ScreamJay

Spousta lidí začalo považovat upřímný cit za slabost a ve falešný snaze chránit svoje vlastní zájmy, přestali doceňovat a vnímat podstatu lidskosti, jedinečnost života a každýho okamžiku v něm. Tenhle kraťas The Youth in Us je přesně na té samé hranici, co jsou si lidé dneska ještě schopni připustit a co už cynicky a lakonicky považují za kýč. Artově docela poutavé dílko s osobitým fantaskním přesahem a nezvykle otevřeným, hlubokým poselstvím. Bohužel jeho nevýhodou je, že divák musí číst mezi řádky a to už se málokomu chce. Joshua Leonard už nehysterčí ve větrovce hluboko v Blairských lesích a dává nahlédnout do vlastní duše. A možná taky doufá, že až uběhne těchhle 10-12 minut (které by klidně mohly bezeslova sloužit jako post-rockový hudební klip) někteří pochopí, že bez lidskosti člověk doopravdy umírá. Pro mě dostatečně funkční, intenzivní a navíc má ta Kelli Garner obrovský ženský kouzlo. [final rate: 75%]

Kudy tudy cestou z nudy aneb největší kopanec do prdele všemu komiksovému klišé. A nebo jinak. Možná, že Kick-Ass chvilkami dojíždí na přemíru křiklavého kreku, ultrahláškovacího úletu, ovšem na druhou stranu nakopnul Supermana mezi nohy tak, že mu koule cinkaj za ušima jak štědrovečerní rolničky. Je tohle dobrá cesta? Čert ví, filmová brutalita má v 21tém století multifunkční rozměr a aby z ní nezůstala jen těžkopádná křeč, musí ji táhnout nemalá míra nadhledu. Já netuším, co Matthew Vaughn hulil a určitě mu nebudu strkat lakmusovej papírek do ranní moči, abych to zjistil, každopádně tenhle chlapík ten správném tvůrčí nadhled má. Když před dvaceti lety likvidoval malej Kevin velkýho malýho Joe Pesciho, byla to super sezóní švanda a dneska je halt pro stejnou švandu potřeba Glock 35 a senzačně vybroušená katana. A ať už byla ta umachrovaná malá Chloë Moretz více či méně snesitelná, za ségru bych jí rozhodně nechtěl, neboť přímý kontakt bazuky s mým zadkem nahlodává index mýho EGA. Třeba je to hřích, ale já se u Kick-Ass náramně bavil, i když popíraná klišé nahradila jiná, stejně žánrová, i když doteď nevím jestli to byla pocta nebo výsměch, byl to nářez. Určitě jeden z těch filmů, ke kterýmu se člověk alespoň jednou rád vrátí (aby zapnul bednu, když chce vypnout bednu). [final rate: 85%]

Tedy až na tu pasáž s mlčky střídanými výrazy zoufalství (tak trochu nadstavbové klišé) vcelku uvěřitelný kraťas. Navíc ta třináctiletá holka Carlie Nettles má třináckrát víc hereckýho talentu než její o třináct let starší, s třináctikilovýma silikonama pohupující rádoby herečky ---> Hello I'm Lindsay Lohan. Good job!

Já se vůbec nedivim, že soudruzi z NDR dělali věčně někde chybu, když veškerá jejich kreativita poklesla do oblasti řitního věnce. A kdo se z toho nepo*ral, ten se diví dodnes. Ruku na srdce, doba byla jaká byla a s tím vkusem to v oficiálních směrnicích nikdo moc nepřeháněl, ale vážně tohle mohlo někoho bavit? Samej bratwurst, kamaše, tepláky, foukaný trvalý a tuny budovatelských flitrů.

