Koření života

Tak teda v první řadě netuším, co na tomto filmu stálo 28 milionů...pardon, chvilková indispozice mysli - no samozřejmě, že se musely zaplatit zvučná jména a propagace. Měl jsem sto chutí při první reklamě odejít, zakotvit to u lednice, řádně ji vyžrat a kdybych tam náhodou ztvrdnul a prošvihl zbytek filmu, nic by se nestalo, jelikož ten film měl tak nehorázně plytký a klišém prošpikovaný scénář, který někdo spíchnul za jedno odpoledne při listování kuchařky pro gurmány. Sympatie k hlavní herecké dvojici mi ovšem velely setrvat až do konce a z větší části právě za ně toto UHO ode mě dostává pěkných 50%. (15.05.2010)

Bez presného castingu by to bol snáď prepadák, ale vďaka hlavnej trojke to pekne drží pokope. A prekvapujúco funguje aj to citové vydieranie na začiatku. Ale postupne film akosi strácal šťavu a bolo tam akosi veľa tých scén typu – hraje hudba a ukazujú sa zábery šťastnej “rodinky”. Naviac je tam dosť málo humoru(väčšina vtipných scén už v traileri). Takže nakoniec len priemer. (26.08.2008)

Dokonale obyčejná, tuctová, šablonovitá romantická komedie zajímavá snad pouze zasazením do relativně atraktivního a neokoukaného prostředí kuchyně luxusní restaurace. Zeta-Jones je jako šéfkuchařka sympatická, ale můj jinak oblíbený Eckhart a Breslin mi přijdou zcela nehodící se... Děj jsme v malých obměnách viděli snad už stokrát - dva lidé, kteří si z počátku nemohou přijít na jméno, jsou čímsi/kýmsi svedeni dohromady a zahoří láskou. Poté se samozřejmě musí něco pokazit; stačí docela malé nedorozumění a už je oheň na střeše. Potom už jen jeden či druhý udělá láskyplné gesto a partner mu padne do náruče. Opona. Víc průměrné a nevýrazné to už snad ani být nemůže... Kdo si v tomto žánru libuje, zklamán nebude; film nabízí to samé, co všechny ostatní. Kdo by však očekával něco víc... 50% (28.09.2009)

Mám slabost pro italskou kuchyni, romantiku nad talířem a Aarona Eckharta (překvapivě víc než pro Catherine, která tu vypadá dost unaveně), ale tomuhle filmu chybí... víc koření! Scott Hicks remakoval možná až příliš uvolněně a jeho otravně vyvážená režie ještě umocňuje dojem z vyžehlenosti a předvídatelnosti finálního produktu. Tak nějak mi to celé splývá s Ratatouille a už si pamatuji v zásadě jen tři věci - pravidelné zavírání se do mrazáku, rozkošnou Abigail Breslin (vážně jsem to napsal? ;) a Eckhartovy stoprocentně italské špagety od jeho babičky z Miami. Měl bych si nějaké udělat. Abych zajedl ten mírně hořký pocit ze spálené šance. (50%) (24.08.2007)

K čertu s tím, že je to jen další sladkobolná romance o ženě, která potřebovala okořenit život nepředvídatelným a štramáckým mužem a protrpět si pár životních kotrmelců, aby se v závěru všem dostalo zadostiučinění. Ačkoliv beru v potaz, že romantika nefunguje, jak by měla, a o komedii vesměs vůbec nejde, Hicksova režie se mi docela zamlouvá, především v jemných nuancích, kdy odkazuje na psychologii postav prostřednictvím jejich gurmánského založení. Eckhart opět okouzluje všechno v okolí, Abigail Breslin ještě pořád nepřipomíná Dakotu Fanning (to je velký klad) a Catherine hraje na neutrál. Výsledkem je místy příjemný a místy nahořklý polotovar, který by potřeboval více prohřát, ale i tak je na jeden oběd vcelku fajn. 50% (15.09.2007)