Aelita

Dnešní "lidský" svět má tolik prvků a rovin a tolik interakcí mezi nimi, že, podobně jako když člověk musí vědět, na co se má zeptat, aby měl šanci na odpověď, musí také vědět, co má hledat, aby měl šanci to najit. Taktéž v dnešním "lidském" světě člověk zanechává tolik stop – přes mobil, pouliční kamery, na bankovních účtech, v obchodech, na internetu atd. atp., že pokud chce mít soukromý život, musí se stát neviditelným, přízrakem, myším kožíškem – musí vystoupit z veřejného času a začít žít ve vlastním čase a hlavně se musí stát nezajímavým pro ty, kdo něco konkrétního hledá. Dokázat to, aniž by se musel vzdát civilizačního pohodlí a blahobytu, se podaří jen málokomu. ____ Hacker je typický mannovský film o inteligentním, něžném a drsném zároveň osamělém hrdinovi, lásce k ženě a nebezpečných velkých hráčích, s typickým rukopisem, ke kterému patří organický soundtrack, podivná krása nočních měst, záliba v detailech a nezbytný nabroušený šroubovák. Novým prvkem je pohled do křehké geopolitické rovnováhy, spolupráce a současné rivality zapadajících a vycházejících velmocí ve světle globální propojenosti světa a závěrečné konstatování, že nakonec se člověk může spolehnout pouze na sebe sama a možná ještě na ty, s kým má společné zájmy, a že pro určité lidi je lepší zůstat osamělým poutníkem životem. I když ... tentokrát Mann souzní s Jarmuschem v tom, že přežijí jen milenci.

Padesát odstínů psychické temnoty je jakousi složeninou z filmů 9 a 1/2 týdne, Pretty woman a Cosmopolis, ve které se přetahují duševní zdraví a psychická deprivace. Film by byl tuctový, kdyby se nejednalo o zfilmování knihy, jež udělala díru v mnoha hlavách, a o neuvěřitelně masivní reklamní kampaň. Ta poslední znamená nejen producentskou snahu vydělat balík peněz, ale hlavně to, že se jedná o jednoznačnou propagaci něčeho. Čeho konkrétně? Jako každé propagované zboží, i tento film má obsah a velmi lákavý hezký obal. Jak je známo, obal prodává, a prodává dobře i takový obsah, který není dobrý a dokonce často není ani zdravý. Vpodstatě obecně platí, že čím je škodlivější nabízený produkt, tím je lákavější reklama a obal. Stačí si vzpomenout na cigarety, alkohol, sladkosti a sex – v časopisech, reklamách a hlavně filmech. Ve snaze omezit populaci a ušetřit přírodní zdroje Čína zavedla v roce 1979 politiku jednoho dítěte. Západní bělošský svět začal regulovat porodnost již na začátku 60. let mnohem rafinovanějšími metodami – hormonální antikoncepcí a takzvanou sexuální revolucí neboli odbouráním tradičních tabu a nasazováním všedovolenosti v do té doby intimní oblasti lidského života. Dnes tato strategie nese plody v podobě egoistického chování jednotlivců a přesycenosti sexem. Sex přestal být přírodním nástrojem rozmnožování a posvátným tajemstvím a stal se nevázanou a nezávaznou kratochvílí. Postupně byly do lidských hlav nasazovány homosexuální, sadomasochistické, pedofilní a jiné okrajové způsoby chování, jež po celou historii lidstva byly vnímané ve zdravé lidské společnosti jako poruchy a zvrácenosti. Dnes menšiny diktují většině a agresivně prosazují a vnucují jí svá vidění, pravidla a vzorce života. Nesvědčí to o ničem jiném než o velmi rafinované manipulaci s lidmi a o geneticko-psychicko-kulturní degeneraci lidstva. Není čemu se divit – v nezdravém prostředí se množí všelijaké poruchy a paraziti. Tento film je tedy velmi nebezpečný svým naleštěným obalem – hezkými tvářemi, luxusními věcmi, romantikou zamilovanosti a letů nad oblaky a v první řadě lákavosti nevyzkoušeného dobrodružství. A pokud by tento obal vyhrál, nezasluhoval by tento snímek jiné hodnocení než Odpad. Úlevou tedy je, že duševní zdraví hrdinky nakonec překonalo nebezpečí nákazy a zvrácenosti, proto lze ohodnotit samotnou filmařinu bez přidání emočně-etických soudů. Christian Grey – tento "hrdina" naší doby – je výsledkem transformace a deformace lidské společnosti a lidské kultury – ponechané dítě prostitutky-narkomanky, adoptované a posléze zavedené starší ženou do pokroucené podoby lásky. Nakonec se z něj stal úspěšný mladý businessman, který neprožívá obyčejné lidské city, a nejspíše právě proto může být v dnešním konkurenčním světě úspěšný. Je to něco podobného lidem v dokumentu Ryba smrdí od hlavy (http://www.csfd.cz/film/323785-ryba-smrdi-od-hlavy/). Blýskavý obal filmu by tedy neměl zastřít to, že pravou hrdinkou příběhu je "slabá" Anastasia, jež se odvážila z lásky poznat bolest, kterou prožívá její milovaný, aby mu porozuměla, nikoliv "silný" Christian, který se vylekal možné zranitelnosti lidské duševnosti.

