mám holčičku, je krásná...“

Krásný barevný film. Pronikavé, vtipné, arciže silně zaujaté podobenství o vztazích mužů a žen. Jejich typické směšné způsoby zobrazeny s barokní velkolepostí a zarámované posvátností biblického mýtu. Autorka tak spojuje dva extrémní pohledy (všední trapnost a mýtická velkolepost) v jediný. To jako dění kolem „hloupé“ hrdinčiny žádosti „Řekni mi pravdu“. Velice působivý je na konci filmu návrat k pokračování biblického textu. Navíc je to jediný film, v němž Luděk Sobota má jinou roli než Luďka Sobotu. Komnetáře: Mahalik, Mortak, Garmon, PanFalář.

Ze začátku jsem měl dojem, že tento film nenabídne víc než klasický novovlnařský obrázek své doby, i když i to by mi stačilo. Brzy jsem ale poznal, že Intimní osvětlení má toho hodně co říci. Je to síla. Rozhodně to ovšem není žádná „sonda do venkovského života“, jak jsem se dočetl v některých komentářích. Stejně jako Homolkovi nejsou o českých „měšťácích“, není Osvětlení o českých „venkovanech“. Je to sonda do českého života vůbec, do soukromí, poodhalení intimity ze zcela specifického, objevného úhlu pohledu, se kterým nová vlna přišla. Je lhostejné, že tady jsou to lidé žijící na venkově. Ano, jakýsi obraz venkova se tu ukazuje, ovšem zcela na okraj díla – tím však geniálněji. Jsou to drobné momenty, dílčí obrázky, které vyvolávají nějaký dojem: slepice v garáži, starý dobrý pohřeb mezi lány, koňmo tažený valník, setkání tehdejší „cool“ slečny s obecním blbem. Nedovídáme se nic o vesnickém životě, tyto obrázky však náznakově hovoří ke svému tehdejšímu divákovi: venkov, to jsou přežívající staletí, která pomalu dohasínají v moderní době. (Současnost: rodinka celý život stavějící rodinný dům.) Je tu ostentativně ignorován komunistický obraz venkova zkolektivizovaného, který byl sice realitou, ale násilně vnucenou a jen na povrchu života. Těchto věcí „životního prostředí“ si film pozorně všímá (podobně jako české filmy Formanovy – nebo je to jen můj dojem, když nasávám atmosféru doby, kterou jsem sám nezažil?), ale nechává je na okraji toho, co chce vidět především: fatální trapnost naší všednosti (do níž jen prosakují zajímavé historie, srov. babička zamlada s cirkusem ve Francii), trapnost, v níž všedně končí úsilí o Věc (neustálé přerušování společného muzicírování se starým lékárníkem (mimochodem: i tato postava je zde jakýmsi poslem ze starých dobrých časů)). Trapnost, které se úzkostlivě držíme, protože se stydíme brát Věci vážně i naopak nebrat věci vážně. I to je však povrch filmu – jdeme-li pod něj, vidíme deziluzi života obou přátel ve vzájemné konfrontaci (Radek99 tady píše, že si závidí navzájem, což je trefné). Deziluzi – smíme-li ovšem u nich předpokládat nějakou původní „iluzi“: zřejmě ano, jak napovídá noční „útěk“, ale i Bambasovo neustálé upozorňování na objeveného "Jírovce". Celkový dojem: Geniální komice Homolkových se sice nevyrovná, ale o to tady nejde. Tady nejde o to, dostat diváka smíchy do kolen, ale přinutit ho ke smutnému smíchu nad sebou samým. Tak to vidím já. Výpověď filmu, zvládnutá mnohovrstevnatost, vtip, celkové provedení, kamera, (ne)herci: vše za pět hvězdiček. Pro mne navíc nádherná konzerva své doby v proudu staletí. A přípitek netekoucím vaječným koňakem všechno završuje. Po druhém zhlédnutí jen strručnou poznámku o něčen podstatném, očividném a přece prve nepovšimnutém: hudba. Není náhodou, že jde o hudebníky. Muzika je laitmotivem, živlem celého filmu. Proč? Co to je? To je člověka přesahující jeho dílo, tvorba, styk s věčností. To v konfrontaci s onou všední trapností, s níž je ona božská stránka člověka neoddělitelně srostlá. Společné muzicírování po obědě lze z tohoto hlediska vidět jako ústřední moment filmu: jestli tu skladbu nezahrají tihle čtyři chlapíci teď tady, tak prostě neexistuje. Muzika se však v celém filmu "ztělesňuje" v nejrůznějších formách a faktických určeních, která lze (náhodou?) shrnout pod nostalgické, tehdy ještě pamatované "co Čech, to muzikant".

Lahve! Platí se lahvema! Spousta dílčích zápletek, rozhodnutí a reakcí různých postav je hodně průhledně nesmyslná. Nebo třeba pojetí tv reportáže ze zkoušky zázračného auta (zázračného pro nás i pro ně?) je opravdu zoufalost. Pak ten trochu příliš budovatelsky uvědomělý, socialistickou morálkou čpící Kátin šamstr, představovaný zde jako nonkonformní umělec – intelektuál (vocaď pocaď, soudruzi). Ale nic z toho mě nepřinutí ubrat hvězdičku, protože Návštěvníci jsou kult ze všech kultů ten nejkultovatější, v mém žebříčku seriálů navždy No. 1. Mimochodem, objevil jsem na internetu dvoje na sobě nezávislé fandovské stránky Návštěvníků – oboje německé (Die Besucher), na nichž se mimo jiné badatelsky řeší, kolik vlastně bylo Adamových sešitů a předkládají se sofistikované teorie o významu slovesa "humidieren". V jedné pražské kavárně jsem zase sledoval mladou Češku, jak své společnici anglicky vysvětluje, co jsou to amarouny. Co na to říci? V zájmu budoucnosti – hlavně nenápadně! Hovoří CML.

Brodského v podobných rolích miluji, obzvláště s manželku Brejchovou, ale toto je velmi slabý film, který i přes zajímavou myšlenku nemá nic moc co nabídnout. Uznávám ovšem jeho zásluhu, že se „zelenkavá“ stala kultovní barvou. Neméně nezapomenutelná je však Bláhova balicí otázka „Taky si připadáte tak abstraktně?“. (Dvě hvězdy, nicméně: argenson, Oskar).

Nechápu, čím to je, ale v záplavě všech těch prvorepublikových společenských komedií, na většinu z nichž se dnes mohu dívat jen s útrpným úsměvem, v lepším případě se shovívavým pochopením, Kristián skutečně nestárne. Když jsem ho na posled (po letech) viděl, čekal jsem předem, že to bude vyčpělé, ale řezal jsem se od začátku do konce, je to síla. Je-li tento film vnímán jako živý pomník Oldřicha Nového, pak plným právem.

Při první reklamě jsem to vypnul. Záměr dobrý, ale vyšla z toho po všech stránkách mizerná zbytečnost. Kdyby to točil Suchý (který měl původně film režírovat), možná by to bylo i hezké, ale ani tomu moc nevěřím.