Adam Bernau

Varování: Kdo se na tento film teprve chystá, ať nečte můj komentář, hlavně ne popis závěru. Technicky vysoce kvalitní film s vynikající hudební složkou, která děj jakoby "komentuje". Film jednak obzvlášť zdůrazňuje motiv "pravého samuraje" (a jeho skrytosti), jednak nepostrádá vtip. Je obdivuhodné, jak tady Kurosawa spojuje komiku a závažnost. Obě tyto složky tu fungují vrostlé jedna do druhé, aniž by jedna druhou oslabovala, aniž by to narušovalo jednotu díla. Někdo tu píše o zřetelné "divadelnosti" tohoto filmu, což mne samotného nenapadlo a je to velmi dobrý postřeh. Samotná zápletka a kostra děje nijak nevyniká nad nejrůznější béčkové až céčkové akční filmy. Dokonce vzniká dojem, že krom prvoplánové komiky si tvůrce tropí posměch ze svého filmu důsledně naivní přímočarostí: srovnej expresivitu duševních hnutí u spiklenců, neopatrnou upřímnost úhlavního nepřítele, prostoduše hladkou návaznost všech akcí a Sanjurových řešení. Až na to, že tady má všechno svůj nezastupitelný význam. Jak to, že mi nevadí, že Sanjuro sám pobíjí celé čety bojovníků? Protože tohle není samoúčelné bojové "ekšn" . Sanjuro je prostě chlapík, který na to má - a to je jen základ pro příběh o něm, o "pravém samuraji". Jen náhodou, jako buranský morous, se připojuje k čestným, ale hloupě naivním spiklencům a vodí je jako školku na provázku. Ale ve skutečnosti se nepřipojuje náhodou. Jeho rytířský zákon mu nedovoluje jinou cestu. A musí bojovat nejen s nepřáteli, ale i s hloupostmi těch, jimž pomáhá, přesně podle zásady co si neuděláš sám, to nemáš. Jak to, že u Kurosawy se nic z těchto motivů neobrací v kýč? Kurosawa je moderní mýtopravce, rapsód, malíř, básník - gigant filmu. Mimo jiné proto, že vedle svého smyslu pro "krásnou formu" má také smysl pro existenciální hloubku bytosti zvané "člověk". Teprve postupně zjišťujeme, jaký je tento potulný kdovíjestlisamuraj borec. To vše ale u Sanjura ještě nestačí: Postupně se lehce komický a těžce obdivný pohled na potulného rytíře bojujícího za správnou věc obrací kamsi do hlubin a Sanjuro se vyjevuje jako spící dravec, jako forma, která nemůže jinak. Souběžně s tím nabývá na významu postava hlavního protivníka, zkorumpovaného policejního velitele, který je vlastně zrcadlově v témže postavení jako Sanjuro - schopný vykonavatel politických zájmů těch neschopných. Ale na rozdíl od Sanjura on je na straně těch zlých. A s ním se - diváku zírej a nechápej! - Sanjuro ztotožňuje jako s mužem sobě rovným. O co tady jde? Škoda, že tento flm nemohl vidět Fr. Nietzsche, ten by se nedivil jako my - esenciální "vůle k moci", o to tady jde. Kdo chceš, rozuměj. Ostatně - proč se padouch cítí uražen a zklamán Sanjurovým "podvodem"? Patřil přece k druhé straně. Je to proto, že ti dva si okamžitě padli do oka jako dva draci mezi veverkami - skutečný význam pak má jen to, co se odehrává mezi draky. Bez významu ale není ani Sanjurovo ošívání, kdykoli ho "stará správcová" zdvořile kárá pro přílišnou bojovnost. (Ale vždycky přistoupí na její "hloupé" námitky, zatímco návrhy spiklenců zavrhuje.) A kromě velitele-padoucha je tu ještě jeden Sanjurův protějšek na stejné úrovni - totiž správce. Přesně opačný typ člověka než Sanjuro, ale stejně zdatný a - spravedlivý. A pozor: Správce přináší jedno z vyvrcholení snímku, totiž pochopení spiklenců, že celý jejich pokus byl od začátku zbytečný. Ale opravdu byl? Dejme si to do souvislosti s tím, jak Sanjuro "chválu vyjadřuje nadávkami", na druhé straně s řečmi o dobrém meči, který zůstává v pochvě. Kdepak, tento příběh není ani zdaleka tak prostinký, jak se tváří. Spiklenci měli touto cestou projít a dva draci se měli utkat. Závěrečná scéna je v mé filmotéce nejgeniálnější bojovou scénou všech dob. Když se k ní schylovalo, měl jsem vážné obavy o vyznění závěru filmu: Sanjuro zvládne celou četu, tady proti němu stojí jediný, ovšem stejně silný protivník. Nyní proti sobě stojí ve vzájemném respektu. Jestli vyhraje "ten zlý" a Sanjuro padne, budu smuten (přece jen bažím po šťastném konci). Ale jestli Sanjuro v boji zvítězí, bude to za cenu oslabení síly filmu: Vždyť Sanjuro už předvedl všechny své superlativní kvality, obligátní závěrečný souboj s hlavním padouchem dá příběhu klesnout do povinné nudy. Že by se smířili? Sanjuro to nabízí (!!!), ale soupeř zdvořile odmítá. Jak to tedy bude? Kurosawovo "řešení" mě šokovalo: Nekonečné nehybné čekání, pak dvojjediný nepostřehnutelný pohyb a z kácejícího se protivníka stříká krev. Přihlížející spiklenci jsou ohromeni a já rovněž. Pochvala jednoho z nich ("vynikající technika") vyznívá neuvěřitelně trapně, je jen dokladem, že tady se prostě nedá slovy nic říci. Dlouhá cesta Sanjurova "vyjevování", začínající u potulného burana, který dělá věci "nectné pro samuraje", jdoucí přes obdivuhodného bojovníka a chytrého stratéga, až k "pravému samuraji", cesta, kterou jsme vykonali spolu s věčně se svářícími spiklenci, tady končí. Jen tušíme propastnou hloubku jeho osamocené vznešené duše. Sanjuro odchází...