"A čas na mne volal a dovoloval mi být zřítelnicí jeho oka – být samým sebou." (Thomas Dylan) ____ V posloupnosti filmů posledního půlstoletí se vykresluje jisté tušení a jistý scénář blízkých dějin lidstva. Interstellar samozřejmě a zákonitě navazuje na 2001: Vesmírnou odyseu (1968), Proroctví (2009), 2012 (2009) a Gravitaci (2013), nabízí však svůj vlastní pohled a pojetí konce a začátku – více humanismu a lidských citů než ve Vesmírné odyseji, jiný scénář než v Proroctví, vesmír místo Země v 2012 a Gravitaci. Ve svých filmech Nolan vytrvale konstruuje fantaskní, složitě spletené příběhy o základních lidských věcech – citech, vztazích a morálce. Všem Nolanovým přímočarým hrdinům přitom chybí nejednoznačnost a mnohovrstevnost myšlení a citů, vlastní hrdinům klasických literárních děl, a tuto duševně emoční komplikovanost lidí nikdy nenahradí a nezastře nejednoznačnost a mnohovrstevnost Nolanových příběhů. Nicméně Nolanovi nelze upřít konečný důraz na sílu lásky a morální lidskost. Interstellar se na rozdíl od předešlých Nolanových filmů nezabývá dneškem, ale zítřkem, nebo přesněji spojením dneška a zítřka – rodičů a dětí. Člověk přetrvává jedině ve svých dětech, protože nebudou-li další generace, kdo bude věřit tomu, že lidské výtvory jsou věčné? Není-li hudebník a posluchač, není ani hudba. Ve Vesmírné odyseji Kubrick uviděl budoucnost, která již není v lidských rukou. V Interstellaru Nolan uviděl lidskou lásku jako jedinou motivaci k přežití. Nolan nechtěl ukázat smrt, ale dát naději na prahu smrti. V Interstellaru je zřetelně vidět, že lidmi hýbou ne tolik abstraktní ideály a pravidla, ale konkrétní osobní sympatie a soucit. Nejzásadnější je v Interstellaru dilema volby mezi kolektivním a osobním, mezi rozumem a citem, mezi krutou pravdou a milosrdnou lží, mezi smířením se a bojem. Nicméně zdá se, že přece existují vesmírné síly, jež vše vedou cestou kontinuálního trvání i přes omyly lidí, neboli co se má stát, stane se. ____ Co je v základě lidské existence? Hlad a volání pokračování rodu nutí člověka konat. Strach nutí člověka přežit. Omezenost schopností a možností nutí člověka improvizovat. Hnací sílou života je nutnost, nikoliv svoboda. Fantazie, čili nestandardnost, je pak jediná zbraň proti všem omezením. Člověk není automat, ale velice pružný systém – jen proto zatím stále přežívá. Za jakou však cenu pro sebe a pro okolní prostředí? ____ Není-li Příroda zlá, nemůže být zlý ani člověk. A naopak, je-li zlý člověk, je zlá i Příroda. V těchto dvou světonázorech vyvstává současně shoda i rozdíl mezi naturalismem a antropomorfismem, mezi alibismem a etikou, mezi optimismem a pesimismem, mezi vírou a ateismem, mezi Kantem a Nietzschem. Je to dilema současnosti i neslučitelnosti dobra a zla, protože na jednu stranu dobro a zlo jsou relativní, pokud vše záleží jen na úhlu pohledu a na velkorysém odstupu, ale na druhou stranu dobro či zlo se stává zcela konkrétním v každé konkrétní situaci nebo události. Jinak řečeno myšlenky a skutky nejsou totéž. To jest, co je zlo a co dobro, vždy řeší každý konkrétní člověk v každý konkrétní okamžik, a to podle chápání sebe a situace a podle jím osvojených kriterií. A právě v tom tkví svoboda nutnosti. ____ Člověk je nevyzpytatelný tvor, ale dějiny lidstva se řídí železnými zákony Vesmíru. Pravdou je, že člověk musí být i agresivní i dobrosrdečný a musí se činit, aby přežil. Lidstvo však nepřežije, pokud nevymýtí chamtivost a podvod a pokud elity nezačnou myslet globálně, perspektivně a zodpovědně, nikoliv myslet na globální