pursulus

Tvůrce a Bůh.¬         Světy, kterými nás provází Tippettova klasická (tj. ne digitální) animace v jeho celovečerním, převážně animovaném snímku "Mad Mag", jsou děsivé: plny šíleností, zrůdností i zrůd a také chorobného snění ukazují ruku Tvůrce přímo v chodu její tvorby zvrácených, vyvrácených světů, v nichž jedinými světly jsou planoucí oči děsů a rozžhavené magma pecí. Bůh suď, proč nám Tippett odkázal pekelný tikot času místo rajské zahrady s vůní květin a jasem čistého nebe — buďto je takový Tvůrce sám, a nebo je takovým Svět. Ale protože sám jsem kdysi patřil na podobné výjevy, přikláním se ke druhé možnosti. Spouštěčem hnusných obludností není Tvůrce sám.¬                 Troufnu si tvrditi, že za dvacet třicet roků bude Tippettův "Šílený bůh" míti srovnatelné místo v dějinách kinematografie, jako má Vertovův "Muž s kinoaparátem" z r. 1929 nyní, už od doby poválečné. Tedy víc než kult: doklad. O kulturně-technickém vývoji; mezník mezi zbytky analogového a digitálním světem.¬                 Pro zvýšení účinku mohl býti snímek o nějakých deset minut kratší — tím by se i přiblížil délkou Vertovovu počinu.

Šílený Max George Millera.¬         Poznámka: Toto opoznámkování i mé (zprůměrované) hodnocení je za celou řadu "Šíleného Maxe". Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".¬                 Řada snímků o "šíleném Maxovi" čítajícím zatím na čtyři pokračování (páté je plánováno na příští rok) je jednou z mála "dílových" snímků mnou shlédnutých, u kterých je poslední díl lepší než první; první díl bývá totiž z pravidla výrazněji lepší než ty další, zprzněné nepůvodními tvůrci; vzpomenouti mohu třeba na (bráno podle režisérů) Hitchcokovo Psycho, Wanovu Pilu, del Torův Mimic.¬                 První díl "Maxe" jsem přijal rozpačitě, udivil mě "uříznutý" konec (ovšem s přihlédnutím k tomu, že jde o "dílový" počin, není tato moje výtka příliš důrazná); každopádně jsem nebyl nijak nadšený ze zpracování příběhu, přišlo mi jaksi nedokvašené, s důrazem na účinové honičky s V8, a tak jsem tohoto prvního Maxe z r. 1979 musil zhodnotiti coby ne docela podařeného.¬                 Při sledování druhého dílu z r. 1981 jsem si zanedlouho vybavil téměř totožný snímek, ale z vodního prostředí, Vodní svět z r. 1995, hodnocený průměrně uživateli znatelně níže snad pro menší uvěřitelnost scénáře, ale jinak udělaný zcela stejně dobře nebo špatně jako druhý Max, kterého po přirovnání k Vodnímu světu nezbývá mi hodnotiti jinak než za dobrý průměr.¬                 Třetí "Max" z r. 1985 působil na mě svojí nenavázaností na předchozí díly doslova odpudivě; s ohledem na předchozí použití a časovou osu bylo použití některých postav a časových závislostí kontraindikováno; zbyla tak pouze pastva pro oči diváka nechajícího se unésti kdejakou hranou bezmyšlenkovitou bezúčelností druhu vypíchnutí oka nebo skoku přes desetipatrový činžák. Ač nerad, musil jsem si přiznati, že třetí Max je hodně slabý až sladce blboučký, a takové tedy musilo býti i moje hodnocení.¬                 Čtvrtý "Max" z r. 2015 mne velmi překvapil. Nejprvé jsem se trochu zalekl jeho podoby, ale pak mi došlo, že není čemu se diviti, neboť jde o další vtělení onoho muže v toku postčasu. Příběh se mi jevil až skoro do konce neuvěřitelně hloupý i ve srovnání s třetím Maxem, ale — bůh suď — nedovedl jsem odlepiti oči své od obrazovky až do samého dobře vyvedeného konce. Po několikastupňové regresní analýze je mi přiznati zběsilému Maxovi značně nadprůměrné podání ukazovaného rodokapsového nebo chcete-li paperbackového příběhu způsobem tak silným ve výrazu, že onen mění samoúčelné účiny v umělecké dílo jakéhosi potrhlého filmového Dalího.¬                 Nabízí se mi srovnati čtvrtého "Maxe" se zdánlivě stejnokrevní ujetinou, Pátým elementem L. Bessona s oblíbeností nezadající si s oním. Pátý element však je pitomoučkou, neuměleckou vizuální hračkou. Proč: Jeho nadsázky jsou po americku naivně blbé, ostatně jako celý scénář; ale chápu, že tohle může pochopit jenom Evropan, a ne někdo, kdo pořád mele cosi o tom, že přece abeceda začíná na "A". Ostatně, ZDE mé opoznámkování. (Oba snímky stály při tom v dolarech z hruba stejně přepočteno na kupní sílu v rocích točení; jinými slovy nedá se říci, že by Besson měl méně peněz než Miller a naopak.)¬                 Poznámka k pátému "Maxovi": Bude-li aspoň tak dobrý jako druhý "Max" (nebo libovolně lepší), nebudu musit své průměrné hodnocení, tedy 3 ***, měniti.

