ScreamJay

Víra je jak plechovka plná piva. Naplňuje tě ku vlastní spokojenosti, opíjí tě, dává ti pocit moci nad životem a když náhodou selže, dojde, dá se zmačkat a zahodit. Věřil jsem, že oběť dvou baget k sváče a následná investice do Fallen Angels naplní mě alespoň spokojeně strávenou hodinou a půl u obrazovky. Houby! Pod slupkou zajímavé, hororově vydatné zápletky o odvrácené tváři dobra, zaštítěné polámanými křídli padlých andělů, schovává se neuvěřitelně impotentní snaha o jakousi Barkerovskou či Carpenterovskou démonologii a monstrologii. Jeff Thomas zpatlal dle vlastního scénáře cosi, co svým vzhledem (nutno poznamenat, že kamera i střih jsou naprosto příšerné) připomíná béčkové televizní lekačky ze sklonku 80tých let. Tragické charaktery postav a stejně toporné herecké provedení. Naopak menší či větší roličky hororových „maskotů“ Kane Hoddera (aka. Jason Vorhees), R.A. Mihailoffa (aka. Leatherface) či Reggie Bannistera (Phantasm), kteří z valné většiny stáli za filmem coby výkonní producenti, beru jako takové pomyslné plus. Stejně tak bych ještě pochválil pár přímočarých oldschool gore efektů (které ovšem nekompromisně sterilizuje ta strašná kamera) a více méně standardní (leč padnoucí) hudební doprovod Lance Warlocka. Musí přijít ještě nějaké ALE? Musí! Když už jsem se tak nějak chystal udělit jednu hvězdičku, přehlížeje hrůzný dabing a všudypřítomný démonův hlas (který zněl spíš jako by sežral zapařenou brokolici a pak už jen čekal, až se nekřesťansky pobleje), přiškrtil mou benevolenci úplný závěr. Už sem zažil několik randez-vous s démonem, ale tohle bylo suverénně (jak bych to filozoficky) nejrektálnější. Teď jsem mohl bejt plnej bagety, sejru, šunky, zkrátka nažranej a místo toho sem…….(hádanka pro soutěživé) [1/10]

Here we are! Here we stay! Here we die! (…die? For efect?) Přiznám se, že jsem až do dneška neviděl ani jednu z obou „zauralních“ hlídek bodrého mužika Timura Bekmambetova a až na pár kámarádovo upomínek a jeden akčně vulkanoidní trailer, nevěděl jsem do čeho jdu. A po pár minutách (snažíc se uvelebit svou rachitickou zadnici na starodávný lavičce letního kina, vyloženě zírajíc na plátno, s potutelným, sarkastickým úsměvem a jiskrou zájmu v oku) bylo mi jasný, že tady se z nabídnutého rozpočtu kreativně „posral.“ Tvrdý výraz? Zkusíme to jinak, strýček Timur přetaktoval žánr akčního filmu do podoby antigravitačně-antifyzikálního full throttle blocbaster orgasmu se vším možným záběrovým (kamerově i nápadově [pozn.: myšlena nápadovost scén, nikoliv scénáře jako takového]) maximalismem, jenž je v současné, stále více nespoutané hi-tech době, možno vyprodukovat. Strhující, vysokooktanové tempo, nekompromisní, na krev jdoucí klipové vedení záběru, našlapaný hudební doprovod Dannyho Elfmana a hlavně a především tvůrčí nadhled, šmrnc, lehkost a všudypřítomné střípky nenuceného humoru (které, pokud si stejný nadhled udržíte i vy, dělají z nelogický akční slátaniny až neskutečnou zábavu od začátku do konce). Jasně, co se vedení příběhu, kostry děje a pro mě taky v oblasti dialogů (postrádal jsem víc úderných hlášek na úkor toho mentoringu a možná i všudypřítomného cynického životazpytu), má Wanted asi stejné rezervy, jako poprsí 18tileté dívky v podprdě její 60tileté tety. Ale mam takové tušení, že Timur razí spíš cestu ala Michael Bay - akce, akce, bouračky, akce, adrenalin a tam někde na druhý koleji nějakej ten děj, co drží to celé pohromadě. Angelina Jolie měla tentýž rebelskej šmrnc, co před osmi lety v Gone in Sixty Seconds a James McAvoy zas takovou tu úvodní LaBeoufovu vyjukanost z Transformerů. Všechno dohromady pak drtí každej papírek s Lincolnem, lisuje i poslední zrnka logiky a co je hlavní, funguje na víc než slušných 80%. Kdybych odložil ten nadhled, dal bych 8/10, jenže mě je s mým nadhledem zatraceně dobře (na těch 110 minut jsem si odložil aspoň mozek, abych nenamáhal krční páteř) a tak si s klidným svědomím dovolím pro tuhle „ptákovinu“ (možná nadsazených) [8/10].