zisky a moc. Lidstvo složené ze sebestředných jedinců se rozpadne jako domeček z karet. Nelze však lidstvo lepit dohromady falešnými hodnotami, strachem a totálním zotročením. Naopak je nejvyšší čas předložit novou formu humanistického Osvícenství a realistickou vizi budoucnosti. Zatím to však vypadá, že dějiny lidstva jsou dějinami vývoje a zdokonalení lidské vychytralosti a egoismu, kdy prosperuje ten, kdo umí hledat a využívat slabost jiných a mezery ve společenských zákonech. Teorie sociálního konstruktivismu přináší myšlenku, že jazyk a komunikace svět nejen zobrazují, ale i spoluvytvářejí. Čím je kritičtější a agresivnější zvolený jazyk a slova, tím více se zvyšuje riziko a napětí v celém světě, obzvlášť, když je populace přemnožená a zdroje se uměle i skutečně tenčí. Podobně slovům i zvolené obrazy tvoří, předurčují a programují dnešní a zítřejší vidění a konání lidí. Vykresluje-li pohádka člověku létající koráb, člověk směřuje k vynalezení létajícího stroje a raket, ukazují-li však filmy člověku zkázu Země, člověk upadá do deprese. Z filmů podobných Proroctví, 2012 a Interstellar se rodí podvědomý pocit, že se na lidstvo šije velká bouda těmi, kdo si myslí, že mají modrou krev. Názvy a děje nově přicházejících hollywoodských filmů prozrazují a připravují na další "zajímavý" vývoj – Hobit: Bitva pěti armád, EXODUS: Bohové a králové, Resident Evil: Závěrečná kapitola – a je lehkomyslné je brát jen jako zábavu, protože je evidentní, že Hollywood formuje lidská očekávání, přání a vnímání skutečnosti. Ať již skutečně nebo jen na plátně "bohové a králové" tohoto světa odcházejí z USA do Číny nebo ze Země na orbitální stanici, stále však platí, že kdo opouští společenství, zůstává sám se sebou. A ještě není jasné, co je horší – zahynout se všemi nebo přežit v osamocení. Chtějí-li elity přečkat zkázu Země v atomovém bunkru, na vesmírné stanici nebo na Marsu, budou asi překvapeny tím, že se nic nezměnilo. Záchrana netkví v útěku, ale ve změně světonázoru, cílů a chování, ve změně jazyka a obrazů. Je nutné sociální a mentální inženýrství vedoucí nikoliv k globální moci, ale k globální uvědomělé harmonii. Harmonická společnost musí fungovat podle stejných zákonů jako milující rodina. Základem společnosti musí být nikoliv nelítostný konkurenční zápas, ale podmínkám přiměřená soutěž ušlechtilosti. Člověk je jediný tvor, který může sebe a Zemi jak zničit, tak i udržovat při životě, překonávaje a přetvářeje narůstající chaos. Dost spoléhání na Boha, Supermana a mimozemšťany. Záchrana tonoucích je věcí samotných tonoucích. Jediný, kdo pomůže lidstvu, je samotné lidstvo. _____ Interstellar ukazuje čtyři možné podoby zkázy lidského Domova – planetu vysušenou, zalitou oceány, ledovou a monokulturní. Kukuřice na Zemi zůstala jediná, protože GMO (geneticky modifikované organismy) nežere ani sněť. Jedině lidé jsou pažraví a nenasytní jako kobylky, když je jejich nejvyšší metou sláva, bohatství a moc jedince. Jako v každém díle, i v Nolanově filmu je několik obrazů i možných poselství. Pokud jediným poselstvím, které lidstvo předává dalším generacím, je "Zpustošili jsme Zemi, nejsme schopni nic napravit, hledejte si jinou planetu", je to špatné poselství a nepřijatelné dědictví. Pokud je poselstvím uvědomění si křehké nenahraditelnosti Země, zodpovědnost, čestná spolupráce a vyvážená střídmost, bude to více nadějná varianta. ____ O něco zralejší Nolan a jeho nová Vesmírná odysea pro ty, kdo neviděl Odyseu Kubricka, a lidštější (včetně nedokonalosti) verze Odysey pro ty, kdo ji viděl.