MOVIE: „Život kráčí po křehké hranici mezi vědomím a nevědomím. Když ublížíte tělu, rány se zacelí, zůstanou jen jizvy. Ale když ublížíte duši, všeobjímající bolest každou ránu znovu a znovu zotevírá!“ Martyrs jsou zvláštním náhledem za hranice vědomí, za hranice konvence, za hranice únosnosti. Pascal Laugier s nebývalým citem pro detail zkomponoval oratorium bolesti, nesmírně sugestivní brutality a neočekávaného sadismu. Proti tělu, duši, myšlenkám. S nebývalou otevřeností a uvěřitelností, přesně na samý pokraj všeobecně přijímaného vkusu. S takovou intenzitou, že Vás to donutí zamyslet se, jestli za to utrpení ta pointa opravdu stojí. Jednoznačným kladem mučedníků je ta zmíněná SUGESCE, která povznáší atmosféru do roviny nadmíru osobní. Tak prostupující, že mnohdy nevíte, zda-li jsou mučedníky postavy v obraze a nebo Vy, když ten obraz sledujete. Velmi povedené jsou i úvodní titulky, entrée formou promítání skličujících vzpomínek z klasické šestnáctkové kamery. Naopak jistým mínusem je závěrečná pasáž, která pro svou vykonstruovanost zavdává ku podezření ze stereotypu. Avšak i ten souběh náboženských klišé filmu příliš ze zvrhlé působivosti neubírá. Je tak víc než pravděpodobné, že si odsud odnesete podivně nepřijemný pocit (ať už z jekéhokoliv důvodu). Takže ty zvěsti o jisté kultovnosti nejsou zas tak úplnou nadsázkou (alespoň pro mě). Bolest je vždy silnější, když nad ní nepřemýšlíte, ale když jí podléháte... MUSIC: Hudební doprovod z (patrně bratrské) dílny Alex Cortés & Willie Cortés (doposud dělali pouze na soundtracku k úletu Eden Log - jeskyně smrti (2007)) jednoznačně patří k přednostem filmu. Emocionálně působivá, sžíravě dýchavičná akustika klavíru a kytary, sladce zoufalé, smutné aranžé versus klaustrofóbní temné motivy. Klobouk dolů. RATING: atmosféra: 9/10, realizace: 7/10, originalita: 6/10, obsazení: 7/10, hudba: 9/10, vizuál: 8/10, [final rate: 75%]

MOVIE: „V ručkách pohrabáč a v očích sotva školní léta, po tváři ztéká rudý podpis strachu, skrze závoj sněhu jak v rozvířeném prachu, rajský protlak z tepen vzduchem létá,“ aneb 80 minut dokonalé antikoncepce (nejen) pro teoretické matky. Víte, jsou tři typy vedení hororových příběhů - ten první řízne a nechá ránu pomalu krvácet. Ten druhý řízne a do rány nasype kuchyňskou sůl, aby pulzovala a nenechala vydechnout. A pak ten třetí, který řízne jednou, dvakrát a řeže tak dlouho, dokud je v ději poslední kapka krve - a přesně tohle je případ The Children. Přes poněkud krkolomný, postavami a postavičkami přeplácaný úvod se pod rukama Toma Shanklanda rozpoutá učiněné peklo. Peklo přesahující obvyklé konvence, strhující, všeobjímajícně skličující, nekompromisně psychopatické, mrazivě paralyzující a v kontrastu tématu šokující. Zlo je nejděsivější tehdy, když nastaví svou nevinnou tvář. Tady je těch tváří hned několik, k tomu lze připočítat dynamickou kameru, dobře napsaný scénář, těžící maximum z prostředí i poměrně uvěřitelného obsazení (plus za emo-puberťačku v podání temně okouzlující Hannah Tointon) a jako nezdanitelný bonus znepokojivá, prostupující atmosféra. Už v případě slaboučkého W Delta Z (2007) prokázal Shankland cit pro temný, surový vizuál a tady ho v minimalistických podmínkách (i rozpočtu) dovedl takřka k dokonalosti. Jednoznačné doporučení a příjemné překvapení. MUSIC: Zprvu poněkud klišovitý hudební, neustále se opakující motiv plný ruchů od Stephena Hiltona však postupem filmu nabírá na síle a atmosféru nenuceně doplňuje, podtrhuje. Přesto by silnější melodie, dráždivější hudební formát filmu ještě více prospěl. RATING: atmosféra: 9/10, realizace: 8/10, originalita: 6/10, obsazení: 7/10, hudba: 7/10, vizuál: 8/10, [final rate: 80%]

