Quint

Hodnocení pilotu: Whedonův seriál navazuje na komiksový velkofilm Avengers, ale v podstatě je jeho protikladem. Tentokrát stojí v popředí obyčejní lidé bez superschopností, kteří se snaží udržet superhrdiny pod kontrolou. Dá se říct, že jde o takové superhrdinské procedurální drama (nebo spíše dramedii). Méně akce, více dialogů (mluví se tu prakticky neustále). Sarkastický smysl pro humor a sebeironický tón Avengers zůstal. Bohužel je ho tu ale až příliš. Narážky pro fanoušky, soustavné bonmoty hrdinů a neustálé škádlení mezi nimi jsou tu v tak přehnané míře, že místy působí vyumělkovaně. Je jasné, že seriál se ve svém pilotu snaží co nejvíc zalíbit (jak marvelovským fanouškům, tak nezasvěceným divákům) a že časem ta jeho zahleděnost do sebe a snaha být za každou cenu cool možná opadne. Pak to bude fajn.

Zábavné béčko pohrávající si se známou městskou legendou o kanalizačních krokodýlech. Nechtěný domácí mazlíček se po spláchnutí do záchodu dostane do kanálu, kde ho místní chemická firma nechtěně vykrmí odhozenými mršinami zvířat, na nichž testovala růstové hormony. Malý krokodýl následkem toho vyroste do gigantických rozměrů a začne se postupně prožírat z nejnižších pater společenského žebříčku až do těch nejvyšších. Scénář Johna Saylese překvapivě není vůbec hloupý. Ve skutečnosti jde o vtipnou společenskou satiru. Aligátor si nejdřív bez povšimnutí pochutnává na dělnících ve stokách. Pak vyleze v noci do ulic a začne si dávat k večeři střední třídu. A teprve, když se vrhne na ignorantskou elitu na předměstí, tak doslova vyleze na světlo. Aligátor není strašidelný horor, ale horor se smyslem pro humor. Pokud jste si u monster filmů někdy lámali hlavu např. nad tím, jak to, že v nich nejsou žádné monstrózní exkrementy, tak Aligátor názorně dokazuje, že i monstra vykonávají potřebu. Jde o sebeuvědomělé béčko, které si vychutnává žánrová klišé s velkým nadhledem. Když se na scéně objeví rasistický a sexistický lovec zvířat, zkorumpovaný starosta nebo trýznitel malých štěňátek, je vám jasné, že se na plátně příliš dlouho neohřejí, ale o to víc se těšíte na moment, až se dostanou aligátorovi do tlamy. Film zároveň baví důvtipnými odkazy pro filmové fajnšmekry. Např. graffiti v kanále prohlašující, že „Harry Limes žije“, odkazuje na postavu Orsona Wellese ve Třetím muži, která byla zabita v kanále.

Překvapivě neexploatační cormanovka se slabším rozjezdem, ale s výborným Donem Keithem Opperem v roli osamělého androida na vesmírné stanici, který se chce stát člověkem. Nejzábavnější na filmu je jeho „duševní“ proměna z infantilního naivky, poznávajícího svět skrz filmy 20. století, na přeprogramovaný vraždící stroj (James Cameron se na filmu podílel jako výtvarník, a dost možná tu nabral inspiraci pro svého pozdějšího Terminátora). Ve filmu v zásadě není jediná kladná postava, ale Opper (který hravě zastíní i jindy dominantního Kinskiho v roli šíleného vědce) si dokáže udržet naše sympatie i ve chvílích, kdy se v něm začnou probouzet špatné lidské vlastnosti a emoce, které ho postupně připravují o nevinnost. Android má i na Cormanovy poměry hodně lacinou výpravu (kulisy vypadají jak ze Studia Kamarád a rekvizity jak z hračkářství), ale nebere se zas tak vážně a nepůsobí nechtěně směšně, i když si pokládá hluboké existenciální otázky jako "co to znamená být člověkem?".

