elizabeth_ba

Asi nejoblíbenější příběh mého mládí. Ač se za dvacet let leccos změní a někdejší kouzlo nepřekonatelnosti je již to tam, poněvadž během těch let se do mé, kdysi tolik romantické, duše prodrala dostatečná dávka cynismu, má mi příběh o lásce, ctižádosti, slabém králi a totálním chaosu v zemi (zde konkrétně ve Španělsku konce 17. století) natočený podle novely Victora Huga, stále co říci. Přesto, že už dnes vím, že dáma, která říká „nikdy“, myslí možná, protože, říká-li ano není dáma… Lehce bych vytkla to, že ta proměna chudého studenta Ruy Blase ve španělského granda dona Cesara proběhla příliš rychle a snad až příliš úžasně, ona ta část role předního španělského šlechtice byla pro Maraise jako stvořená, i když nádherně vypadal ve všech (spíš třech než dvou, které to podle mě byly skutečně, protože to vlastně byla taková dvojrole ve třech různých polohách). Cesta pro protěž byla opravdu velmi působivá a ceremonie na španělském dvoře byly pěkně otravné, tedy jinak řečeno, krom té drobné výtky, vše jak má být...

Skutečně vynikající! I když jsem se po zhlédnutí závěru a zamyšlení se nad celým filmem neubránila vzpomínce na jiný francouzský film, o kněžně de Cléves, ale herecký výkon Gérarda Depardieu a krása mladého Vincenta Pereze jsou dech beroucí a téměř na šestou hvězdičku, takže konečně jsem zase s něčím po dlouhé době úplně spokojená (hm, pravděpodobně od Dámy s kaméliemi), takže v náznaku poklony tomuto filmu "Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií."

Uznávám, že potenciál měla tato pohádka díky vzhledu Ivana Luťanského a komediálnímu talentu Jiřiny Bohdalové, Ivy Janžurové nebo Jiřího Lábuse asi větší, ale i tak je moc povedná a je jednou z mála, kde mi právě (podle mě věčně přehrávající) Jiřina Bohdalová nevadila (..."Ty jsi mi teda pěkně povedená bábrle - Dyť jsem taky čertova babička..."). Prostě ty pohádky s čerty a jejich příbuznými :-)), kteří se mnohdy chovají mnohem lépe než my lidé, umíme. Smutné je snad akorát to, že si člověk při pohledu na tak hezký pár jako byla princezna Valérie s Petrem z Drslavic uvědomí, kolik že z herců zde hrajících už, bohužel, není mezi námi.

Zřejmě ještě olympiádou nebo možná i předchozími zhlédnutými filmy naladěná na francouzskou vlnu, jsem viděla jedno z dalších zpracování Hrbáče. Celkem škoda, že si vévodu de Nevers Perez nezahrál v tomhle, nebo že se nepovedlo do role Lagardéra (při vší úctě k zdejšímu představiteli) obsadit někoho charismatičtějšího, jako byl Auteuil v dalším ze zpracování (kdybychom chtěli Maraise, asi bychom žádali moc). Za odlišný závěr od ostatních zhlédnutých zpracování film dostává hvězdičku navíc, jinak je to takové sice nic výrazně nepokazili, ale také mě to ničím nenadchlo...