MOVIE: „Dle GPSky to měla být k lunaparku zkratka, však místo kolotočů prdele, vnitřnosti a jatka. Než pak stihl rozšlapat přístroj v návalu hněvu, vykonal bungee na svém tlustém střevu“ aneb krvavý steak na sněhu bez oblohy a spousta mražených nacistů k tomu. Až mi z toho byla zima člověče. O svébytném kouzle a chladné osobitosti severské kinematografie kolují zvěsti už nějaký čas. Skandinávie expanduje do všech žánrů a tentokrát vystrčila omrzlý půlky směr stoosmdesátihektolitrový gore shit. Nutno podotknout, že nemálo šmrncovní! Tommy Wirkola určitě nezapře inspiraci v Jacksonově nenapodobitelné klasice Braindead (1992) , kterou přetváří v obdobně bizarní, lokálně podchlazenou řež za zvuků podladěných kytar, vyřvávaných textů v norštině s malebnou kulisou půvabných severských hor a fjordů za zády. Kde jste vy zbabělý svině? Bojíte se vyjít na přímý světlo? Kurva nebylo to příliš? Myslíš, že je to nasralo?“ Jako horor úsměvné s pár příjemně atmosférickými momenty a dvěmi, třemi lekačkami. Jako nekompromisní úlet účinné, bláznivé, zapamatovatelné a do jisté míry originální. Jako nadšenecké béčko slušně odvedené, svižně nasnímané, maskérsky kvalitní a i přes velký počet klišé do budoucna jistě vyhledávaný kousek v dvd sbírkách. Pokud k Død snø přistoupíte s tou správnou porcí nadhledu a nebudete se ho snažit příliš srovnávat či řešit, pobavíte se. Pokud nadhled nevlastníte, zkuste dobře vychlazenou sedmičku finské vodky, třeba se dostaví. MUSIC: Hudba je tu jako přesně padnoucí frak. Energický, dynamický mix metalu, severského rocku i akustiky, svižné soudobé elektroniky a pitoreskní úvodní motiv k tomu. Christin Wibe namixoval k danému tématu přesně to, co ho nebrzdí a s čím příběh (nebo snad „příběh“) funguje. RATING: atmosféra: 7/10, realizace: 7/10, originalita: 8/10, obsazení: 6/10, hudba: 7/10, vizuál: 7/10 [final rate: 80%]

“Hudba dokáže zažehnout v srdci žár, ale srdce nikdy nespálí. Protože bez srdce nelze hudbě propadnout.“ Byly to 80tky, on byl bezpochyby králem doby a po (dodnes) rekordních tržbách a bezkonkurenčním úspěchu sólovky Thriller (1982) přišlo album Bad (1987). Stejná porce hitů, nepolevující muzikantská exprese, osobitost, elán a glanc do jinak zkostnatělé, estrádní či diskotékové popoviny. Takže koho ještě překvapí, že právě Bed je druhou nejprodávanější deskou vůbec? Asi nikoho. Sám (i přes fakt, že na režijní stoličce seděl právě Scoresese) jsem zrovna tomuhle klipu nikdy nepřišel zcela na chuť. Nelze mu upřít precizní choreografii, živelnost, ale i přes obrovský hitový potenciál songu jako takového, nechává mě dodnes tohle dílko poměrně chladným. Takže 9/10 za písničku a 6/10 za klip. My Rating: [7/10]

Já vám nevim proč, ale na mě tyhle socialistický komedie z 80tek působí děsně depresivně. "Soudruhu řediteli, měl ste mě upozornit, že začínají louskat!"

Ale tak vážně. Věděl jsem, že tohle nesmím brát vážně. Čtyři rohlíky a deset deka uzené šunky, DVDčko v přehrávači. Zprvu rozvaha, ukusoval jsem pomalu, navíc Bolka Polívku mám coby herce rád. Paní Chytilovou, respektive většinu jejich filmů zas právě naopak. Ale budiž, po obrazovce se mi proběhlo pár pěkných, mladých, sošných děvčat a taky pár zralejších, vyskozitnějších děvčat. Jenže bacha, tu hle náhle koule Pavla Lišky, záhy na to koule Tomáše Matonohy a než sem nahmatal žvejkačky, na také to domácí žvýkání - koule Josefa Poláčka. To už sem začal být znepokojený a vyjma uměleckého záměru, unikaly ze mě i věty, který se nehodí publikovat. Navíc ta má poslední barvitá věta, jestli si ze mě dělají pr*el a v pozadí se vylouplo pozadí Jiřího Pechy, to už bylo i na můj cit pro avantgardu poněkud silný kafe. Jistě, říká se, že aby mělo něco grády, musí to mít koule, ale po tomhle (ne, nedoukal jsem to) už koule nemůžu ani vidět. A to si ještě jednu kouli, bajli, pěťu schovávám k hodnocení 5% (kdyby tak byla pouhá nahota a rádobyfilozofický rozměr zárukou hodnoty, držim půlky u sebe a uznale pokyvuju). Konec, kašlu na to, stejně to není konstruktivní příspěvek. [0/10]