Adam Bernau

Mám-li (stále ještě aspoň) trochu rád Českou televizi, tak hlavně proto, že se (stále ještě aspoň) občas podílí na produkci nenápadných perel a jiných "zbytečností". Co všechno se lze dočíst v záv. titulcích jen dokresluje, co je nabíledni už z díla samého: že si na něm někdo dal hodně, jakože fakt hodně záležet. (Aniž by se staral o to, jestli divák pochopí různé souvislosti - to má být starost diváka a vlastně to ani není nutné). Hvězdičku ubírám, protože mám chuť být přísný: Postava mladé manželky je poněkud přepálená (co všechno propána jsme se o ní a od ní museli dovědět - tady si scénář zašustil) a nadávka hovado se používá zásadně ve spojení "hovado boží", v daném kontextu dost nevhodném.

U Brdečky se neučili, sujet nevalný, gagy řekněme neurážející, ale láska k žánru se pozná, spojení parodie na western s groteskou je funkční, s cennými aluzemi na dobu a zemi vzniku ještě funkčnější (ranč U šesti křížků, "požárníci" etc. etc.),  dvojjazyčné psanné komentáře plní svou úlohu víc než obstojně, někteří protagonisté (Šimánek, Lohniský) jsou jedním slovem epesní (Šimánek místy geniální) a reklama na whisku je nejvíc. Ta by měla být archivována v národopisném museum hl. m. Prahy.

"Sláva Ukrajině" v trochu jiných souvislostech. Znělo mockrát, i s heroji. Jest doufat, že až Rusák pochopí, co jsou hranice, půjdou páni Ukrajinci taky do sebe a posvěcené pomníky těch svých zasloužilých prasat zbourají stejně jako ty Leninovy. To jen tak na okraj. A když jsem u okrajů, tak např. linie s esesákem na koni, co rád přijíždí pobejt, je jednou z nemnoha marginálií, které ten stále temnící, situací hlavní hrdinky definovaný kruh perspektivy zšišaťují. Ne že by to byl motiv nepatřičný, vždyť hrdinčiny sexuální vztahy s muži, resp. předvedení možných variant takových vztahů (až po ten platonický s typizovaným kladným hrdinou) a osudů oněch mužů patří k fundamentům jejího příběhu-historie.  Jeť onen kruh ustaven hned na začátku během nádherné svatební scény. Totiž vzápětí, po tomto kruhovém reji, se středobod teprve ustaluje, a sice za šest hektarů. Jsou však i scény za horizontem hrdinčiny perspektivy, které do tohoto kruhu patří, srov. noční agitačně-iniciační rituály u ohňů. Opravdu to nemohlo začínat lépe než svatbou. A svatební rituál položení hlavy na práh... Asi to mohlo být kratší. Asi si to taky zasloužilo organičtější řešení instruktážních dialogů a monologů, byť v tomto ohledu je na tom Volyň ještě dobře. Asi je třeba zbystřit nad plakátovou dokonalostí kladného organizovaného hrdiny. Asi bych měl dát 4*. Ale dávám pět.

Vždy znovu mě fascinuje sociálním napětím mezi oběma aktéry zesílený všudypřítomný queer náboj tohoto seriálu. Nepředstavuje-li ovšem zajda stereotyp samičky, jako vlk stereotyp mača. Každopádně je to ta hlavní přidaná hodnota oproti Tomovi a Jerrymu. Potom tematizace tradiční a populární písně ve světě Sovětů. A českému diváku dabingem zvěčnělé Kotěnočkin, Chait, Rusakov,... Samozřejmě sláva Ukrajině.

Akumulovaný devadesátky. Kdyby měl ze všech filmů Svěrákova syna zůstat jediný, tak tento. Nebo Ropáci.

Všechno se domlouvá tajně, pokoutně, intrikářsky, zároveň všichni o všem vědí. Všechno by se snoubilo, kopulovalo, a to multilaterálně, zároveň všechno žárlí. Že se to děje napříč společenskými vrstvami, mezi vládnoucími a ovládanými, je normální. přesto je jednání mezi poddanými a jejich panstvem, jak ho projevují Figaro a spol., možné jen v komedii a i tak mi připadá dost skandální. Ale do Figarovy svatby patří. Hrabě samozřejmě nemohl zrušit tzv. právo první noci, ježto feudální Evropa sotva kdy takové právo znala, a operovat s tím v 18. století jako s něčím takřka současným vypadá už úplně absurdně. Ale do Figarovy svatby patří, a sice jako ústřední prvek. Všechno by kopulovalo, všechno žárlí. Feudální řád a jeho mocenské vazby jsou před zhroucením. Ve vší té spleti má jedna z postav opačnou pohlavní identitu, toho nejroztouženějšího a nejpluralističtějšího milovníka hraje vždy zpěvačka. Vzhledem ke všem až do konce se napínajícím dramatům a záštím přichází závěrečná prosba o odpuštění dramaturgicky nevhod, zbrkle a tudíž nevěrohodně, takže finální všeobecné smíření je jako náhlé vystřízlivění z nějakého zběsilého flámu. Bez kocoviny. Je to velký. Je to mocný. Je to hudba. Je Figarova svatba.

Funkčně typického hrdinu to koneckonců má, spoustu věcí, co mají mazlíčci rádi, taky a to konfúzní zpochybnění své nezúčastněnosti snad laskavý divák promine. No dobře, tak nepromine. Tak co třeba ty krásné pohybující se kruhové  průhledy do krajiny. Nebo "no reason" very ending finální scény. Prostě verbal odpad + 58% + přehršle "pseudoněco" v komentářích = spolehlivá záruka kvality a nadhodnoty.

Líp to nejde. Jestli, tak leda nějak antiklasicky a to by teda muselo bejt. Lasica je vtělená gogolovština. Na hodnocení nemá vliv, že z mluvené češtiny všech tří nemám šanci poznat v nich Slováky.

Pivce miluju, Peška mohu, Chramostovou chci, ale co platno, o 34 let později vznikne nová verze se Slováky, které se toto klasické provedení naprosto nevyrovná. Tamto je úplně jiný level, arci tu máme co do činění s dobově daným způsobem hraní, což zase ale nepodmiňuje, že Chramostová hraje svou postavu jako semetriku, Pešek se typově nehodí a celkově nemáme moc dojem, že jsme na matičce Rusi. Ostatně sláva Ukrajině.

Jako jo, jenže moje vnímavost pro takové kusy kulminovala asi tak před čtvrt stoletím. Aspoň pokud jde o ty o jednom předem čitelném plánu.