vesper001

Tahle kondomedie je jako růžové svítící boty. V šopu to vypadá božsky, ve vaší hlavě jako úžasný nápad, ale když si je pak koupíte a podíváte se do zrcadla, uvidíte trapáka roku. Spousta krejzy kůl kloučků a vlasatých barbín, co myslí jen na to, pár dospěláků, co se chovají jako mladší verze mladistvých a myslí jen na to a celé je to tak strašně pitomé, že myslíte jen na to, kdy to skončí. Pokud je jedinou snesitelnou postavou polda, a to jen díky dabingu, fakt to není oukej.

„Zabít se není tak jednoduché, jak si lidé myslí.“ a „Nikdo na planetě to nezvládne sám.“ Není to úplná tragédie, ovšem komedie už vůbec ne. Smát se znamená v tomto případě jen autoimunitní reakci, protože smích je obrana proti tomu, co na člověka zapůsobí. Bolavý příběh o jednom nerudném obsedantním dědkovi, žijícím v městečku z Lega. Ve slušné společnosti je dobrým zvykem takového člověka poslat expresně na kompost kolektivu, jenže v téhle pohádce se vyskytují pouze nadpřirozené bytosti, které se mu naopak snaží dostat pod krunýř. Možná tuší, že pod asociálním chováním a obličejem smutného smajlíka (poprvé se Ove usměje přibližně po hodině a nadlouho naposled) je nešťastný, zraněný a nemocný člověk, s nímž se život nemazlil a který má větší srdce, než by kdo tušil. Rolf Lassgård je dokonalý.

Lze rozlišovat fyzickou statečnost, kterou člověk projevuje tváří v tvář bolesti či nebezpečí úrazu, smrti, a morální statečnost jít proti mínění jiných, riskovat zesměšnění a odsouzení. Dobrý skutek potrestán, hrdinský souzen. To je skoro stejně jisté, jako že když letadlo padá, spadne až úplně dolů. V jakém světě to žijeme? Kapitán Sully zasloužil potlesk, Tom Hanks alespoň nominaci na plešouna, jenže žijeme tam, kde žijeme, takže smůla… Strhující příběh o letecké havárii, který mě vzal ze všech nejdál.

Taková nenormální rodinka. Divadlo mám i na filmovém plátně docela ráda, ale ze zimního lva se mi dlouhou chvílí viklaly stoličky a hodinky stepovaly pozpátku. Postavy jsou intelektuálně zakrnělé, nesympatické, že jejich portrétování by mělo být trestné a dle projevů soudě, je v jejich rodě již dlouho zvykem plemenit sourozence, anebo se jim tam nějak vloudila ovce. Celou dobu jsem doufala, že krvavá lázeň by mohla přinést očištění plytkému to ději, ovšem konec mě nakonec otrávil jak vánoční prezent od Borgiů.

Kulisa nejslavnější potápky světa samozřejmě nesahá té digitální ani po kotvu, ale příběh je solidnější a uvěřitelnější (i když lítací/líbací scéna na přídi měla něco do sebe). Jakoby filmaři, co byli Titanicu časově blíž, ho brali vážněji, své dělá i černobílý obraz. V případě některých postav a situací se Cameron dostal daleko za hranici pouhé inspirace, ovšem z jeho filmu zase proudila skutečná voda a mráz. Dalo by se říct, že každá doba má svůj příběh Titanicu. Uvidíme za padesát let.

Loudavé tempo mi nevadilo, těšila jsem se, až se z puberťačky ve smrťáckém tílku vyklube šílená vražedkyně, zombice nebo mužolapka (na upírku nebyla dost napudrovaná). A hle, ono to bylo jinak. Všechno. Vlastně jsem správně odhadla jen jednu z postav, což je na takovou filmovou veteránku dost mizerné skóre.

Tklivý příběh okatého děvčátka s komplexem dobročinnosti, které si myslí (i když toto slovo není zcela přesné), že všichni živočichové mužského rodu jsou teplokrevníci. Nebýt Brittany tak hezká, bylo by to za nemilosrdné **.

Jít, či nejít na Hamleta do divadla? No já mám jasno. Tohle zpracování je perfektní a navíc na něj můžu zírat z padesáti centimetrů místo z padesáté řady.

Tak tohle je pecka. Po celý film jsem si připadala jako Alenka za zrcadlem a po něm jako Alenka, co odtamtud vylezla a nejradši by hned udělala čelem vzad. Králičí nora tady vede hluboko a člověk si ten tobogán neskutečně užívá – i když ne tak, jako Neal. Ten sice vypadá, jako by utekl z Beverly Hills, ale zvykla jsem si. Také jsem zpočátku koumala, jestli O. W. Grant není náhodou Bůh, jenže není černoch, že jo. Pak jsem identitu pobaveného vládce loutek přestala řešit a nechala se unášet červeným sporťákem dál a dál do kraje divů. Každá z postav a každá zastávka skýtá netušená překvapení a nonšalantně sdělené metafory, nad kterými můžete přemýšlet – anebo taky ne. Ten výlet by klidně mohl trvat i déle.

Na desku srdce očima jsem kreslil – / jak v rámu se tvá krása ve mně skrývá. / Oči tvůj obraz do hrudi mi vnesly / a z hloubky do něj vnikla perspektiva. Vtipná romantika v krásných historických šatech. Ideální terapie pro ty, kterým příběh Romea a Julie způsobil vnitřní krvácení. Královna Judi na Hrad!