SamVimes

Zdejší Streamberry není jen libovolnou fiktivní streamovací službou, je to naprosto nezaměnitelná variace přímo na Netflix, kde má Černé zrcadlo už od třetí série svůj domov. Charlie Brooker tady naťukává cynické využití negativních emocí jakožto marketingově atraktivnějších, žhavé téma používání umělé inteligence v kinematografii (jeden z bodů sporu v aktuálních hollywoodských stávkách) i kritiku nejen Netflixu jakožto média, jež netvoří umění, ale pouze produkuje obsah, nenáročný produkt sloužící jako kulisa. Brooker tak kouše ruku, která ho krmí, ale to kousnutí je jaksi bezzubé, spíš jen pro formu, ne tak aby někoho skutečně urazil. Nechtěně tak připomíná závěr jedné z nejlepších epizod seriálu, Fifteen Million Merits z první řady, kde se hlavní hrdina vzepře systému v živém přenosu, načež mu onen systém nabídne šanci jej kritizovat i nadále, a to přímo ve vlastním pořadu. A on to přijme. Tehdy měl Brookerův projev ostrou hranu, teď už tvůrce spíš jen pobírá merity od „Streamberry“. Jinak samotná epizoda hezky pracuje s vnořenými úrovněmi skutečnosti a fikce a v závěru nabídne i jeden povedený zvrat.

Čtvrtá řada Black Mirror nabídla i přes pár zakolísání další dávku dobrých až výborných povídek i podnětů k zamyšlení. Jen je otázka, jak dlouho by tato platforma měla ještě pokračovat, vzhledem k tomu že Charlie Brooker evidentně k psaní nechce pouštět moc dalších lidí (od 2. řady jen pár spoluautorů) a seriál se čím dál tím víc vzdaluje od původního konceptu, tedy od reality, kterou bychom mohli při troše nepozornosti s vědeckých objevy za chvíli žít.

Malá antologie uvnitř antologie, která vypráví tři povídky a jednu rámující, o titulním muzeu kriminologických artefaktů a některých jeho exponátech. Slušnou epizodu trošku sráží jen pár až příliš těžkých sci-fi/fantasy prvků, které se do konceptu Black Mirror příliš nehodí. Od relativně (hodně relativně) uvěřitelných hi-tech čipů, virtuálních realit či počítačových simulací osobností se totiž posouváme až k fantasy a plnohodnotnému přesunu vědomí. I když ani to není v seriálu poprvé.

Asi nejslabší díl celého seriálu. Většina epizod Black Mirror působí jako koncentrované filmy, tahle spíš jako neúměrně dlouhý kraťas, který nezachraňuje ani minimalistická estetika.

Scénář trefně vystihuje reálné zkušenosti uživatelů Tinderu a je důmyslnější, než se může na první pohled zdát, i zdánlivé nelogičnosti v uspořádání zdejšího fikčního makrosvěta se totiž nakonec vysvětlí. Asi nejlepší z epizod čtvrté řady a povinnost pro beznadějné romantiky.

Taková zhruba standardně kvalitní epizoda Black Mirror, která se ale nebojí i pár opravdu drsných scén.

Brooker tady pracuje s jedním z těch aktuálnějších témat čtvrté řady a tepe do přehnaně starostlivých a kontrolujících rodičů. Zápletku samozřejmě protáhne těmi nejhoršími možnými variantami, zároveň to ale díky několika scenáristickým kličkám nepřehání ve vyloženě groteskní dystopii, např. program s čipem není běžně rozšířený, ale je pouze ve fázi testování, takže v okolí ústřední dvojice matky a dcery jej nikdo další nevyužívá. O režii se tady postarala Jodie Foster a rozhodně se nemá za co stydět

USS Callister vlastně rozpracovává jeden z motivů ze speciálu White Christmas, tedy tvorba dokonalých digitálních kopií skutečných lidí a nakolik amorální je, zacházet s nimi jen jako s kusem počítačového kódu. Epizoda má výborný námět a některé hezky promyšlené detaily, vývoj hlavní zápletky ovšem stojí na chatrných základech a scénář, aby se dostal kam potřebuje, na vícero místech tvrdě láme přes koleno programování a možnosti administrátorské role tak, jak je známe a jak jsou implikovány na začátku dílu. Aby si to divák užil, bohužel nad touto povídkou nesmí moc přemýšlet, což je u Black Mirror škoda.

I když se ne všechny vtipy trefí do černého, ve výsledku se jedná o fajn podívanou se sympatickou a zábavně napsanou partou postav, s živými dialogy a hezkými exteriéry

Na konci třetího filmu John Wick říká, že teď je opravdu naštvaný, ve čtyřce to pak dokazuje hned od začátku, když jde nemilosrdně po krku celé Nejvyšší radě. Čtvrtá kapitola představuje atraktivní nové lokace v Japonsku a Evropě i spoustu nových postav, které jsou právě tak zajímavé, abychom se o nich chtěli dozvědět víc. Hlavně jsou ale odrazovým můstkem pro zase trochu jinak vystavěné akční scény, které mohou nabídnout něco, co jsme v předchozích dílech ještě neviděli. Hirojuki Sanada, Shamier Anderson i Bill Skarsgård každopádně do Wickova světa perfektně zapadnou, Donnie Yen sice už posouvá hranice realističnosti zase o kousek dál, to se ale děje postupně už od druhého dílu série. Je trochu škoda, že mytologie zabijáckého světa se tady především rozšiřuje, ale jen málo prohlubuje, mnoho vedlejších postav nebo motivů, k nimž by se dalo vrátit, tak zůstává u okraje cesty a raději se místo nich představují postavy nové. To nejdůležitější jsou ale tak jako tak akční scény, a tady není co vytknout. I napočtvrté platí, že John Wick je výkladní skříní současného akčního filmu, nechybí samozřejmě Johnovo oblíbené gun fu, ale ani přestřelky za jízdy, šerm nebo vyloženě kontaktní bitky, a to všechno v přehledných dlouhých záběrech. Nejen akční scény se pak znovu mohou opřít i o stylové svícení a barevné ladění, ať už jde o noční neony nebo západ či východ slunce, a také o našlapaný soundtrack. Bezmála tříhodinová stopáž je sice mírně přestřelená, ale opravdu jen o trošku. Zároveň nechci filmu, který stojí na akčních scénách, vyčítat, že má příliš mnoho akce. Stahelskimu a Reevesovi se zkrátka povedl další výborný přírůstek do série.