Adam Bernau

Postavy Libíčkova a Kostelkova potěší každého archeologa. Svěrákova postava vypadá, jako by si ji psal sám a jako by těsně před tím četl ruské klasiky. „Žena se zlobí, někdy i udeří. Myslí si, že piji a já zatím hledám.“ Pak začíná poltergeist horor. „Už spíte, děti? To je dobře.“ „Ale, ale, maminko, to jsme ani nevěděli, že kouříte doutníky.“ Mám cukání se čtvrtou hvězdičkou, ale nebudu to přehánět.

Nezajímavá starosvětská adaptace nezajímavé ještě starosvětštější povídky. Nezajímavá stejně jako osud hlavního hrdiny. Kéž by i dnes byly takové zbytečnosti tvořeny jako malé skvosty. Ačkoli zbytečnosti? Komunikace s již zašlou dobou zajisté má smysl, přičemž základem komunikace je naslouchání a nikoli novátorské aranže či "přiblížení dnešnímu divákovi" etc.

Prostě mě to zase nebralo. Macourek s Lipským (nebo s Vorlíčkem) a přiblblá fraška: organičtější spojení snad nemůže být. Ale to jim nestačí, to by ještě bylo málo humor, oni tam musejí dodat aspoň zasekávající se krk (s patřičným zvukovým efektem). Co jsou platné skvěle pojaté typy všech zůčastněných herců, co je platné, že to běží v přesné formě, a že se to ke konci začne pěkně rozjíždět, když je to od samého začátku zase tak pitomé a nefunkční. Mohl bych dát dvě hvězdy, ale just dám jen jednu. Potěšil poručík Landovský (i když zrovna ten Lanďák tomu mohl dát víc), Kemr v nezvyklé poloze klasického domácího sluhy a milovnice kontroverzních umělců Růžičková.

Autoři, doba vzniku, deklarovaný žánr... neočekávatelně výborný film (obzvlášť nezajímáš-li se o takové podružnosti jako např. o čem to bude).

Při sledování desetiminutového záznamu z ceremoniálu sudiček mi střídavě tanuly na mysl vyhlášené pojmy „valhala“ a „německý porno“. (Ovšem na to, že z třinácti německých sudiček je sudička krásy tou nejošklivější, nedopadlo to u princezny Rosalindy s půvabem až tak zle jako s rovněž přisouzeným „rozvinutým intelektem“.) Dederónské sterilní, nudné, herecky prkenné zpracování co do formy vyznívá jako sled poněkud dějově rozmáchlejších cimrmannovských živých obrazů, co do poselství je v karl-marx-stadtském duchu odsouzením nafoukaného feudála, který pohrdá pílí a v zájmu odvrácení kletby bídačí už tak těžce vykořisťovaný lid. Na druhou stranu je zde velkolepě řešena postava uražené sudičky (bodejť, Práci čest, nicht Wahr, Genossen?). Výsledně jde o velmi zajímavou interpretaci: Růženčina kletba je historicky pozitivním určením, neboť sto let spánku de facto zrušilo vládu starého krále a jeho řádu; s Růženčiným vysvobozením je pak bytostně spjato nastolení řádu nového: to vše v režii sudičky píle, která zde zosobňuje socialistickou revoluci, jakkoli se sama výslovně nehlásí k třídnímu boji. (Nejde o můj výklad: pohádka toto vše deklaruje zcela zjevně a jednoznačně.) „Řekni ve stájích, že máme nového krále.“ Ačkoli tedy ve srovnání s českými inteligentními a vtipnými filmovými verzemi klasických pohádek, disponujícími zajímavými plnokrevnými postavami, je tato dederónská Růženka chudinkou, mohli by se od ní čeští tvůrci srandiček učit smyslu pro epos, pro legendu, pro archetyp, pro vážnost vyprávěného slova, pro vážnost činů; pokud jde přímo o „Jak se budí princezny“, srov. zvláště přecpanost mermomocnou komičností, škrtnutí stoletého spánku a především čecháčkovskou dehonestaci uražené sudičky (k čemuž viz můj komentář tamtéž). Nastíněnému rozdílu odpovídá i rozdíl v pojetí tématické písně (zde náhodou v obou případech velmi pěkné, odhlédnu-li ovšem od gottlich textu „Jdi za štěstím“, přímo v pohádce naštěstí nerealizovaném). Poznámku k muzice přičiňuji u pohádky Sněženka a Růženka.

