hot_spot

0,5% za výstižný název, který mě na tohle veledílo už předem dostatečně připravil. Sestava krkání, hoven a primitivní muziky cílená na diváky s filmovou gramotností a vkusem na bodu mrazu.

Nápaditě zpracované úvodní titulky mě vcelku pozitivně navnadily a ani první čtvrthodina nepůsobila nejhůř. S postupující stopáží se však nadšení rychle vytrácelo. Oproti dnešním komiksovým adaptacím totiž staví nový Hulk na až příliš odfláknutém scénáři postupně zabředávajícím do stupidity, což je ještě umocněno tím, jak vážně a bez nadhledu je na plátno převeden. Dále je až příliš citelná nešikovná práce se střihem, kdy jsou scény na sebe mnohdy navazovány ještě před koncem dialogu nebo gradace. Částečně to celé vyvažují svižný soundtrack a samozřejmě pozoruhodné obsazení.

Pana Shyamalana už drahnou dobu považuju za jednoho z nejpřeceňovanějších současných režisérů a tento výplod se ukázal být jen dalším hřebíkem do rakve. Ústřední myšlenka se tu bije s formou jejího podání, hromadou zbytečné vaty a prapodivně napsanými postavami vypouštějícími z úst samé hlouposti. Když už mě má nějaký film nakopnout k úvahám, nesmí být sám o sobě jedním velkým gulášem paradoxů.

Ne, tohle už je příliš. Lynch se ve svém novém kraťasu proměnil z výjimečného stylisty a kreativce na pološíleného pošuka, co si nadšeně hraje s novou digitální kamerou. Přepálené záběry loďky (které bych bez zvuku tipoval spíš na momentky z dovolené na Korfu) ve spojení s tajemně blábolícím voice-overem ve mně nevzbudily absolutně žádný zájem, a to by dokázala i jakákoli scéna z Inland Empire. Při srovnání s Lynchovými ranými projekty mi přichází na mysl jen obligátní hláška o nebi a dudách...

What. The. Fuck. Elisha pokračuje v pohřbívání svého talentu ve žhavém aspirantu na shit roku. Imbecilně napsaný a podprůměrně zrežírovaný pokus o pseudo-psychologický thriller (pokud je pro vás věta "Reálné je to, čeho se můžeš dotknout" podnětem k zamyšlení, možná vám to bude stačit), u kterého strávíte většinu času přemýšlením nad tím, co zrovna scénárista hulil a kolik šluků si z toho dal i režisér.

Viděl jsem prodlouženou verzi, která ve mně zanechala rozporuplné pocity. Různé filmové odkazy i celkovou exploatační naivitu ocenit dokážu a potřebu zkoumat scénář rozhodně taky nemám, bohužel mě tenhle film v druhé polovině málem unudil k smrti. Do první bouračky má Death Proof ještě šmrnc - osobně jsem se celkem bavil - jenže po časovém skoku nastupuje sled většinou naprosto nudného a rádobycool babského tlachání, kvůli kterému jsem si ani neužil výbornou závěrečnou honičku, při které jsem akorát otráveně pokoukával na hodinky. Kontrast mezi oběma polovinami je zjevný i z vizuálního stylu - zatímco v první části se to hemži blbůstkami typu "zaseklý obraz" nebo "chybějící kotouč" pomalu víc než v Planet Terroru, druhý úsek je většinou natočený málem akademicky čistě. U mě tentokrát na plné čáře vyhrál Rodriguez se svým dynamičtějším a hlavně ZÁBAVNĚJŠÍM filmem který se dá vychutnat i bez toho, aby se člověk vyžíval ve stejných bracích jako pan režisér.

Slušná porce nevypočítatelného a pěkně černého britského humoru, která má sice i své slabší momenty, ale ty jí po skončení hravě odpustíte. Akorát toho nahého Alana Tudyka bylo až příliš :-(.

Buscemi je za kamerou stejně osobitý jako před ní. Film je snímán digitálně a většinou v podsvětleném interiéru, s hudbou si hlavu nedělal nikdo a postavy mění svá duševní rozpoložení snad každou minutou. Interview je nevypočítatelná a jízlivě napsaná šachová partie, kde se vítězící strana mění tak často, až vám z toho půjde hlava kolem. Těžko by se dala obsadit výstižněji - Buscemi dokáže cynickou nechuť vyjádřit pohnutím koutků a v životech Sienny Miller a Katji se zase dají nalézt zajímavé paralely. Kdyby se více vypiloval scénář, bylo by to na plný počet.

Jednohubka připravená z provařených ingrediencí, která je pro zběhlejší konzumenty objevná asi tak stejně jako gulášek z hospody. Neurazí, nenadchne.

Osobně jsem si to přebral jako podivně nekonzistentní, nevyvážené a nepůsobící pseudodrama které téma dvojí identity totálně neřeší, postavu Williama Hurta bere jen jako občasný vstup do děje a o psychické rozpoložení hlavní postavy se většinou jen tak otírá. Režii ani hereckým výkonům se toho moc vytknout nedá, jenže scénář je až příliš "divný" na to, aby se z nějakého úhlu pohledu dal považovat za fungující. Je fajn že je tu zas jeden (ne)holywoodský počin který se vyhýbá škatulkování a klišé, ale za jakou cenu?