Už přes dva týdny se mi nepodařilo nic zhlédnout a nic vyhodnotit... Proč? Protože, beruška, tedy vlastně olympiáda. No a proč to všechno píšu do komentáře k Angelice? Protože právě během olympiády se mi podařilo se dostat k šestidílné knize o Angelice v brožovaném vydání a u různých sportů jako parkur nebo házená, pozemní hokej či volejbal (u atletiky a basketu by to asi nešlo) ji celou přečíst. ;-) Výsledek? Tristní (tedy smutný)... Nelíbila se mi kniha, no a nenadchly mě ani filmy natočené podle ní, no prostě olympiáda mě nadchla mnohem víc. :-)) Ale zpátky ke knize a filmům. Nevím, zda ona kniha byla pouhý výtah, ale evidentně jí filmy moc neodpovídaly. Jakž takž se mi líbily první dva díly, ve třetím už bylo na mě příliš mnoho politiky a příliš málo Angeličina bratrance a druhého manžela, francouzského maršála Filipa du Plessis-Belliére ("užila" jsem si ho aspoň v knize), takže díl zachraňoval vizuálně princ Rákoczi (v knize mimochodem chyběl) a po ostatních stánkách bývalý advokát a tajný rada Desgréz. No a protože od čtvrtého dílu chyběl i ten (v knize se vrací v díle pátém, v La Rochelle) a protože z mladinkého admirála de Vivonne (bratra královy mnoholeté milenky Athénais de Montespan) tvůrci filmu udělali, co udělali, nebylo se už na co koukat... Ale ano, Angelice to po celou ságu moc slušelo a kostýmně to taky šlo, ale její sexuální apetýt byl pro mě až asexuální, a tak jsem nedokázala pochopit poselství o její velké lásce k prvnímu manželovi, panu de Peyrac, kterým se mě snažily zavalit jak kniha, tak i filmy. O kolik lepší byla v téže době natočená Paní z Monsoreau z doby kralování Jindřicha III. z Valois. Navázat na to, jak se mi sága o krásné markýze líbila před dvaceti lety, se nyní nepodařilo a zcela se ztotožňuji s flankerem.27 ohledně oslího můstku na Růžičkovou alias Škopkovou ve Slunce, seno...

Potkáš-li čistě náhodou nějakýho krásnýho, bohatýho a úspěšnýho chlapa a bude-li tě chtít, bude za tím určitě nějaká obrovská kulišárna... I tak by se dal jednou větou charakterizovat tento film. Beztak o tom bude nějaký Murphyho zákon a když ne Murphyho, určitě paní Murphyové. :-) Robert Taylor byl opravdu super (jak jinak), dokonce jsem se i nějakou chvilku bála (sic), i když lidem zvyklým na dnešní thrillery by se to mohlo zdát směšné (ale mi zas vyhovuje, že tohle ve mně nevyvolává až tak děsivý pocity jako třeba Jezero smrti). Katherine Hepburn se mi sice ani nijak zvlášť nelíbila ani ve mně její herectví nezanechalo nějaký hluboký zážitek (třeba přijde v Lev v zimě) a Mitchuma jsme tam viděli dohromady asi tak 10 minut a to ještě od druhé půle filmu, ale protože Roberta jsem si tam užila dost a dost, tak mi to vůbec nevadilo. V téhle době se mu konečně podařilo „vydupat“ si ty role, o něž po celou dobu své herecké kariéry tolik stál (jak píše už Karkulka), kromě této, Johnny Eager (1942) a Conspirator (1949 s Liz Taylor) také High Wall (1947) a zřejmě ty konečně herecky komplikovanější role vyvrcholily obsazením do role Marca Vinitia v Quo vadis (1951) (kde ho sice herecky zastínil Ustinov), všechny zahrál výborně, ač ty předchozí role z konce XXX. let byly (až na výjimky) takové to veni, vidi, egi, když už jsme u toho starého Říma – přišel jsem, viděl jsem, zahrál jsem... Ale zpět k tomuto filmu. Pěkné scény se zvířátky - koně, pes. Ta scéna na tom srázu byla taky povedená. Snad jediná věc, která mi připadala jako naprostá pitomost byla, že měla Jayne Meadows (co hrála Sylvii Burton) být nějak podobná Katherine Hepburn (ať už obličejem nebo postavou), ale to je malá věc a nezkazí to celkový dobrý dojem z filmu.