Jsou ještě normální ti lidé, kteří ve svých komentářích píšou: "U tohohle jsem se opravdu bavil"? Přestávají snad krutost, ignorance spojená s bezohledností a utrpení bezmocných být smutnými a hodnými opovržení, pokud jsou představeny zábavnou formou? To jest otázka zní – skutečně snad zábavnost přehlušuje lidský soucit? Není právě proto dnešní masová kultura tak zábavná? A ti, kdo se baví, si skutečně neuvědomují, že i oni jsou v roli fialových jednookých pidižvíků pod botou globálních sil a mocností? ___ Místo zábavnosti hodnotím čtyřkou sžíravou jízlivost vůči netečné aroganci znuděného "bílého muže" bez jakéhokoliv břemene zodpovědnosti vůči jiným.

Heslem nejen paralympiády, ale i celého lidstva by se měla stát slova písně, kterou zpívala na zahájení 25-letá Julie Samojlovová v kolečkovém křesle, sama dojata až k slzám. Ta slova zní "Musíš vědět, že nejsi sám". Lidé jako druh nejsou silní jako jednotlivci, ale jako harmonické společenství propojených jedinců. Ideální společnost pomáhá každému jednotlivci i skupinám dosáhnout chtěného a možného stupně vývoje, přičemž se důraz klade ne na individualismus a maximální štěstí jednotlivce, ale na soulad a prospěšnost celého společenství. Radikální ideologie kolektivismu i individualismu vedou k pokroucení lidského společenství. Dnes, když je lidstvo nemocné (přebujelé, chamtivé a geneticky oslabené) a příroda je na hranici vyčerpání, by měla trojnásob platit buddhovská zlatá střední cesta. ____ Nemožné lze udělat možným. Tuto myšlenku a přání na ceremonii slavnostního zakončení paralympiády v Soči za znění hudby z filmu Mission impossible doslova ztělesnil beznohý veslař Aleksej Čuvašev, který vyšplhal 15 metrů po laně, aby změnil anglické Impossible v I'm possible (https://www.youtube.com/watch?v=XMlrVw3P0hc). ____ Zároveň existují lidé a síly, které lze vnímat jako cynické, namyšlené a ničivé, ale i jako zodpovědné, rozumné a ozdravné. Často se označují jako stoupenci a prosazovatelé nového světového řádu. Jejich egoistickou vizi nebo poselství pro lidstvo (jak je libo) vyjadřuje desatero vytesané na takzvaných Georgijských poradních kamenech, které se objevily v USA v roce 1980. Desatero zní: 1. Udržujte počet lidí pod hranicí 500 000 000 v trvalé rovnováze s přírodou. 2. Dělejte reprodukci moudře s ohledem na zlepšování tělesné kondice a rozmanitosti. 3. Sjednoťte lidstvo novým živým jazykem. 4. Ovládněte vášně – víru – tradice a všechny věci smírnou cestou. 5. Ochraňujte lidi a národy spravedlivými zákony a soudy. 6. Ať se všechny národy řídí svými zákony a externí spory nechť řeší světový soud. 7. Zrušte zbytečné zákony a zbytečné úředníky. 8. Vyvažujte osobní práva povinnostmi ke společnosti. 9. Oceňujte pravdu, krásu a lásku ve snaze o harmonii s nekonečnem. 10. Nebuďte rakovinou na Zemi – dejte prostor přírodě – nechte místo pro přírodu. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Georgijsk%C3%A9_poradn%C3%AD_kameny) ___ Rozumný člověk by se k takovému desateru jednoznačně připojil. Vyvstávají přitom však tři zásadní otázky – Kdo mají být ti vyvolení, Kdo bude provádět volbu a Jakým způsobem má být kýženého stavu dosaženo? (http://www.greatdreams.com/food/food-depopulation.html)

