Adam Bernau

Film se mi tak nějak líbil, ale vlastně jen díky mně sympatické herecké skvadře, která činí celkem uvěřitelné postavy jaksi zajímavějšími, než opravdu jsou. Závěr je o ničem a pokud jde o celek, musím dát za pravdu Civalovi.

Asi budu za exota, ale Menzelova povídka mi připadala nejslabší. Ne že by neměla své kouzlo, ale připadá mi jako nemožný pokus o co nejčistší hrabalismus, z čehož vznikají jen jakési hezky natočené kulisy pro dogmatickou deklamaci Hrabalova „pábení“. Nějak to všechno nešlo dohromady, nevěděl jsem, co s tím. (Podotýkám, že jsem tuto povídku, jako i většinu ostatních, četl a Hrabala miluju.) Ale je možné, že právě taková dogmatická hrabalovská deklamace byla záměrem a že ve své době mohla být zjevením. Pak musím konstatovat, že ke mně to přes ta desetiletí bohužel už nedosahuje. Následující tři povídky jsou vynikající a velmi silné, arciže každá zcela jinak. Němcovi „Podvodníci“ v geniální stručnosti a omezenosti říkají o lidském životu víc než celé knihovny (tuto povídku jsem nečetl a myslím, že na papíře nemůže vyznít tak silně, přes Hrabalovu genialitu). Schormova barevná povídka je prostě nádherná záležitost – řekl bych, že tady je skutečně živý filmový Hrabal, o což se Menzel namáhavě, leč marně snaží. Chytilová v Automatu Svět jaksi ubírá důraz z pointy (že host, hovoře o své ztracené holce, nic netuše mluví o oběšené ležící v kuchyni), aby rozehrála vedlejší motivy. Závěr s nevěstou a se stromky je strhující. Chytilová také mezi pábiteli zvěčnila dnes uctívaného Vladimíra Boudníka. Navíc to, že „jeho“ povídka následuje hned po lidovém totálním malíři z Domu radosti, má své – snad nechtěné – kouzlo. Poslední cikánská „Romance“ už není tak silná jako předchozí tři, nicméně Jireš zde její sdělení podává výborně. „Jak kluk k nevěstě přišel ani chudák nevěděl jak.“ Navíc ta nestoudná cikánská svoboda jako totální protiklad „socialistické společnosti“ – srov. scény rodin polehávajících v peřinách kdesi v parku se scénami spořádaných davů s deštníky. Nebo veselé „Já už mám holčičku, je krásná...“

Krásný barevný film. Pronikavé, vtipné, arciže silně zaujaté podobenství o vztazích mužů a žen. Jejich typické směšné způsoby zobrazeny s barokní velkolepostí a zarámované posvátností biblického mýtu. Autorka tak spojuje dva extrémní pohledy (všední trapnost a mýtická velkolepost) v jediný. To jako dění kolem „hloupé“ hrdinčiny žádosti „Řekni mi pravdu“. Velice působivý je na konci filmu návrat k pokračování biblického textu. Navíc je to jediný film, v němž Luděk Sobota má jinou roli než Luďka Sobotu. Komnetáře: Mahalik, Mortak, Garmon, PanFalář.

