SamVimes

Až překvapivě vtipný a svižný buddy film s fungující dvojicí Nanjiani - Bautista. Pod povrchem Spolujízda nenápadně řeší rasové stereotypy a krizi mužských rolí, zatímco se ale nebere nijak vážně a místo kázání raději sází nekorektní hlášky.

Třetí Temný případ nabízí velice zajímavý tým detektivů odehraný špičkovými Mahershalou Alim a Stephenem Dorffem, opírá se o prvotřídní produkční hodnoty a musím vypíchnout i to, jak vynikající práci odvedli maskéři na „starém“ Alim, nebo zmínit neokázalé kamerové a střihové finesy při přechodech mezi časovými rovinami. Kriminální zápletka se v prvních epizodách rozjíždí velmi slibně a s ní i pochmurná atmosféra zahalující celý případ. ALE… Ale nevydrží to. Od vynikajícího prvního dílu tempo v třetí řadě čím dál tím víc zpomaluje a tento trend se bohužel drží až do konce, místo aby to v závěrečných epizodách začalo zase gradovat. Vyprávění pak už není ani tak pomalé, jako spíš přímo rozvleklé a divák začne chtě nechtě přemýšlet, jestli se to nedalo stihnout během asi tak poloviční stopáže. V kontextu čehož začne být trochu na obtíž i předtím tak pěkně fungující střídání časových rovin. A i přes jednu moc pěknou katartickou scénu v závěru se Nicovi Pizzolattovi povedlo svůj třetí temný případ mnohem lépe předestřít než jej potom rozplést.

Tenkrát v Hollywoodu si Tarantino opravdu natočil pro sebe. Mnohem více než jeho předchozí filmy stojí na odkazech a poctách místo na silné vlastní zápletce a vzhledem k tomu, že tentokrát se odkazuje na americké westernové seriály z poloviny minulého století, to není pro současného evropského diváka moc dobrá zpráva. Pořád je to film s Pittem, DiCapriem a Margot Robbie, který má skvělou kameru, střih i soundtrack. Jen prostě sám o sobě není tak zábavný, jak bývá u Tarantina zvykem.

S Big Bangem jsem to zabalil už před pár sezónami, když se z něj stával čím dál tím víc obyčejný vztahový sitcom a frekvence povedených vtipů povážlivě klesala. Teď jsem ale dal dvojdílné finále a byl jsem příjemně překvapen. Zabývá se dvěma docela zajímavými tématy - jednak určitá konstantnost toho, že nic není konstantní, a jednak to, že se Sheldon k ostatním nechová moc hezky a jak to vlastně můžou vydržet. Mezitím padají hlášky, jež převážně trefují terč (když už ne přímo střed), dojde na pár odkazů na staré running gagy, potěší nečekané cameo a úplný závěr dokáže i dojmout.

Druhé To mírně zaostává za první částí, jednak kvůli přepálené takřka tříhodinové stopáži (přitom především v druhém ale i v třetím aktu by se klidně dalo stříhat), protože ke konci už film diváka víc vyčerpává než napíná. Jednak kvůli až příliš velké dávce humoru, který sice na začátku pobaví, ale v druhé polovině už nabourává atmosféru. I přes své nedostatky ale rozhodně nejde o špatný film. Casting dospělých verzí hrdinů se povedl perfektně, na technické se úrovni se To může chlubit pěknou kamerou a výborným mixem zvuku a ten základní příběh o překonávání vlastních strachů stále funguje.

