tragos

Příjemná TV komedie, která s trochou štěstí nezmizí v bezedném archivu.

Předlohu neznám (au, au, ... au) a zřejmě proto mě Otec prasátek nedokázal zaujmout. Škoda.

The Fall není vybroušený diamant. The Fall je fontána fantazie nezadržitelně chrlící pompézní hrdinský příběh s mnoha nečekanými odbočkami a slepými rameny podobně, jako vám kdysi před spaním dědeček vlastními slovy vypravoval několik pohádek Tisice a jedné noci spojených do jedné. S prvními záběry smyšleného příběhu omráčí vizuální stránka, tolik odlišná od vynikajicí konkurence, a přece tolik poutavá. Záporem filmu jsou toporní herci, bohužel téměř všichni.

Málokdy mě film přiměje přečíst si knihu, ale tady nešlo odolat. Neuvěřitelný, jak film, tak kniha.

Drsný film, který -- ač o dětech -- rozhodně pro děti není.

Není nad to sednout jednou za čas do dálkového autobusu a "vychutnat" si naservírované "filmy", kterým by se člověk jinak velkým obloukem vyhnul. Pánská jízda zaujala na první střih. Pohřeb milované manželky a matky je třeba vidět na vlastní oči, jinak nepochopíte, jak uboze lze pohřbít rozjezd filmu. Potom se to začne sypat, a sypat, a sypat. Imploze obřích rozměrů, po které nezůstane zhola nic.

Tom Tykwer patří mezi režiséry, kteří dokáží natočit poetický, a přece zajímavý a napínavý film (Princezna a bojovník, Nebe). Když jsem poprvé uslyšel, že se vydal na půdu vysokorozpočtového fimu, hrklo ve mě a neuklidnil mě ani nastíněný děj a žánr. Jenže Tykwer se k Parfému postavil odvážně a čelem a odvedl slušný kus práce. Bohužel, pár věcí pokulhává. Především davová scéna na konci filmu je neuvěřitelně "prázdná" a tím pádem ve chvíli největšího očekávání nepřijde nic. Prostě nic. A obávám se, že to není jen tím, že film nedokáže zprostředkovat vůni. Pocit prázdnoty se pak nese až k samotnému závěru -- škoda. Druhou věcí, která mě naopak rušila, byla sarkasticky popsaná úmrtí osob blízkých Grenouillovi, jejichž smysl jsem při nejlepší vůli nepochopil. Vedle očekávané Tykwerovi vizuální vytříbenosti příjemně překvapil Ben Whishaw, který přetěžkou roli zvládl více než obstojně. 7/10 s přáním, aby se Tykwer příště vrátil tam, kam patří a kde se mu nejvíce daří: do současnosti.

Starší vojenská soudní klasika, která ničím neurazí a zaujme především nadprůměrnými hereckými výkony všech tří herců v hlavních rolích.

Nadprůměrný thriller, který ovšem ničím novým nepřekvapí. Klasické schéma "vrah o krok napřed" funguje, nudit se nebudete. 7/10

Sam Peckinpah není člověk, který by se s něčím páral. Když se střílí, tak jsou mrtví, když jsou ženský, tak je zábava, a když se chlastá, tak je obojí. Jednoduchost až na kost, dalo by se říci, s čímž jde v ruku v ruce i hudba tříakordového mága Boba Dylana. Jenže v jednoduchosti je síla a Sam Peckinpah na tohle heslo vsadil víc než jen svoje kalhoty. Vsadil doslova vše. Na poselství, že čas Divokého Západu se neúprosně krátí a spolu s ním odcházejí i všichni jeho hrdinové, dobří i zlí, mladí i staří. Někdo se podvolí a zradí sám sebe, jiný vytrvá, kráčíc vstříc smrti. Nostalgie je ve vší peckinpahovské syrovosti osekána na minimum, přesto je tím hlavním, o co režisérovi šlo. Dvě scény za všechny: Žena sledující umírajícího druha u jezera za doprovodu "Knockin' on Heaven´s Door" -- neuroníte-li slzu, navštivte očního lékaře. Pat Garrett a zrcadlo -- scéna, která by měla být zapsána zlatým písmem do dějin kinematografie. Peckinpahovsky jednoduchá, silná, výstižná. ||| Kris Kristofferson ve své fascinující životní roli, James Coburn si ji střihl o třináct let dřív -- i tak je skvělý. Připomnělo: Hodný, zlý a ošklivý, Tenkrát na Západě, Malý velký muž