Ne, bez srdce nemůžeme milovat. Ale mít srdce, to ještě neznamená, že budeme milováni. Tohle bylo asi to první, co mě napadlo po zhruba pěti minutách tohohle kraťasu, když jsem se tak letmo zamyslel, jakou hodnotu má tahle věta Miluješ mě?. Zkrátka jsou témata, co se topí v hloubce a pak taková, co hloubku mají. Prostou, lidskou, surovou, nepřikrášlenou hodnotu. Když jsem byl upozorněn na novější kraťas Jana Chramosty, černobílou letmou poetiku Kouzelný most (2008) (který se mi mimoděk poměrně líbil), neváhal jsem a pustil se i do tohohle staršího kousku. Zmíněná syrovost všedního lidského bytí a výpovědně silné téma duševní choroby v kontrastu s mladickou láskou - kdepak, není jednoduché udělat z toho uvěřitelný, plynulý a upřímný film. Honzovi se to tady povedlo napůl. Úvodní prozářená sekvence na mě působila jako nějaký segment z balkánské kinematografie, avšak ono propojení divadelní poetiky (poměrně zvláštně napsaných dialogů) a té zmíněné nepojmenované krutosti prosté reality, se v mých dojmech trochu tlouklo.Narozdíl od Kouzelného mostu trochu zmatené záběry, střih i některé přechody mezi snem, realitou a okamžiky štěstí. Naopak pochválit musím akustickou kytaru u hudebního doprovodu, neboť právě souzvuk šestistrunky umocňuje jakýkoliv z niterně prožívaných pocitů. S úsměvem jsem přešel malou roličku neVyvoleného Saši Nikitina, s lehkým uzarděním hluboký a sladce „naivní“ pohled Sandry Černodrinské a s uznáním vyvedenou finální sekvenci v dešti (bezeslov vyjádřené maximum). Co říct závěrem? Méně je někdy více a i když to nic nemění na faktu, že odvyprávěno bylo upřímně, přeci jen tady musím sáhnout k hodnocení [6/10].

V úleku při pádu, o noční stolek vyrazil si dva zuby a pak zhasla stolní lampička. Brblaje nadával jen tak napůl oteklé huby, za zadkem stála mu víla Zubnička. Blbá básnička? Hele, nebyl to pokus o oduševnělou poezii, jen tematická snaha o to, jak uvést dojmy z Darkness Falls. Skrze poměrně zdařilou úvodní sekvenci ždímající maximum z linie střih-zvuk-tma, láme se záhy tenhle bububu-film do silně přetaktované duchařiny s přespřílišnou porcí lekaček, skřeků a šumů. Jonathan Liebesman splácal (v těžkopádném a křečovitém přechodu mezi scénářem a realizací) dohromady vlivy té záplavy asijských démonovek s typicky americkou meinstreamovostí a výsledek je tak někde na pomezí zmatenějšího, jednoduššího Jeepers Creepers. Dětsky naivní povídačka o paradentální „zoubkové víle“ sama o sobě může působit stupidně a pateticky (možná až tak stupidně, jako je pitomoučké spodobnění „démona“ samotného), ale jisté devizy tenhle námět měl (vždyť se tmou si můžete pohrávat jako impresionista se štětcem, pokud pro ni máte cit), proto škoda tak špatné, neukočírované realizace. Dokonce tomu všemu nepomáhá ani hudba Briana Tylera, která je, stejně jako zběsilý střih a klipovitá kamera, využita dost nešetrně, natož jistý něžný půvab Emmy Caulfield (s prokreslením charakterů postav se tady všeobecně moc nehašteřilo). A pak ještě to finále anále rektále, to už raděj ponechám gentlemansky bez dalšího barvitého komentáře. Tudíž pro mě zklamání - byť jsem nic nečekal, ještě sem byl oloupen o 85 minut čistého času, jenžto bych kreativně využil k zachrápání u teleshopingu. Sorry boys, girls & demons! [3/10]