Dvě psí buzny terorizované vránou, která neumí létat. A pak že zvířata nemají duši! (Nejstarší sérii nemám nakoukanou. Jak napovídá Šandík, mohla by stát za to. Karlos netuší.)

Přelom 60./70. let. Dcera je pro své rodiče němá. Nevědí, co má v pokoji. Nevědí, kam mohla jít. Neslyší ty neslýchané písně, které dcerušky stejně neumějí zazpívat. Když přjde na věci, s nimiž nová generace volně nakládá - sex, drogy, ulice, hudba, ukazuje se, že to rodiče jsou dětmi, které potřebují ochranu. Forman inspirovaný Formanem. Dárek Americe na přivítanou: přišel, viděl, natočil. Poslední z filmů, pro něž patří na Parnas. Mohlo by se říci, že závěrečná scéna s nápadníkem bere filmu pěkně kulaté zakončení a je přebytečná. Bohužel není, jede se dál, děti rostou.

Kravina, ale geniální.

Nejvíc si budu pamatovat Somrovy oči mrtvolně v sloup a protivnou písničku ve strašně protivném podání Eduarda Hrubeše. Ten člověk má zvláštní celokariérní dar: Ať se objeví kdekoli a dělá cokoli, vždycky kazí dojem. Trochu to napravuje Lackovič, který vypadá úplně jako všichni ti Ratleři a Santeři, které daboval. A samozřejmě Lohniský a Bouše s Brůžkem. Kopecký taky fajn.

Zprvu to vypadá na zbytečnou pozérskou konverzačku, v níž skrze vnucující se hraní herců ani nemůžete vnímat postavy. Tak si aspoň vychutnávám toho Hrůšu a všímám si jediného momentu, který opravdu za něco stojí (ovšem zásluhou Vášové: je to způsob, jakým stará herečka poslouchá jeho slova o herecké roli a dluhu vůči ní). Jakmile se objasní, že je to vlastně krimi, zdá se celá věc ještě zytečnější, zvláště když je okamžitě jasné, o co vyšetřovateli jde a kam to bude směřovat. Tesání tématu staré, ale stále bolavé partnerské křivdy tomu sice dává obstojný obsah, ale pořád nevidím důvod, proč tu k pointě se halasně sunoucí rozmluvu sledovat. A tak je to až do konce. Takže proč čtyři hvězdičky? Protože ona ta pointa má v samotném závěru jakousi nadpointu, nečekanou, přitom však zcela obsaženou ve věci samé: SPOILER: jak to dopadne za rok, je vlastně lhostejné, trest už byl vykonán, jediná dokonalá forma trestu: vítězství, jehož bylo zločinem dosaženo, mění se pouhým soukromým odhalením v potvrzení a znásobení výchozího pocitu křivdy, ústícího nyní v čiré zoufalství; vražedkyni je dáno poznat, že vraždou se jednak připravila o jakoukoli možnost se své ukřivděnosti zbavit, jednak že na sebe uvalila situaci své oběti: sama svou vlastní obětí. Ale co je k tomu nutné, objasňuje úvodní věta komentáře helianto. No a k tomu celé to půlhodinové hraní a tlachání směřuje. Stojí za to ho sledovat až do konce. Síla "mravního ponaučení" tohoto díla je ještě znásobena tím, že ona ta vražda přísně právnicky vzato možná ani vraždou nebyla.