Jediné poselství, které vyplývá z tohoto filmu, je toto – pro běžného muže je za trest, je děs a hrůza léta vydržet hrát roli ideálního milujícího manžela a otce, obzvlášť když ho k tomu donutila žena inteligentnější než on. Vidět manželství přes tuto optiku znamená předem si zadělávat na jeho nezdar, a to jak ze strany muže, tak i ze strany ženy. Zdar lze očekávat a snažit ho budovat a udržovat pouze s pozitivním realistickým přístupem a bez snahy vměstnat každodenní život do ideálních představ. V tomto směru je Zmizelá špatným, pokrouceným poselstvím. A je tu i něco podstatově horšího. Zmizelá v sobě nemá ani světlo a víru Hledám Amy Kevina Smithe, ani závažnost sociálního problému a poučení o zodpovědnosti za vlastní omyly Gone, Baby, Gone Bena Afflecka, ačkoliv Zmizelou spojují s těmito filmy jméno Amy, Ben Affleck i sloveso "gone" v názvu filmu i jménu sestry-dvojčete. Po skoro dvaceti letech po filmu Sedm znovu u diváků slaví úspěch brutalita, psychické vychýlení a genialita zvráceného intelektu. Co to svědčí o době a o lidech? Zřejmě nic dobrého. Čím je dnešní civilizovaný divák lepší než ti, kdo ve středověku zevloval na veřejné popravy a upalování? Ukazuje se, že ničím. Na jednu stranu se filmaři podbízejí drsnému vkusu publika, na druhou stranu – neměli by sami diváci být uvědomělejší a svou nevolbou podobných filmů ovlivňovat a vychovávat k dobru producenty a filmové tvůrce? Měli, ale neděje se tak, protože agresivita a zevlounství posílené disharmonií doby vítězí nad srdcem a duší. Příroda vložila do člověka tolik agresivity, aby přežil v drsných podmínkách, že v dnešním technologickém blahobytu a diktátu tolerantnosti se ta agresivita ukazuje být příliš velkou a problematickou. Filmy a sport jsou jednou z možností, jak a kde tuto agresivitu vybit emočně bez reálného násilí a krve. Na druhou stranu podobné filmy a podobná výtvarná díla vytvářejí začarovaný kruh sebereprodukce a šíření obrazů agresivity a násilí rovnou v hlavách samotných lidí. V podmínkách přemnožení lidí a techniky může uměle povzbuzovaná a živená agresivita způsobit nekontrolovatelný výboj a následně sebezničení lidstva ... pokud včas nepřijdou nepřátelští mimozemšťané, kteří by posloužili jako bleskosvod, nebo přátelští mimozemšťané, kteří by zpacifikovali a proměnili lidstvo v studnu síly dobra, vzájemné lásky a spravedlnosti. Krátce řečeno obdivovat na Zmizelé vykonstruovanou rafinovanost příběhu, režisérskou práci, kameru a další věci znamená zradu vlastní duše.

Populární politik dneška musí mít fotogenický charismatický vzhled a zásoby populistických hesel. Skutečný politik musí být génius, diplomat, psycholog, sociolog, taktik i stratég a také vizionář. Nakonec však žádný politik, který slibuje lidem svobodu, nemůže osvobodit člověka od nezbytnosti života a jeho obstarání. ____ Film je kříženec filmů Byl jsem při tom, Máme papeže a Nedotknutelní (2011), oproti poslednímu se jen liší opačnými rolemi, kdy nemocný léčí duši zdravého (i když není zcela jednoznačné, kdo je tu duševně zdravý a kdo nemocný). V celku je film o ničem – zlehka klouže po povrchu všech témat a snaží se zakládat na herectví Toniho Servilla, což by možná i stačilo, kdyby ho divák nebo divačka milovali podobně, jako ho prý milují Italové, o čemž tak trochu pochybuji.