Na natažené dlani, hřejivá žluť okvětí růže mění se v chladně bílé lilium zimní noci. A v sevřené pěsti, ve vší moci, karmínově rudá uvadá v černo-černý tyl sešlé oblohy. Černobílá stylistika nadmíru sedí, především krátkometrážním filmům a dává neotřelý ráz jejich výpovědi, žánrově jakékoliv. První minuty Kouzelného mostu mi svým rázem připomněly některé úvody bývalo-režimních televizních adaptací (v tom dobrém) a po celých těch cca 12 minut mě mile překvapovala neformální, však velmi profesionální kamera, plynulý střih jenž neotupuje dějový spád a dobré nazvučení. Zvlášť záběr na poletující racky vykouzlil spokojeného úsměvu a celý scénář, který se ku potěše vyhnul romantickým klišé (neřkuli kýčům) navíc vyprodukoval i docela příjemnou pointu. Nevim, jestli je to jen můj dojem, nebo sem se možná předávkoval šunkoflekama k obědu, ale Hana Baroňová mi v některých záběrech (especialy do očí) neustále připomínala tu křehkou Francouzku Andrey Tautou. Jisté rezervy (čistě sám za sebe) vidím v dialozích a volil bych možná i jiný hudební doprovod na úvod i závěr, ale dosti rejpinkgu. Každopádně výměny neuchopitelných citů a pocitů prostřednictvím neverbální komunikace (odkaz "prosté" niterné lidskosti) a již zmíněná nenucenost dělají z tohohle kraťasu celkově příjemnou, pohodovou podívanou. [7/10]

Až se roztočí, pitoreskní kolo osudu, vyhrát bych chtěl duši. Neboť právě tehdy budu moci odevzdat své já strachu. Naplno, bez zábran. Les je jedno z nejpřirozenějších hororových prostředí. Zlo, nebetyčné a mrazivé, nekonečné a nepojmenované, může přijít ze všech stran, může se skrývat za každým kmenem, v každé koruně i každém jejím listu. Prorůstá půdou po které chodíte, zahaluje nebe, ke kterému vzhlížíte. Lucky McKee i napodruhé servíruje lehko neuchopitelný, atmosfericky provázaný a vizuálně barevně kontrastní, bohatý příběh. Rozpačitě působící duchařina The Woods prokládaná větším spádem a svižnější zápletkou, než předchozí bizarnost May (2002), disponuje čímsi škrobeně skličujícím, pulzujícím. V záplavě moderních brutálních vykuchávaček a trochu jednolitých thrillerů s šokujícím závěrem, tady po celou dobu příběhu víte, tušíte, ale přesto s napětím očekáváte každou další minutu. Nic nového, nic zásadního, přesto prostě znepokojivého. Pravda, obsazení hlavní role rusovláskou Agnes Bruckner mi zpočátku moc nesedělo (sladce morbidní hrdinka May - Angela Bettis, která mi padla do oka okamžitě, tady alespoň namluvila tajemné hlasy lesa), ale překvapivě slušné prokreslení charakterů postav mě těch rozpaků nakonec zbavilo. Ba co víc - defilé nejcharizmatičtější hororové mandibuly, čiliže brady Bruce Campbella velmi potěšilo. Stejně rozpačitě na mě působil i hudební doprovod Johna Frizzella (mimo jité Vetřelec 4, Tajemství loňského léta), zprvu standardní, prchavý, později však mrazivě korespondující s vyprávěním. Zbývá už jen sečíst a tučně podtrhnout. Když si odmyslíte veškerá očekávání i žánrové předsudky, etablujete, vstoupíte do příběhu a necháte jím obstoupit vaše vědomí, můžete (avšak nemusíte) eskalovat v milé překvapení. Alespoň já, pomlátíc si vysoký čelo o garnýž, jsem nucen konstatovat, že tohle se mi vcelku líbilo. A co říct závěrem? Asi tolik: „Když bytostně nesnášíte zlo, pak s ním nebojujete, ale podléháte mu!“ [7/10]

