vesper001

Taková nenormální rodinka. Divadlo mám i na filmovém plátně docela ráda, ale ze zimního lva se mi dlouhou chvílí viklaly stoličky a hodinky stepovaly pozpátku. Postavy jsou intelektuálně zakrnělé, nesympatické, že jejich portrétování by mělo být trestné a dle projevů soudě, je v jejich rodě již dlouho zvykem plemenit sourozence, anebo se jim tam nějak vloudila ovce. Celou dobu jsem doufala, že krvavá lázeň by mohla přinést očištění plytkému to ději, ovšem konec mě nakonec otrávil jak vánoční prezent od Borgiů.

Kulisa nejslavnější potápky světa samozřejmě nesahá té digitální ani po kotvu, ale příběh je solidnější a uvěřitelnější (i když lítací/líbací scéna na přídi měla něco do sebe). Jakoby filmaři, co byli Titanicu časově blíž, ho brali vážněji, své dělá i černobílý obraz. V případě některých postav a situací se Cameron dostal daleko za hranici pouhé inspirace, ovšem z jeho filmu zase proudila skutečná voda a mráz. Dalo by se říct, že každá doba má svůj příběh Titanicu. Uvidíme za padesát let.

Loudavé tempo mi nevadilo, těšila jsem se, až se z puberťačky ve smrťáckém tílku vyklube šílená vražedkyně, zombice nebo mužolapka (na upírku nebyla dost napudrovaná). A hle, ono to bylo jinak. Všechno. Vlastně jsem správně odhadla jen jednu z postav, což je na takovou filmovou veteránku dost mizerné skóre.

Tklivý příběh okatého děvčátka s komplexem dobročinnosti, které si myslí (i když toto slovo není zcela přesné), že všichni živočichové mužského rodu jsou teplokrevníci. Nebýt Brittany tak hezká, bylo by to za nemilosrdné **.

Jít, či nejít na Hamleta do divadla? No já mám jasno. Tohle zpracování je perfektní a navíc na něj můžu zírat z padesáti centimetrů místo z padesáté řady.

Tak tohle je pecka. Po celý film jsem si připadala jako Alenka za zrcadlem a po něm jako Alenka, co odtamtud vylezla a nejradši by hned udělala čelem vzad. Králičí nora tady vede hluboko a člověk si ten tobogán neskutečně užívá – i když ne tak, jako Neal. Ten sice vypadá, jako by utekl z Beverly Hills, ale zvykla jsem si. Také jsem zpočátku koumala, jestli O. W. Grant není náhodou Bůh, jenže není černoch, že jo. Pak jsem identitu pobaveného vládce loutek přestala řešit a nechala se unášet červeným sporťákem dál a dál do kraje divů. Každá z postav a každá zastávka skýtá netušená překvapení a nonšalantně sdělené metafory, nad kterými můžete přemýšlet – anebo taky ne. Ten výlet by klidně mohl trvat i déle.

Na desku srdce očima jsem kreslil – / jak v rámu se tvá krása ve mně skrývá. / Oči tvůj obraz do hrudi mi vnesly / a z hloubky do něj vnikla perspektiva. Vtipná romantika v krásných historických šatech. Ideální terapie pro ty, kterým příběh Romea a Julie způsobil vnitřní krvácení. Královna Judi na Hrad!

Já vám nevím, jestli to byl od Hřebejka dobrý tah natočit film ve slovenštině (nic proti ní) a se samými neznámými tvářemi. Navíc nepříjemnými, takže ty charakterní a bez- lze od sebe těžko rozlišit. Já vím, že je to tak i v životě, ale od filmu očekávám přeci jen něco jiného. Pobavení, napětí, iluzi, fantazii, dojetí, znechucení a tak všelijak. Tady jsem se nedokázala ztotožnit ani sympatizovat s nikým, a v příběhu jsem se cítila jako ve staré nádražní hale, kde to smrdí a profukuje. Film šedivý a nehezký jako černobílé fotografie socialistických architektonických klenotů.

Zpívej píseň penízků, / kapsu plnou žita, / kosí havěť, tucty dva, / v koláči je skryta. Ti tři by ještě měli vzít do party jednu šílenou krávu a mohli by při měsíčku tančit čtverylku. Stádo by bylo kompletní.

Příběh má velký potenciál, ale nedokázal mě vtáhnout. Na konci jsem ale ráda, že jsem vytrvala, protože závěr za to stojí. Je přesně takový, jaký jsem čekala, ale naštěstí ne patetický, falešný a trapný, jak jsem se obávala. Odpuštění je obdivuhodné, jen k němu vede někdy dlouhá cesta i doba.