Při psaní tohoto komentáře se opět zastydím, protože předlohu jsem (jako vždy) nečetla (někdejší odpor k povinné četbě). A tak ohodnotím zejména to, jak na mě film zapůsobil a musím říct, že více než dobře, jen malinko chybělo k tomu, abych směla říci, že mě uchvátil. Kdyby mi znovu bylo o dvacet let míň, tak bych Annu zřejmě velmi dobře chápala a schvalovala, že se rozhodla pro svou lásku a vzepřela stereotypům a společenským konvencím, teď ale vůbec nechápu, jak mohla dokázat opustit dítě (klidně bych ho i unesla ale hlavně o něj bojovala, ona to vzdala prostě moc rychle) a rozhodně bych se ani nerozhodla pro Marcha, kdybych měla doma Rathbona ;-)) ( i když byl krapet studený). Přestože jsem ihned vzápětí zhlédla také zpracování z roku 1997, kterému nelze upřít realističtější a střídmější pohled na věc, včetně opiátů a postavy vypravěče Levina, považuji toto starší zpracování za lepší, byť oproti knize (no jo, podívala jsem se, aspoň na její obsah), došlo ke značnému zkrácení a zachování jen hlavních nosných prvků románu (asi si scénárista ten obsah taky přečetl)... Velký podíl na mém hodnocení mají i hlavní představitelé - už jmenovaní March (Vronský) a Rathbone (Karenin), zejména pak ale chladná krása božské Grety Garbo (Anna). Co bych vytkla jsou jakési zmatené přepisy ruských jmen do angličtiny (Darja jako Dolly a Jekatěrina jako Kitty) a že občas došlo k záměně příčiny a následku (Vronského odjezd do války na pomoc Srbsku proti Turkům).

No nedejte tomu čtyři hvězdičky... :-)) (viz tady ;-) ). Jinak doplním jak obsah, tak časem zkultivuji tenhle komentář, jen mějte, prosím, chvilku strpení ;-) (neboť pište něco inteligentního u fotbalu...)

Zatím třetí zpracování románu Victora Huga, které jsem viděla. Tolik výborných herců a tak chladné zpracování až zaráží. Mile mě překvapili pouze David Suchet jako král zlodějů a Anthony Hopkins v titulní roli zvoníka z Notre Dame. Básník Pierre a cikánka Esmeralda se spolu potkali i později, v roce 1984 v Posledních dnech Pompejí , kde jejich účinkování bylo mnohem zdařilejší a jejich role jim mnohem více sedly než ty zdejší. Nenadchl mě ani můj oblíbený Derek Jacobi v roli Frolla, neboť jak Harris (ve zpracování z roku 1997) tak zejména Alain Cuny (v tom z roku 1956) byli v roli "očarovaného" kněze mnohem lepší a podobné to bylo i s Esmeraldou, do níž se krásná Lesley-Anne s chladně modrýma očima podle mého názoru vůbec nehodila. Oproti knize i zpracování z roku 1956 byly některé pasáže, nevím proč, vynechány a chyběla tomu i dramatičnost a spád proti předloze poněkud velmi překopaného zpracování z roku 1997. Předělaný konec tohoto filmu potom přičítám na vrub americkému podílu, nevěřím tomu, že by se ve staré dobré Anglii chtěli mstít Francouzům za Johanku z Arcu právě tímto způsobem. Čisté tři hvězdičky - takové to moc toho sice nepokazili ale ani nic moc světového teda neučinili...

Bohužel mám s těmito uměleckými, alegorickými a podobenství, popř. satyru, užívajícími filmy velký problém. A zřejmě mám problém také s filmy, které natočili tzv. Velikáni filmového plátna, v jednom toho českého (Vláčil a jeho Marketa Lazarová), v dalších potom světového - po Bergmanově Sedmé pečeti a Tarantinově Hanebných panchartech, jsem se s ničím ale vůbec s ničím nedokázala sejít ani ve Felliniho Satyrikonu. A to ještě první jmenované měly aspoň jakýsi děj. Tohle děj nemělo a těch zvráceností a bizarností bylo na mě přespříliš. Antické road-movie, jak tu kdosi psal v komentářích, je sice velmi trefné zařazení, jen mi opravdu uniklo odkud kam, že ta jejich cesta něčím, co připomínalo nějaké obrazy vybrané z dějin (nikoli národa čekého) ale starověkého světa (podotýkám, že nejen z Říma – co by v něm pak dělali Minotaurus nebo Ariadné), měla vést. Sice taková nechutnost jako Caligula to zase nebyla a že jsem já poselství filmu nepochopila, neznamená, že bych to měla šmahem odsoudit a poslat do odpadu. Takže za první půl hodinu, kdy jsem měla i přes velmi divoké interiéry pocit, že to někam směřuje, je to za dvě hvězdičky (teď uvažuji, jestli si tímto a předešlým souvětím tak trochu neprotiřečím). Možná tomu dám ještě někdy šanci, ale leda až po přečtení předlohy.