I ulehal jsem onoho pozdního letního večera třímaje pevně v ruce ovládání od dvd přehrávače a po oku shlížeje na sebeparodický obal se sumo obdobou kapitána Spocka ze Star Treku - njů můví báj Steven Seagal. Zprvu je dobré položit si otázku co vznikne sloučením látky A - bývalé akční béčkohvězdy v XXXL saku přec utemovaný jak sokol v nátělníku, látky B - režijní taktovky céčkovýho vytloukače Dona E. FauntLeRoye (mimoděk již třetí společná spolupráce) a činidla C - okoukané kostře příběhu o pomstě za zabitého potomka? Jestli hádáte, že jde o vzkříšení již zmíněného cvalíka, pletete se. Resuerekce se nekoná, erekce však ano, neboť celé tohle snažení stojí na žádném akčním tempu, jen takový nucený spád (nudný zpomalovačky, nijaký honičky, ceckózní choreografie soubojů) s trochou té naturalistické brutality, která frčí. Apropos vlastně jde o vytloukání prakticky totožného tématu, jaký měl Dnes zemřeš! (2005), čiliže Seagalovo familiérní poklepávání si rukama s kupama černochů oslovujíce se přitom bratře (jen tak mimoděk, ten koženej plášť, co ho má činit rachitičtějším, měl myslím už tehdy). “Jste špatný jako oni!“ „Ne, já jsem mnohem horší,“ praví hlavní hrdina, když mu kamera umně zabírá škvírky pro oči, jenž plynule přecházejí v pupek (za to beztak může FBI, ne ty bagety a hambáče). A popravdě mohlo to být horší. Takhle jde o řekněme subžánrovou řadovku pronásledující úspěšný kousek Lovec policajtů (2001), už méně vyvedený Na pokraji smrti (2002) a již zmíněný hip-hoperský „náhul“ Dnes zemřeš! (tady kupodivu hip-hopový motiv podkrývá jen titulky a na jeho vrub jde nijaký, neustále se opakující hudební motiv), kterým se rozhodl stárnoucí bijec po přestupu z eko-greenpeace-akčáků poslední roky věnovat. Ke cti pak lze ještě připočíst štěk (možná spíš dvouzáběrový blaf) žánrové ikony Danny Treja i fakt, že sem film dokoukal až do konce, aniž bych si při něm dělal pozdní večeři. Takže si prohrňte zlověstný pejzy a zakončíme to ještě jednou hláškou - “Teď zkus kung-fu hajzle!“ [3/10]

…jednou, až bude srdce velké jako oceán, rád se v něm utopím se všemi svými sny. Neboť tehdy všechny hvězdy, co jindy dlí mi nad hlavou, budou se v mém srdci zrcadlit. Přemýšlel jsem, jaký citát vymyslím, abych nějak pojmenoval tu tenkou hranici mezi prostě lidskou, srdečnou realitou a fikcí z obrazu, která svou srdečností, lidskostí nijak za vší opravdovostí nezaostává. Jistě, klidně by to mohlo znamenat, že patetický důchodce Clint Eastwood naservíroval laciný, omšelý a klišovitý příběh (najust pojetím podobný testosteronové verzi s Rockym) o cestě k naplnění života, jenže to by byl omyl. Million Dollar Baby je zvláštním spojením surového, přímočarého vyprávění v přímé konfrontaci s uvěřitelnými, neobyčejně obyčejnými osudy, postavami, které se vypořádají s celou řadou vnitřních nepřátel, pohnutek a vzpomínek. Byť je tohle v prvé řadě sportovní drama, ten box kolem tady slouží spíš jako propocený nátělník, to důležité bije pod ním. To, že Hilary Swank zahrát umí, že krom své nepopiratelné, přirozené krásy jí věřím každý výraz tváře, každou slzu i každý úsměv, o tom sem ani na vteřinu nepochyboval. O tom, že Clint, byť už mu pumpička s drsným Harrym v kroku nestačí, umí uchopit příběh s nějakou nepopiratelnou duševní hloubkou, o tom jsem taky nepochyboval. Ke všemu ještě charismatický Morgan Freeman a jímavě podmanivá, smutná a pronikavá hudba z Clintovi vlastní dílny. Ne, další slova už by byla jako pouštět loďku na ten šírý oceán. Oscary ve správných rukách a u mě za [9/10]

