Temný případ - Série 3

Trojka tedy dost kopíruje jedničku - Nic Pizzolatto evidentně vyslyšel ufňukané hlasy, že dvojka byla úplně z jiného těsta, tak sáhl k osvědčenému receptu a namíchal to dost podobně. Akorát, že se mu povedl jen o hodně slabší vývar. Tím ovšem nechci vůbec říct, že by trojka nebyla zajímavá, kvalitní a koukatelná. Jako detektivka mě to sice moc nebavilo, dost se to táhlo, ale ty etudy o manželství byly drsné až až. Mimochodem - o Mahershalovi Alim jsem v životě neslyšela - a teď již podruhé (viz Zelená kniha) v jednom jediném týdnu takový zásek. Zdravím temného Aliho! (19.03.2019)

Jsem moc rád, jak to celé nakonec skončilo. Ať už se to týká (ne)vyšetření případu, tak hlavně samotného, hlavního hrdiny detektiva Hayse. Ta skládačka, která se plnila tolik dlouhých let nakonec do sebe zapadla a že některé dílky a to hlavně na konci trošku skřípaly, to zase není pro mě až tak podstatné. Jako celek je to skoro bezchybné, herecky a výpravou také a jen fakt, že mi předchozí série líbily o něco míň mi brání v tom, abych zase po čase změnil svou seriálovou topku. (14.01.2024)

Největšími klady celé série byly dvě hlavní postavy. Příběhem se bohužel ale autoři tak moc vrátili k původní první sérii, až to vyšetřování vlastně ani nebylo zajímavé, protože jsem očekával jaký bude konec. Pointa pak sice byla trochu jiná, ale to už moc na celém vyznění nezměnilo. Plusem i způsob vyprávění s flashbacky, ale jinak:Čekal jsem trochu víc. (02.03.2019)

Nemůžeš se jen tak odpoutat od zachycené stopy. Proč? Protože v jistém smyslu, který není snadné sdílet s kýmkoli, jsi pořád ještě tam. I po vší té řadě let, které se kdysi začaly odvíjet v černé bídě, která se teď, přítomností někoho jiného, zase vynořila tak blízko. Jsi ještě tam, v té přízračné zelené džungli. A tyhle ulice, po jediném záblesku a sklonění nad nevinným tělerm, vypadají skoro tak prázdné a ohrožující, jako by se do nich džungle jen rafinovaně převlékla. Třeba tak jenom vypadají. Za šedivého podzimního odpoledne. Třeba zoufale opuštěná dětská hřiště s houpačkami nejsou tak docela opuštěná. Možná je to všechno jenom dozvuk. Vzdálená a klamná (i když skutečná) ozvěna toho pekla tam jinde. Třeba je přízračno jen mnohoznačností. Ze které se může vynořit jak těžko pochopitelná temnota, tak skoro stejně nepochopitelné, protože závratně nepravděpodobné příběhy životů, který svědčí o tom, že to taky může být všechno docela jinak. Že někdy se mlha rozhrne a vystoupí z ní trochu trochu smutku, ale i trochu světla. Nebo život se vším všudy: skoro nepochopitelně silná, až sebedestruktivní a nikdy neutuchající potřeba přátelství nebo sounáležitosti v jakékoli podobě (Rolland a všechny jeho příběhy…), skoro nepochopitelně vidoucí (něžný) cit (Julie a její „princ”), a konečně skoro nepochopitelně silná potřeba a schopnost zasahovat toho nejbližšího na nejcitlivějších místech, která určitě může znamenat to i to, ale protentokrát je nejspíš prostoupená hlubokým citem, ve kterém nechybí tělesno, které má, popravdě, v sobě něco trochu ďábelského, ale je to jen další, trochu drásající tváří lásky, která má chuť tak trochu na ruku-vruce a tak trochu trhat na kusy, což určitě není synonymum pro to, že to nebude, čas od času, hodně připomínat peklo (Ameile a Wayne a to, co mají mezi sebou…). ___ Tady a teď. Před tím a potom. Vše uchované v paměti... plné vypálených děr.. ., „Time is the fire in which we burn.” --- Ten žár, to nikdy nekončící tavení, to co se „s postupem času" stane s příběhy našich životů, ta otázka, v co se tyhle příběhhy „s postupem času" promění. V prach? __ Nebo z nich nakonec zbyde ještě něco jiného? ___ (26.02.2019)