vesper001

Strašně ráda komentuji filmy, které jsem moc nepochopila. Tedy spíš strašně, než ráda. Mám podezření, že Žena u okna je v podstatě jednoduchý příběh o rekovi Řekovi, co hopne Romy do ložnice, uměle zašmodrchaný a opentlený spoustou duchaplností, politiky a výlety do minulosti i budoucnosti, aby nebylo poznat, že zas o tolik nejde. Anebo jde, ale mě to moc nevzalo. Varovala jsem vás, že takové filmy, komentuju strašně.

Olda si v dětství hrál na Tarzana, já zase na Oldu. Každej jsme nějakej… a některé vzpomínky patří do muzea nebo raději do trezoru. :)

Pozor, přátelé, končí veškerá legrace. Připravte se na nejhorší. Tento pořad není vhodný pro děti a mladistvé. Lex Barker je si stále podobný: 193 cm nízký, urostlé oči, modrá postava, ALE má bradku. Jo. Hraje si zas na Robina Hooda (klobouk s peřím, luk a kamizola), protentokrát podezřelého z vraždy, a v příběhu hraje asi osmé housle. Je to docela zábava, ale ta bradka mě štve. Když už mu něco takového narostlo, měl by si v čelním záběru přidržovat před ústy alespoň kapesník… :)

Tahle dobrodružství „pláště a pěsti“ ze slunného jihu se mi pořádně pletou. Piráti, zbojníci, šlechtici, námořníci a všichni jsou si podobní jako vejce slepici. Lex (pro změnu) v roli neohroženého urozeného námořníka, který v hojnosti rozdává bohatství své ušlechtilé povahy a melouchaří jako hledač papírů. Místo kordování a mordování si hrdinové s padouchy dávají po držce, potkáte tu Waltera Barnese z Vinnetua (to je ten blbec, co chtěl vyjednávat se Santerem s rukama hore), sem tam se i zasmějete, ale dvakrát mě to nenadchlo. Na námořnický film hanebně málo lodí a Lex se při západu slunce na malebné pláži pere, místo aby se třeba opaloval nahoře bez. A tak, v šlechetném duchu kompromisu, tedy týrání a trpění, Italové to natočili a my přežili.

V Benátkách je veselo. Cudně romantická, naivně dobrodružná pohádka, v níž kulisy, rekvizity i postavy jsou jak čerstvě nalakované, jako by všichni byli z cukru a děj se odehrával na marcipánovém dortu. Sandriga a Leonoru by člověk málem snědl. Padouši mají věru zlovolná obočí a jeden dokonce velice podlou jizvu, kolaborace s piráty se trestá brutálním pokecáním sněhobílé košile kečupem, napětí by se dalo krájet, tedy kdyby nebyly všechny nástroje tupé, nad triky se netají dech jen proto, že tu žádné nejsou, i na erotické zajiskření dojde, když ukrutný zloun odhalí bradavku (svoji) a dialogy jsou šťavnaté jak po citrónu vonící náměstí, nebo osvěžující příruční pipeta… Lex chvílemi vypadá, že vyprskne smíchy, děj má díry jako vrata a nezazní žádná myšlenka hodná pozornosti nad šálkem chutného čaje o deštivém nedělním odpoledni – ale to přece patří k věci a když ji miluješ, není co řešit.

Nechci být zlá. Z určitého úhlu by to mohlo vypadat jako film. Divný film, na který se opravdu špatně dívá. Jak vidno, Španělé smažili už v sedmdesátkách o sto šest. Vskutku surralisticky nasnímáno! Kameraman se buď válel po zemi, nebo se houpal na lustru. Tráva je tak zelená, jak jen může být. Nikdy nevypadala zeleněji. Nesourodá skupinka putuje odnikud někam, Ristolova duše jakbysmet. Aoom je podobně absurdní jako Le Far-West, jen mu zcela chybí kultivovanost, uhlazenost a promyšlenost. Je to příběh o lásce a o tom, jak se dva zamilovaní hledají, nacházejí a ztrácejí smrti, konfliktům i zdravému rozumu navzdory. Dlouho jsem přemýšlela, za co dát aspoň pár hvězdiček, je to Lexův skoro poslední film a zaslouží si ohled. No ano, je tu pár scén, které stojí za vidění (dvě). Ale shánět kvůli přivonění k jitrnici celé prasátko...

Celý dokument najdete zde, a teď bych ráda znala vysvětlení, proč ČT nekoupila plnou verzi. Třeba místo nějaké té ohromně moderní animace pro znělky, co se halasně redesignují kdykoli naprší a uschne. Zkrácená verze nenabídne nic, co byste si během chvilky nenašli na wiki, ČSFD nebo v jiné studnici moudrosti. Roušku tajemství kolem Delonovy osoby dokument rozhodně nepoodhrne, ale to se dalo vzhledem k tomu, že výjimečně svolil k účasti, čekat. Třeba ale pomůže vzbudit zájem o jeho filmy i u těch, kteří by jinak žili prázdný život bez nich. :)

Nejen kdo s koho, ale hlavně kdo koho: využívá, zneužívá, dopuje, dotuje a zničí. Zamotané je to až do poslední minuty a v divákově hlavě možná ještě nějakou dobu navíc. A nějaké zapamatování hodné moudro? Asi že některé bobule jsou jed. Že doktorům se nedá věřit. A že všichni lžou.

Zavřít do klece a ochočit je oblíbená balící technika (snad jen) filmových postav. Hélène Šáhlá je z toho druhu psychopatek, co z normálního muže v mžiku udělá zapřisáhlého starého mládence, ne-li něco horšího. Jemný úsměv, zasněný pohled, vizáž vymydlené hospodyňky. Ale že jí jarabáček Lino sedl na tak průhlednou vějičku, mě dost překvapilo. Vlastně i vidět ho v tak bezmocném a neútěšném postavení. Spolu s ním jsem osnovala další a další možné postupy vedoucí k úspěšnému prásknutí do bot, s dalšími a dalšími fiasky ve mně kontinuálně narůstala beznaděj a vztek. Po dobrém to nejde, po zlém… možná bych na jeho místě víc tlačila na tyč, abych z ní ten klíč dostala, nevím. Zvíře v kleci je mnohem nebezpečnější než svobodné. Jen ten konec mi připadal z jiného vesmíru.

Děsí mě, že ti, kdo spáchali tyhle hříchy pátera Traviče mají možná i volební právo a reprodukční orgány.