SamVimes

Michel Gondry společně s Jimem Carreym předkládají vtahující náhled na citlivého muže, který se pomalu dostává ke kritickému bodu pod vlivem osobní tragédie a sílícího konfliktu mezi idealizovanou, zjednodušenou postavou pro děti a živým, trojrozměrným, dospělým mužem, který se od ní čím dál tím víc vzdaluje. Carrey zase jednou dokazuje, že je mnohem víc než jen komik s gumovým ksichtem, a exceluje i ve vážnější roli. Tím spíš, když je mu už pomalu k šedesáti, přibylo mu vrásek a když se na chvíli přestane usmívat, dokáže být pořádně intenzivní. Kidding nabízí výborně odehranou i zrežírovanou tragikomedii odlehčenou místy až absurdním humorem a ošperkovanou vynikající kamerou.

Špičková akční jízda, která teď už bez jakékoliv nadsázky ukazuje bondovkám, jak to má vypadat. Nabízí sympatické i zajímavé postavy, naprosto strhující akční scény, napínavé i zábavné dialogové scény a úchvatnou kamerovou práci. Soundtrack si až bezostyšně bere inspiraci odjinud, ale v rámci filmu funguje výborně.

Whedon to s postavami umí jako málokdo a tady nemá problém napsat spousty parádních dialogových výměn, pohrávat si s divákovými očekáváními nebo postavit na hlavu tezi o Hawkeyeovi jako o zbytečném členu týmu. A taky natočit poutavou a nápaditou akci.

Výborný noir, který vůbec nezestárnul. Humphrey Bogart hláškuje, jako by se to natáčelo včera.

Guyi Ritchiemu se podařilo spojit artušovskou legendu, nezkrocenou fantasy ve stylu deskového Dračího doupěte a pouliční gangsterku. A ono to nějakým zázrakem drží pohromadě a funguje. Jeho Král Artuš je drzý, nápaditý a hlavně strašně zábavný. Díky zběsilému („kokainovému“) tempu stíhá za dvě hodiny tolik, na co by jiní potřebovali dva nebo tři filmu, což alespoň částečně vynahrazuje slibované pokračování, jež bohužel nikdy nevznikne. Zároveň film zvládá v určitých scénách být lepším Hobitem než Hobit a lepším Assassin’s Creed než Assassin’s Creed. Charlie Hunnam se do téhle punkové artušovské polohy náramně hodí, samozřejmě nezklamává ani Jude Law. Jediná výtka směřuje k trikům, kde asi ve dvou scénách už evidentně vyschnul rozpočet a tak vypadají trochu jako z počítačové hry. Bohatě to ale vynahrazují desítky dalších povedených trikových scén a nádherná výprava. A to vše za doprovodu fantastického soundtracku. Nejlepší fantasy od Pána prstenů.

Nikdo neumí točit tak pocitově krátké tříhodinové filmy jako Martin Scorsese. Mistrovsky zreřírovaný mafiánský epos za doprovodu asi nenašlapanějšího písničkového soundtracku vůbec. Takhle vypadá velký film dospělého režiséra.

Pan Smith za víc než sedm dekád od svého vzniku vůbec nezestárnul. Jistě, v jádru je ten film vlastně naivní, přeslazený koncentrát amerického patriotismu. Jenže díky výborně vygradovanému scénáři, strhujícímu Jamesi Stewartovi a sebejistému režijnímu vedení Franka Capry je z toho nezapomenutelná podívaná, jež i v cynikovi znovu probudí idealistu.

Krásně napsané, vypointované i zrežírované dobrodružství za hranici všední každodennosti. A taky trefná metafora pro sebepoznání a výběr životní cesty.

Dokonale vybroušený dialogový démant, který přitom působí dojmem dokonale nenucené přirozenosti.

Film o tom, že je normální být nenormální a cítit se ztracený v každém věku i postavení. Skvostná režie, herci i vizuál a zasněná hudba. Mám pocit, že scenárista Alan Ball tady řekl všechno co chtěl sdělit a pak už odešel jen blbnout s upíry a drsňáky v True Blood a Banshee.