Lindelofovo seriálové pokračování Watchmen se mi hodnotí velmi těžko. Rozhodně se mu nedá upřít vynikající formální stránka, ať už u soundtracku a celkově práce s hudbou, u střihu a kamery, barev nebo struktury některých epizod. A dobří až výborní jsou i herci, především Jeremy Irons. Problém je, že Lindelof si po sedm epizod točí v podstatě další Pozůstalé, spoustu času tráví s novými postavami, které nejsou ani zdaleka tak zajímavé jako ty staré (a vlastně nejlépe fungují právě jen ve chvílích, kdy přihrávají těm starým), pokládá spousty otázek a občas odkazuje na původní Watchmen, s jejichž odkazem se moc nepáře. Lindelof snad ani neumí vyprávět jinak než pomocí vrstvení záhad prokládaných příležitostnými bizarnostmi. Jenže tohle funguje úplně jinak, když si staví od počátku vlastní svět mysteriózního ostrova či populace poznamenané nevysvětlitelnou ztrátou a jinak, když navazuje na již existující svět a charaktery jiného autora. A u té druhé možnosti to bohužel dost skřípe. Jenže pak v posledních dvou epizodách, jako kdyby si Lindelof vzpomněl, že přeci jen točí Watchmen a ne Leftovers 2, přeostří na ty správné postavy a dovede svůj příběh k výbornému finále, jež hýří stylovými momenty i nápady a fungují v něm emoce. Hádám, že jako maraton by mohli seriáloví Watchmen fungovat lépe, byť pak zase bez pauzy na zamyšlení možná něco tolik nevyzní. Koncovka se povedla skvěle, jen bych si přál, aby tvůrci zvolili rozumnější model než sedmidílný prolog (kde jsem se s Lindelofem mnohdy trápil), z něhož pak vzejdou dvě skvelé epizody.

Proč nás Lauren S. Hissrich během příprav seriálu tolik strašila?! Zaklínač se totiž nakonec nad očekávání povedl. Předlohu sice neadaptuje úplně přesně (proč by taky měl…), využívá ji ale dostatečně, občas i doslovně používá její obzvlášť povedené repliky. Vypráví v dobře zvolené struktuře třech časových rovin pro tři hlavní postavy, díky čemuž můžeme zároveň sledovat původ Yennefer a Ciri a zápletky z povídek s Geraltem. Tato nechronologičnost není hned zpočátku zřejmá, čtenáři zde budou ve výhodě, pozorný divák se ovšem nebude ztrácet i bez znalosti knih. Je ale pravda, že některé povídky vzal seriál až příliš rychle a v závěrečných epizodách řada nevygradovala tak dobře, jak by měla. Henry Cavill obecně možná nemá obrovský výrazový rejstřík, Geralta ale zvládá výborně a herecké schopnosti dorovnává obrovským zápalem a porozuměním zdrojovému materiálu. U Ciri a Yennefer nakonec také nebyl důvod k obavám. A Joey Batey jako Marigold, ač třeba na statických fotkách ze středověkého okolí poněkud vyčnívá, jakmile začne mluvit nebo dokonce zpívat, je skvělý. Přešlapem se tak ukazuje jen Triss a pár vedlejších postav (dryády jsou ale úplně v pohodě). Seriál se může chlubit nádhernou výpravou (jen s výjimkou vysmívané nilfgaardské zbroje). Fantastický soundtrack s důrazem na struny a smyčce využívá i středověké a renesanční nástroje (loutna, niněra a mnohé další), což mu oproti klasickému orchestru dodává kromě „dobové“ atmosféry i dojem určité neučesanosti, drsnosti. A Geraltovy bojové scény nabízí vynikající choreografii s mečem. Jen těch scén pohříchu není zas tak moc a ta asi nejlepší je hned v první epizodě. I přes některé výtky jsem zkrátka se Zaklínačem nadmíru spokojen.

Takový marvelovský standard, u kterého potěší, že se nemusí vždy nutně jednat o záchranu světa, ale pro jednou i o něco menšího, a že antagonisté mají pochopitelné motivy a vlastně nejsou až tak zlí. Humor někdy střílí mimo a sklouzává k infantilnosti, což je holt asi úlitba mladší cílovce. Škoda, že logika pokulhává víc, než je na žánr obvyklé a některé se nikdo neobtěžuje vysvětlit ani třeba jen jednou pseudo-vědeckou větou (setrvačnost v pohybující se zmenšené budově, jak přežívala zmenšená Wasp).

Kvalitní britská minisérie s výbornými představiteli obou hlavních rolí, která dokáže diváka napnout i několikrát překvapit i znejistět možnostmi zvratů, jež v americké produkci zkrátka nebývají. Jen škoda, že v samotném závěru scénář kompromituje uvěřitelnost v rámci úhledného dovysvětlení úplně všeho.

Bavilo mě to hraní si s tím, co je a není skutečné. A když jsem si myslel, že mám Delirium prokouknuté, dokázalo mě překvapit.