Spontánní, barvití, strhující, svižní, moderní a nadžánroví, to je jen několik slov, které přesně pasují ku slovu jedinému – Waltari. Tahle finská banda z Helsinek (jo, jmenují se podle slavného krajana Miky Waltariho) koncentruje ve své tvorbě žánrově rozličné prvky jako metalovou, kytarovou plnost, punkovou nevázanost, soudobou a klubovou elektroniku, etnické a folkové motivy, to vše ve zvláštní, hitové eurytmii, které dělá z poslechu jejich nahrávek zvláštní a osobitě zapamatovatelný hudební zážitek. Typickým vokálním projevem excentrického frontmana Kärtsyho Hatakky v kombinaci s energickým rockem zaujali hned na první oficiální desce Monk Punk (1991), pokračovali výrazně hitovou nahrávkou So Fine! (1994), deathmetalovou symfonií Yeah! Yeah! Die! Die! (1996) přes Apocalypticou hostované album Space Avenue (1997) až třeba k výrazně folkem a elektronikou emocionalizovanému Channel Nordica (2000), kde jim nezapomenutelně sekundovalo finské folklórně-vokální uskupení Angelit . Však teprve po 19ti letech tvůrčí činnosti a 11ti řadových albech dorazil na trh první obrazový záznam Rare Species Alive. Co Vás na něm čeká? V prvé řadě nevázané vystoupení z helsinského klubu Tavastia (kde mimo jiné slavili desáté výročí své existence) včetně největších hitovek jako Far Away, So Fine či pulzujícího metalového coveru beatlesácké klasiky Help. V řadě druhé kupa raritního materiálu z historie kapely, ať už první televizní vystoupení z roku 1986 (muhehe, také „hipísácké“ popaření) nebo první koncert z následujícího roku (upozorňuju na naprosto šílenou obrazovou kvalitu tohohle záznamu). No a v neposlední řadě taky několik klipů včetně toho industriálně-fabrikálního úletu k písničce Far Away (režie: Soko Kaukoranta). Závěrem? Jo, Waltari umí na živo líp (bez debat), tohle klubový řádění je jen slabý odvar, ale přesto se po těch letech jedná o kvalitně ucelený komplet mapující celou (dlouhou) historii téhle svéhlavé kapely, která bez pochyb patří ke koloritu severské, potažmo světové (ne)metalové (hudební) scény. Měl bych doporučit, ale tohle se doporučuje samo! [9/10]

„Slunko svítí, ale oči vidí jenom temnotu, bytost vytržená v chladnou samotu. Zaslepena hedvábným závojem lítosti, prokleta v osidla bezvládné věčnosti,“ aneb skličující souboj s chorobou jménem osamění. Zvláštní hra s lidskou opuštěností, blouznění pod záštitou teenagerky, žánrové rozpolcení (romance, psychologie, drama i jakýsi moderní post-horor). Když jsem kdysi prvně viděl fotogalerii May, očekával jsem zvláštně avantgardní podívanou, křehce odlidštěnou koláž bizardních obrazů a gotické morbidity. Ovšem skutečnost byla jiná. Roztomile ostýchavá Angela Bettis, dráždivě hašteřivá Anna Faris, hořko-sladká kolísavost děje a příběh více či méně evokující podobnost s Carrie (shodou okolností v televizní předělávce z téhož roku si Angela střihla hlavní roli), bez zásadních zvratů a zlomů. Postrádal jsem mnohem více chladu, temnoty, jež by umocnila onu sžíravou depresi. Čekal jsem mnohem více lehkosti, nenucenosti, mnohem víc zvláštnosti a emocí. Přesto mě mile překvapil padnoucí a dobře odhadnutý hudební doprovod Jaye Barnese Lucketta a trošku i samotný, rozporuplný závěr (jednoznačně očekávané bytostní rozpolcení, které ovšem činí těch 70 minut před tím ještě nudnějšími, než mnohdy doopravdy jsou). Přestože samota člověka uzavírá, naopak rozkrývá a umocňuje mnohá tajemství z nejhlubších zákoutí naší osobnosti, která by měla zůstat skryta. Jednoznačné vítězství myšlenky obsahu nad finální formou a ani mé okamžité zalíbení v kouzelné Angele nevytáhne May výš jak na 3 hvězdy. Tudíž za mě [6/10].