CheGuevara

S láskou, upřímností a porozuměním, Váš Maurice Sendak a Spike Jonze.

Blockbusterové opojení. James cameron je snad už jediným člověkem, kterému sežeru i ty největší neduhy blockbusterové produkce. Kdejaké klišé působí v Avataru jako nevyhnutelný střet událostí. Sice si můžeme ukroutit hlavu, že víme děj na dalších deset minut dopředu, ale stejně nám spadne čelist z toho, co se na plátně odehrává. Trikový film měl a má budoucnost pouze v rukou Jamese Camerona, u kterého se megalomanství Michaela Baye stalo absolutním puntičkářstvím. Přestávám věřit jakémukoliv velkému filmu, který se nevyvíjel devět let. Ale ač přes diamantovou dokonalost, tak mé srdce patří jiným, menším a civilnějším. I přes to je Avatar událostí sezóny. (Projekce ve 3D s výborným (!) dabingem)

Tomáš Mašín, Egon Bondy a Kryštof Hádek. Vlastně jsou to jenom tři argumenty ve prospěch Mašínova debutu. Světová filmařina Tomáše Mašína o buřiči české literatury v čele s výborným Hádkem. No, to by prozatím mohlo stačit, ale co dál? Otřesný dabing zahraničních herců bije do uší o to víc v kontrastu s evropským "lookem" celého filmu. To ale není nic proti skutečnosti, že v polovině snímku tvůrci přehodí výhybku a z plátna se na nás valí lavina konformity pro konzervativního diváka. Chápu, film to byl drahý a zaplatit se musí. Ale poté, co jsme svědky snahy o neotřelou filmařinu, která by souzněla s životem a dílem Egona Bondyho, film najede na zajeté divácké jistoty, kdy sledujeme ostřílené drama o mladých v nešťastné době. Žádné rebelství, umělecké pózy, ale drama klasického stylu i střihu. Nic proti tomu, ale vůči první polovině to byl pro mě malý únor. Protektor tak zůstává králem letošní sezóny.

Judd Appatow přihlížel pouze z pozice producenta a díky bohu za to. Asi bych začínal mít pocit, že se z něj stává falešný prorok. Né, že by Kopačky nebyl ujeté tak nějak po Appatowsku, nechybí spousta sexuálních narážek ani nakopnutí popkultury do citlivých míst, ale přeci jenom jim schází ono civilní kouzlo pana mistra. Asi tak nějak by dopadl 40 let panic kdyby zůstalo u první poloviny. Takhle je to jenom průměrná komedie, která jen stěží lavíruje mezi nechutností a skutečným humorem To ale nic nemění na tom, jak moc velký je Russell Brand borec.

Znáte ten pocit? Ten pocit, že celý svět si tančí společně s vámi? Ten pocit, že ta holka od vedle je ta pravá? Ten pocit, kdy chcete utéct před celým světem? Ten pocit, kdy nálepky či vztahy vám střihají křídla? Ten pocit, že konec se nemůže nikdy změnit v začátek něčeho nového? Ten pocit, kdy vzpomínky jsou jako opium? Ten pocit, že jste uvízli v pasti života a jediného člověka, který se vám to snažil říct, jste nakonec nenáviděli? Ten pocit, že druhého nemůžete milovat ani by jste se rozkrájeli? A znáte ten pocit, kdy se díváte na film a víte, že je to jeden z těch mála jedinečných filmů, kterému se podařilo všechny ty pocity vměstnat do své stopáže? No, znáte ten pocit?

Nic. Prostě nic. Snad to bude tím žánrem. Snad. Ale Jeho dívka pátek mě přeci tak bavila. Co s tím? Svedeme to na ten žánr? Ale co Cary Grant, Katherine Hepburn a James Stewart? Tohle přeci musí fungovat. Prostě musí. A přece ne. I když všichni jmenovaní jsou v tom nevinně. Ale když všechny ty zvraty působily tak uměle, stejně jako celý ten příběh. Ale to ten žánr, kámo. Takže to bude asi tím žánrem. Příběh z Filadelfie bylo pro mě jako pít šampaňské bez bublinek, navenek se tváříte na úrovni, ale uvnitř víte, že to stojí za houby. Prostě nic.

Debut jako řemen. Tony Gilroy natočil Michaela Claytona s takovou bravurou, kterou mu může závidět kdejaký ostřílený matador. Tony prostě vzal lopatu a bez jakýchkoliv okolků vyhrabal zakopaného psa právnické praxe. To vše, ač nesmírně efektně, prodchnul civilním tónem, kdy naši hrdinové musí řešit obyčejné problémy se svojí rodinou. Přesně ty nesnáze s kterými se potkáváme denodeně bez toho aniž bychom byli skutečnými hrdiny. Nikdy neuvidíte Jamese Bonda, jak se hádá se svým bráchou, který je nezodpovědný ochlasta. Za to Michael Clayton ano. Uvěřitelné, citlivé a přitom natolik dravé, že tak silný debut si pamatuji jen u Coenů, a to je co říct.

Jean-Pierra Jeuneta považuji za takového rodinného přítele. Za nějaký ten čas přijde na návštěvu, povíme si, co novýho, a já opět zjistím, že je to pořád ten starý dobrý Pierre. Jen tentokrát ty vztahy vzal trošku moc hopem, až mi bylo líto těch originálních postaviček, které žily v emocionálním vakuu. Tak zase za rok Jeane.

Nebudu chodit kolem horké kaše a bez skrupulí přiznám, že bez malého Mikuláše by bylo moje dětství aspoň o polovinu chudší. Nároky či snad jakékoliv naděje vkládáné do této adaptace se rovnaly nule. A hned v prvních minutách se mi to potvrdilo. Tak bezva seriál z toho mohl být. Pak tvůrci nabídli i něco z vlastní kuchyně, film dostal ten správný směr a hlavně i příběh a mě nic nebránilo v dobré zábavě. Té bylo opravdu požehnaně. Tvůrci zachytili ten klukovský svět se vším všudy, co mi tehdy velkou měrou dopřávaly právě ony knihy. Dobré to bylo, jen příště bych přeci jen prosil o ten seriál. Děkuji.

Měl to být původně úplně obyčejný festival. Pak přijelo půl milionu lidí. Vstupenky se přestali prodávat a Woodstock po červeném koberci nakráčel do síně plné událostí, u kterých bych zaprodal duši, jen abych mohl říct, že jsem byl u toho. Byly to tři dny lásky, míru a hudby. Aspoň takový Woodstock zachytil Michael Wadleigh. Být tam asi bych umřel blahem.