Ze začátku jsem měl dojem, že tento film nenabídne víc než klasický novovlnařský obrázek své doby, i když i to by mi stačilo. Brzy jsem ale poznal, že Intimní osvětlení má toho hodně co říci. Je to síla. Rozhodně to ovšem není žádná „sonda do venkovského života“, jak jsem se dočetl v některých komentářích. Stejně jako Homolkovi nejsou o českých „měšťácích“, není Osvětlení o českých „venkovanech“. Je to sonda do českého života vůbec, do soukromí, poodhalení intimity ze zcela specifického, objevného úhlu pohledu, se kterým nová vlna přišla. Je lhostejné, že tady jsou to lidé žijící na venkově. Ano, jakýsi obraz venkova se tu ukazuje, ovšem zcela na okraj díla – tím však geniálněji. Jsou to drobné momenty, dílčí obrázky, které vyvolávají nějaký dojem: slepice v garáži, starý dobrý pohřeb mezi lány, koňmo tažený valník, setkání tehdejší „cool“ slečny s obecním blbem. Nedovídáme se nic o vesnickém životě, tyto obrázky však náznakově hovoří ke svému tehdejšímu divákovi: venkov, to jsou přežívající staletí, která pomalu dohasínají v moderní době. (Současnost: rodinka celý život stavějící rodinný dům.) Je tu ostentativně ignorován komunistický obraz venkova zkolektivizovaného, který byl sice realitou, ale násilně vnucenou a jen na povrchu života. Těchto věcí „životního prostředí“ si film pozorně všímá (podobně jako české filmy Formanovy – nebo je to jen můj dojem, když nasávám atmosféru doby, kterou jsem sám nezažil?), ale nechává je na okraji toho, co chce vidět především: fatální trapnost naší všednosti (do níž jen prosakují zajímavé historie, srov. babička zamlada s cirkusem ve Francii), trapnost, v níž všedně končí úsilí o Věc (neustálé přerušování společného muzicírování se starým lékárníkem (mimochodem: i tato postava je zde jakýmsi poslem ze starých dobrých časů)). Trapnost, které se úzkostlivě držíme, protože se stydíme brát Věci vážně i naopak nebrat věci vážně. I to je však povrch filmu – jdeme-li pod něj, vidíme deziluzi života obou přátel ve vzájemné konfrontaci (Radek99 tady píše, že si závidí navzájem, což je trefné). Deziluzi – smíme-li ovšem u nich předpokládat nějakou původní „iluzi“: zřejmě ano, jak napovídá noční „útěk“, ale i Bambasovo neustálé upozorňování na objeveného "Jírovce". Celkový dojem: Geniální komice Homolkových se sice nevyrovná, ale o to tady nejde. Tady nejde o to, dostat diváka smíchy do kolen, ale přinutit ho ke smutnému smíchu nad sebou samým. Tak to vidím já. Výpověď filmu, zvládnutá mnohovrstevnatost, vtip, celkové provedení, kamera, (ne)herci: vše za pět hvězdiček. Pro mne navíc nádherná konzerva své doby v proudu staletí. A přípitek netekoucím vaječným koňakem všechno završuje. Po druhém zhlédnutí jen strručnou poznámku o něčen podstatném, očividném a přece prve nepovšimnutém: hudba. Není náhodou, že jde o hudebníky. Muzika je laitmotivem, živlem celého filmu. Proč? Co to je? To je člověka přesahující jeho dílo, tvorba, styk s věčností. To v konfrontaci s onou všední trapností, s níž je ona božská stránka člověka neoddělitelně srostlá. Společné muzicírování po obědě lze z tohoto hlediska vidět jako ústřední moment filmu: jestli tu skladbu nezahrají tihle čtyři chlapíci teď tady, tak prostě neexistuje. Muzika se však v celém filmu "ztělesňuje" v nejrůznějších formách a faktických určeních, která lze (náhodou?) shrnout pod nostalgické, tehdy ještě pamatované "co Čech, to muzikant".

Lahve! Platí se lahvema! Spousta dílčích zápletek, rozhodnutí a reakcí různých postav je hodně průhledně nesmyslná. Nebo třeba pojetí tv reportáže ze zkoušky zázračného auta (zázračného pro nás i pro ně?) je opravdu zoufalost. Pak ten trochu příliš budovatelsky uvědomělý, socialistickou morálkou čpící Kátin šamstr, představovaný zde jako nonkonformní umělec – intelektuál (vocaď pocaď, soudruzi). Ale nic z toho mě nepřinutí ubrat hvězdičku, protože Návštěvníci jsou kult ze všech kultů ten nejkultovatější, v mém žebříčku seriálů navždy No. 1. Mimochodem, objevil jsem na internetu dvoje na sobě nezávislé fandovské stránky Návštěvníků – oboje německé (Die Besucher), na nichž se mimo jiné badatelsky řeší, kolik vlastně bylo Adamových sešitů a předkládají se sofistikované teorie o významu slovesa "humidieren". V jedné pražské kavárně jsem zase sledoval mladou Češku, jak své společnici anglicky vysvětluje, co jsou to amarouny. Co na to říci? V zájmu budoucnosti – hlavně nenápadně! Hovoří CML.

Brodského v podobných rolích miluji, obzvláště s manželku Brejchovou, ale toto je velmi slabý film, který i přes zajímavou myšlenku nemá nic moc co nabídnout. Uznávám ovšem jeho zásluhu, že se „zelenkavá“ stala kultovní barvou. Neméně nezapomenutelná je však Bláhova balicí otázka „Taky si připadáte tak abstraktně?“. (Dvě hvězdy, nicméně: argenson, Oskar).

Nechápu, čím to je, ale v záplavě všech těch prvorepublikových společenských komedií, na většinu z nichž se dnes mohu dívat jen s útrpným úsměvem, v lepším případě se shovívavým pochopením, Kristián skutečně nestárne. Když jsem ho na posled (po letech) viděl, čekal jsem předem, že to bude vyčpělé, ale řezal jsem se od začátku do konce, je to síla. Je-li tento film vnímán jako živý pomník Oldřicha Nového, pak plným právem.