Mé hodnocení celé řady "Šíleného Maxe" a můj názor na ni jsou ZDE. (Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".)

Mé hodnocení celé řady "Šíleného Maxe" a můj názor na ni jsou ZDE. (Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".)

Mé hodnocení celé řady "Šíleného Maxe" a můj názor na ni jsou ZDE. (Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".)

Příště propadnete.¬         U videoklipu je nám hodnotiti kromě líbivosti a poslouchatelnosti písně také vizuální, filmové provedení. To dohromady vytváří teprve totiž výsledný účin na diváka a posluchače zároveň, pro to těžko mohou hodnotiti videoklipy hluší nebo slepí, schopni jsou totiž hodnotiti pouze podle jedné složky.¬                 V upřímnosti vydávám svědectví o videoklipu "pohodový" skupiny Škwor "Síla starejch vín". Slušná písnička s podřadným provedením nesednoucím zrovna dobře ke zpívanému. Znovu, jinak!

Ach, ten nešťastný Luke!¬         Podívám-li se na svá hodnocení animovaných snímků určených spíše k zábavě než k zamyšlení či poučení, vidím, že horní příčky (obdoba jedniček nejvýš dvojek ve škole) zabírají bez výjimky takové, které jsou lidsky pravděpodobné při vysoké animační úrovni a ve kterých komika blíží se víc humoru než srandě, čímž jejich podtón je spíše laskavý a kulturně lidský. Takové je Fimfárum Jana Wericha (Česko 2002) J. Wericha a animátorky V. Pospíšilové, Mary a Max (Austrálie 2009) A. Elliota, Mrtvá nevěsta (USA 2005) T. Burtona, Cesta do fantazie (Japonsko 2001) H. Mijazakiho, a podobné (nemnohé) další. Opačné, tedy spodní příčky zabírají (taktéž nemnohé) počiny postmoderního kulturně společenského ztroskotání jako Myši patří do nebe (Česko 2021) spisovatelky I. Procházkové a scénáristy A. Nellisové (pozor, ona je "Nellis", takže si paradoxně vynucuje podmět v ženském rodě) nebo Shrek (USA 2001) T. Elliota a T. Rossia, a nebo počiny umělecky výrazně podřadné, z nichž za všechny mohu jmenovati Kozí příběh — Pověsti staré Prahy (Česko 2008) umělecké kreatury (česky stvůry) J. Tománka.¬                 Šťastný Luke svým provedením patří mezi podařené počiny nepříliš výrazné společenské hodnoty, kde humor je velkou měrou redukován na komické karikované násilnosti druhu Toma a Jerryho z tak velice oblíbeného amerického seriálu. Nedíval jsem se s nechutí a chápu všechny obdivovatele podobných potvořenin, leč mé hodnocení — má-li býti objektivní — musí odpovídati kulturní a společenské hodnotě díla (i kdyby se mi půtky Luka a bří Daltonů líbily sebevíc, a ne že se mi nelíbily!).¬                 Na závěr k možnému srovnání Šťastného Luka s českým muzikálem Limonádový Joe (ČSSR 1964), taktéž parodií na Daleký západ: Vnímavému diváku se nelze splésti obě díla, neboť kvalita "Limonádníka" je zcela odlišná, kdy i při násilných scaenách vítězí onen podtón, o kterém jsem mluvil na začátku.¬                 Geniálně výstižné opoznámkování napsal ke Šťastnému Lukovi uživ. mortak (27. 09. 2008), kterého tímto mohu doporučiti pozornosti ostatních v tom kladném smyslu slova.

Mé hodnocení celé řady "Taboo" a můj názor na ni jsou ZDE. (Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".)

Mé hodnocení celé řady "Taboo" a můj názor na ni jsou ZDE. (Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".)

Mé hodnocení celé řady "Taboo" a můj názor na ni jsou ZDE. (Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".)