Lidský svět je totálně nesvobodný, protože nesvobodné je samotné lidské vědomí, které rozlišuje svobodu a nesvobodu. Svoboda znamená neomezenost libovolných stavů existence nebo neexistence, ale takovou svobodu má jen samotná Existence-Neexistence. Člověk může být jen relativně a dočasně svobodný při stálé nesvobodě, protože je závislý na samotné existenci, na jejím udržování. Samotná existence nutí člověka stále něco dělat, i kdyby to, co dělá, bylo nedělání ničeho, protože i ve stavu spokojenosti a klidu MUSÍ alespoň dýchat. Kromě stálé nesvobody lidské existence, která se dá zrušit pouze smrtí, člověk také zažívá periodickou nesvobodu vědomé volby. Tato nesvoboda neznamená totalitu a absenci možnosti volby, jak se to traduje. Nesvoboda znamená vědomí existence volby a nutnost nějakou volbu uskutečnit. Přitom každá volba je více či méně Sofiina (William Styron, román Sofiina volba, 1979), protože vždy člověk nebo jeho okolí o něco přijde. Relativní svoboda spočívá proto ve stavu dočasného neuvědomění si volby, kterou člověk musí nebo někdy bude muset provést. V okamžiku, kdy si člověk svoji volbu uvědomí, svoboda se stane určením - nutností konání či přijetí. Slovy klasiků: „Svoboda neruší nutnost, nýbrž ji předpokládá“ (Baruch Spinoza), "Svoboda je uvědomělá nutnost" (Vladimir Lenin). Čili uvědomělá nutnost je právě opakem svobody, kterou poskytuje nevědomí. Ve výchozím bodě to je existence před osvojením pojmů svobody, nesvobody, možnosti, volby a nutnosti neboli existence na úrovní pudů. Člověk ztratil původní nevědomou svobodu se vznikem vědomí a rozumu a pokaždé ztrácí relativní svobodu v okamžiku vzniku volby. V drtivé většině případů, ne-li ve všech, člověk nevolí to, co skutečně chce, ale pracně vybírá mezi více či méně vhodnými možnostmi. Nejjednodušší je volba mezi nevhodným a vhodným, těžší je volba mezi vhodným a vhodným a nejhorší je volba mezi nevhodným a nevhodným. Volba mezi Schwarzenbergem a Zemanem patřila k té třetí (ne)možnosti. Dobře to vystihl bonmot jednoho z kandidátů na prezidenta Vladimíra Franze, který řekl: „Je před námi druhé kolo prezidentské volby, ve kterém mám jako občan na výběr mezi prasečí a ptačí chřipkou. Vybral jsem si tedy chřipku prasečí.“ ___ Bohužel tentokrát Klusák a Remunda natočili něco, co připomíná slepenec několika živých vstupů z televizních novin na ČT1 postrádajících jakoukoliv osobitost a sarkastický humor, kterým se vyznačovala jejích dřívější tvorba. Ze sestříhaných a nesouvisle poskládaných záběrů snad lze vyvodit jakýsi obrázek zákulisí velké politicko-podnikatelské televizní šou pro naivní národ, které má poskytnout lidem zdání možnosti volby, ale těžko se věří tomu, že by to byl záměrný nápad autorů dokumentu. Spíše se jedná o samovolný synergický efekt, kdy je celek více než části, z kterých se skládá. Pro tuto dvojici dokumentaristů je to zoufale málo.

Animovaná pohádková komedie s legendárním Čtyřlístkem v hlavní roli se odehrává v dobách vlády bankéřů, managerů, státních i unijních činitelů, vědců, umělců, politiků, filosofů a jiných novodobých levicových, pravicových i veškerých prostředních intelektuálů, stojících u pák regulace globálního hospodářství i manipulace s veřejným míněním a pracujících výhradně se simulakry (virtuálními kopiemi reálně neexistujících věcí), kteří v touze po bájném kameni mudrců neboli po vševědění a velemoci vydávají všanc cenný poklad – Svatováclavskou korunu a blaho celého království neboli reálné hmotné statky. Jediný, kdo může zachránit realitu před uvržením do doby ledové nebo do matrixu, jsou obyčejní hrdinové každodennosti. Jsou to Fifinka (dobrá kamarádka a ochránkyně domácího krbu), Myšpulín (koumák a mistr všeuměl), Pinďa (selský rozum a milovník života) a Bobík (věrný přítel a ochránce), kteří se neohroženě vydávají tam, kde je zapotřebí jejích pomoc. (Meziřádkový text distributora) ___ Příloha: SPOLEČNOST: SPIKNUTÍ VZDĚLANÝCH (http://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost-spiknuti-vzdelanych-dax-/p_spolecnost.asp?c=A130211_215132_p_spolecnost_wag)

Vskutku velikonoční kraťas vhodný pro všechny, kdo ztratil víru v příliš dlouhém čekání na druhý přichod DJežíše Krista.