Při první reklamě jsem to vypnul. Záměr dobrý, ale vyšla z toho po všech stránkách mizerná zbytečnost. Kdyby to točil Suchý (který měl původně film režírovat), možná by to bylo i hezké, ale ani tomu moc nevěřím.

Stydím se dát Troškovi čtyři hvězdičky, ale nemohu si pomoci. Když jsem Pár facek viděl ve čtrnácti v kině, svíjell jsem se smíchy, a při pozdějším zhlédnutí v dospělosti jsem na tom nebyl o mnoho lépe. Prostě se mu to povedlo. Je to bláznivá komedie sice nízké kategorie, ale dokonale podařená. Herci i neherci podle mne přesně vystihli své charaktery (dá-li se zde mluvit o charakterech) i celkovou atmosféru. Hláška „Ať se propadnu do Západního Německa, jestli kecám, velebnosti...“ byla pro mne kultovní. Záměna véháesek s pornem a se životem světce – uvědomte si, že je to ještě v socialistických osumdesátých letech, kdy obojí takový artikl byl pro komunistický policejní stát nežádoucí – bomba. A ten totožný dabér – pamětníci ocení. Mimochodem, farář (byť karikovaný) jako jedna z předních mocností v obci – i to je na tehdejší dobu síla. Troškovi se v této komedii jako v málokteré z celé éry normalizace podařilo pobavit diváky způsobem, který ostentativně pohrdá socialistickým statem quo. Několik filmů z té doby dokázalo tehdejší poměry i dost odvážně kritizovat, jiné je dokázaly ignorovat, ale takto na ně sr...t jako tady, s tím jsem se snad nesetkal. Pár fackami Troška překonal rovněž podařené „Jahody“. Poslední díl, Slunce, seno, erotika, už vyznívá hodně trapně a místy zcela zoufale.

Pět hvězdiček je možná trochu moc, ale čtyři by bylo málo, na to je tento film příliš krásný a jedinečný. Trochu mi vadilo přímočaré „protiflanďácké“ klišé, které z toho postupně vycházelo, ale předpokládám, že tak tomu je už v Nezvalově předloze (kterou neznám). Také jednoduché hororové klišé „upíři“ ubíralo celému obrazu trochu na síle. Když hledím za to, vidím silné a krásné surrealistické estetizující podobenství o lidských vášních, soustředěné kolem kulturního fenoménu „panenství“. Zajímalo by mě, jestli takto dokáže tento film ještě dnes, kdy veškeré erotično se stává všední houskou na krámě, někoho oslovit. Nemají-li vášně žádného protivníka („předsudky“), ztrácejí ony i jejich předměty na hodnotě. Tento film je poselstvím z dob, kdy ještě o něco šlo. (pětiměsíční pauza) Druhé zhlédnutí: Ještě daleko lepší dojem. Odvolávám větu „pět hvězdiček je možná moc“. Od začátku zcela ponořen. „Hororové“ ani „protiflanďácké“ klišé nevnímám, všechno tam nezastupitelně patří. Od posledně se prohloubila moje sociální apatie, čímž odbouráno stranictví, tudíž všechno to „proticírkevní“ vnímáno jako freudovské alegorie, arciže na reálném, neopakovatelném historickém podkladě. Copak nevděčíme právě posedlosti, s níž církev po staletí démonizovala sexualitu, za to, že zakázané ovoce lépe chutná? A upíři pod domem? Copak ve sklepeních duše nejsou? Jak by mohlo dobro vítězit, nebýt zla? Dále: Různé odporující si mody mužství přecházejí jeden do druhého v nepostřehnutelných okamžicích, totéž s ženstvím. Všechno jakoby ve „věčných“ formách, archetypy. Ale vše pomíjí. Viděno mnohem víc. Herci, biskup, flagelanti, slepičí mor, včely. Incest na všechny způsoby (naštěstí ne úplně všechny) a tak je to správné. Až v závěru, jinak pěkném, jsou mi protivné některé podstatné prvky, počínaje lákajícím prstem dívky s hroznem a pak všechna ta rajská bezvýznamnost očkovaná poťouchle zvoucí a „vědoucí“ vstřícností dospělých. Jako by zase o nic nešlo. Jakoby to nebyla Valerie, jíž všichni vděčí za svou záchranu. Jediný Orlík si zachovává dobrý vkus. Do toho posměšně zavřený škůdce jako v alegorickém průvodu komunistické mládeže. Poslední slovo: Film, u nějž se tak dokonale snoubí forma s obsahem, že není možné chválit nebo kritizovat jednotlivé řemeslné složky. Snad jen: Klusák je démon.