Vždycky, když sedám k dalšímu Kurosawovu filmu, tak se bojím nudy a vždycky jsem rychle vyveden z omylu. Pověsti o Sedmi samurajích nelhaly. Dokonalá atmosféra, hluboký ponor, nádherně podaný legendární příběh. Mifuneho opičák Kikučijo vypadá jako rušivý element, ale při druhém zhlédnutí jsem si čím dál víc uvědomoval, že právě tuto postavu jest považovat za ústřední, přesně jak to odpovídá jeho posici na zástavě. Nejen vnějškově (rádoby samuraj rolnického původu). Znovu a znovu se z jeho nitra vyjevují veškeré morální a sociální kotraverze, s nimiž film mistrně pracuje i jinak (vypiplaností modelových situací, působivostí scén, figurální komposicí). Nelze nezmínit kameru, nebo spíš to dokonale vypiplané předvedení "stojatých" scén - to není jen film, to jsou všechny druhy umění dohromady. Neuvěřitelná síla. O co šlo v této válce? O rýži, o obilí, o úrodu, o život. A někde v pozadí: o čest. Po boji: Co se zbylým samurajům honí hlavou při pohledu na setbu? Ovšem, co se honí mladému, je nám jasné. Jeho nešťastná láska se s písní vrací, kam patří. Je to dobře? Nebo špatně? Je to prostě tak. Radostnou ritualizovanou setbu doprovázenou kolektivní hudbou střídá pohled na hroby za doprovodu ústředního hrdinského motivu. A je konec.

Když srovnám, kolik jsem očekával a kolik jsem dostal, jsou pro mne Světáci spolu se Svatbou jako řemen nejpříjemnějším překvapením z filmů 60. let (tím neříkám, že nejlepší). Ta konfrontace socialistické morálky (částečně karikované, částečně myšlené vážně) s nostalgií po prvorepublikové noblese se mimořádně povedla nejen prvotřídní komikou a přehršlí "krutých hlášek". Rok vzniku (1969) udává jednoznačně i mně, mladšímu a nejistému, pokud jde o přesnou atmosféru doby, že muselo tehdy jít o nikterak nevinný historicko-politický výpad (původně jsem myslel, že je film poněkud starší a vnímal jsem ho tedy víc "prosocialisticky", čemuž napomáhala i vdova po bankéři jako zlodějská kuplířka). Mimochodem: při závěrečné scéně v bytě se tancuje na Přenosilovou, která v té době byla už v emigraci. Zmíněná konfrontace každopádně zůstává co do hodnocení obou protikladů zcela otevřená, což oceňuji jako nezvykle hluboké vyznění této jinak lehké lidové komedie. Velmi zdařilé nasazení Oldřicha Nového do role dějinami semletého "učitele noblesy" pak hodnotím jako jeden z nejsympatičtějších a "historicky nejuvědomělejších" počinů v historii československé kimenatografie (celý film lze také vnímat jako nostalgickou poctu této legendě a troufám si tvrdit, že bez něj by Světáci byli sotva tříčvrteční). A jeho smutné připomenutí "Vítězného Února" působí bombasticky ještě dnes. (Pamětníci mohou také srovnat jeho vyjádření, že o tanec tehdy jaksi nebyl zájem, s titulem budovatelského šlágru "Zítra se bude tančit všude".) Trio dělníků - světáků Brodský - Sovák - Libíček bylo k sežrání. Dobrým nápadem bylo postupné uvádění stále "krotších" a noblesnějších verzí flamendrovské písně o noční Praze, ačkoli interpretu té "hoch" verze, Karlu Hálovi, by slušela solidnější píseň. Jeho přítomnost i přes to byla jedním z nejpříjemnějších momentů. Trochu kritiky: Zatímco scénky, dialogy a hlášky stavějící na oné konfrontaci staré noblesy se současnou uvědomělou dělnickostí mě odbourávaly, tak dialogy vyplňující či posouvající děj byly poněkud slabé. Rovněž dámské trio je zde v celku slabší než trio mužské - jednak působilo poněkud nesourodým dojmem, jednak si s využitím jeho chytře-komického potenciálu tvůrci bohužel nedali takovou práci. (Tím nemám na mysli herecký výkon tria Bohdalová, Janžurová, Jirásková.) Muzikálový prvek v celém filmu působil dost neorganicky, místy spíš rušivě (ačkoli jednotlivé písně nebyly špatné). Pěkné to bylo při příchodu do restaurace v "den D". Závěrečné minivypointování (rozhovor zasádrovaných s předákem) neurazilo, ale taky nebylo nic moc. Nicméně geniálnost nosného námětu a jeho zpracování natolik převažuje všechny jen průměrné momenty, že bych i přes tyto nedostatky neváhal s nejvyšším hodnocením. Za jednu dost zásadní věc ale hvězdičku ubrat musím. Jak už tady uvedl Matty, většinu filmu čekáme na jednu určitou scénu, ta se pak odehraje zcela dle očekávání a dost. Autoři žel zcela rezignovali na možnost nosné téma nějak dramaticky rozvinout, případně diváka překvapit nečekanými konsekvencemi. Přitom "konverzace na úrovni" v den D je sice k popukání, ale ve srovnání s tím, co porůznu vidíme a slyšíme v předešlém průběhu filmu, to až taková síla není. Potomní rozhodnutí lehkých dam tyto kořeny neokrást je pointou sice sympatickou, ale dosti plytce vystavěnou. Avšak i přes to Světáci patří k tomu zcela nejlepšímu z české filmové komedie. A pánové nezapomeňte, že není prohřeškem proti bontónu, zapáiti cigaretu dámě i zcela neznámé.

Ruští klasikové a Woody Allan v nejlepší formě: Přečetl, pochopil, natočil.

Cože? Chtějí zabít prezidenta a naplánují to tak, že k tomu násilím přinutí penzionovaného elitního bojovníka? Cože? Kvůli tomu musejí nejdřív vyvraždit jiné penzionované elitní bojovníky? Cože? Vydíraný má věřit, že po splnění akce opravdu jeho dceru pustí? Kromě nesmírně hloupé zápletky je to prázdný zbytečný kolotočářský film. Nad tím, že Arnold sám postřílí celou armádu, se nepozastavuji. To ostatně umí i Sanjuro a jen s mečem. Kajícně ovšem přiznávám, že v nějakých čtrnácti letech, v éře véháesek, jsem tento film žral (jako Arnolda vůbec). Všichni kolem mne sice považují Komando za nedotknutelný retro-arnie hláškovací kult, ale já mám kulty jiné.

Jedna z nejgeniálnějších Burianových kreací. A přitom bez něj by tento film byl dávno zapomenuý škvár. Buď to psali přímo pro něj nebo nevím...

Kravina, ale geniální.

Mnoho amerických komerčních filmů, které se prvních patnáct minut tváří, že mají zajímavé téma, jsou zbylých osumdesát minut vždy už stejné a stejně zbytečné. Ne tak tento film. Od začátku do konce se drží myšlenky a dokonce mě i zajímá, jak to dopadne. Oba představitelé hlavních postav jsou skvělí, ale hlavně Cage je tady úchvatný. "Možná bys neměl tolik pít." - "Možná bych neměl tolik dejchat:"

Temný pohádkář Lynch v plné síle. Jsem sice čistokrevný heterosexuál, ale u tohoto filmu jsem se zamiloval do Nica Cage (vydrželo mi to ještě u Leaving Las Vegas; u dalších filmů jsem se zase odmiloval).

Už tomu rozumím. Sága o vítězství multirasového lidstva nad důsledky vlády bílé elity je u konce. Oba bílí hrdinové se obětovali pro šťastné zítřky a tak divák konečně může být přestat trápen myšlenkami a vychutnat si klasickou bezduchou bojovku, která tady zabírá snad půl filmu. Transformeři pálící do rojících se mechanických chobotnic mě opravdu neoslovili.