Mnohem lepší než loňský tematicky spřízněný Grizzly. Na rozdíl od něj se Backcountry obejde bez známých herců a dokonale vycvičeného medvěda Barta (který dokáže zahrát i ty nejjemnější výrazové nuance). Ústřední medvěd tu sice napohled nevypadá tak hrozivě, nedokáže se ani pořádně postavit na zadní a v některých detailních záběrech je dokonce znatelně umělý, přesto nahání mnohem větší hrůzu tím, že se chová poměrně autenticky. Nejde o nepřesvědčivě inteligentní monstrum, které se mstí a systematicky vraždí lidi, jako ve výše zmíněném Grizzlym, ale o normální hladové zvíře potloukající se po lese, které děsí svojí nepředvídatelností. První polovina je ale utahaná a je škoda, že film nezačne budovat napětí mnohem dříve. Útok medvěda, který je prakticky vidět jen v několika málo záběrech, je poměrně krátký, ale o to uvěřitelnější. A dokážu si představit, že asi tak nějak by to ve skutečnosti probíhalo. Celá ta scéna se stanem mi ostatně připomněla podobně mrazivý moment z Herzogova dokumentu Grizzly Man.

Bates Motel je seriálový prequel k Psychu, který si bere na mušku teenagerská léta psychopatického Normana Batese. Přesněji řečeno život jeho rodiny od chvíle, kdy zakoupí nechvalně známý motel, a dění v městečku, kde se nachází. Postava Batese v první sérii překvapivě nedostává příliš prostoru a mezi ostatními postavami se poněkud ztrácí. Městečko, kde Bates žije, je totiž z nějakého důvodu plné násilníků, obchodníků s bílým masem, gangsterů a drogových dealerů. Málokdo je tu normální, takže Bates vedle takové sebranky většinou až tak nenormálně nepůsobí. To by ani tak nevadilo. Hlavní problém je ale v tom, že seriál pořádně neví, kam dřív skočit, a je slátaný z nadměrného množství dramatických událostí, které se kolem ústřední rodiny už od samotného začátku hromadí. Těch událostí je tolik a mají tak rychlý spád, že velmi rychle zevšední, přestávají šokovat a napínat. Ale nebudou ani nudit. Když to berete trochu s nadsázkou, tak je to vlastně taková úchylná variace na "soap opery" typu Beverly Hills 90210. V dalších sériích se pak seriál více věnuje Normanově psychické proměně, jež s sebou přináší spoustu zábavně absurdních situací, balancujících na hraně černé komedie.

Překvapivě málo známý dokument o žralocích, který byl velkou inspirací pro Petera Benchleyho při psaní Čelistí (část jeho štábu dokonce poskytla podmořské záběry pro Spielbergovu filmovou adaptaci). Nejde o tradiční vzdělávací dokument, ale o bezprostřední záznam z dobrodružné výpravy několika odvážlivců. Jakýsi znuděný milionář si v 60. letech najal partu lidí, aby vyrazili na moře hledat velkého bílého žraloka, kterého tehdy ještě nikdo nenatočil v jeho přirozeném prostředí. Posádku lodi tvoří potápěči, odborníci na žraloky, ale i folkový zpěvák hrající během plavby na kytaru (ano, stejně jako v pozdějším The Life Aquatic). Blue Water, White Death působí spíš jako realistický dobrodružný film. Na dokument je film nezvykle napínavý (a širokoúhlý). Neruší vás žádným popisným komentářem. Díky tomu máte pocit, jako byste skutečně strávili nějaký čas s posádkou lodi. Postupně poznáváte všechny její členy, o které se posléze bojíte, když opustí bezpečí lodi a časem i potápěčské klece, zatímco kolem nich krouží několik desítek hladových žraloků. Hledání velkého bílého žraloka jim zabralo několik měsíců, ale během nich se jim podařilo natočit velké množství jiných žraloků (a tehdy ještě povolený lov velryb, na který není příjemný pohled). Celý film ale zároveň s napětím očekáváte, kdy konečně pohlédnete do očí slibovaného lidožravce. Blue Water, White Death má v určitých chvílích až hororovou atmosféru, jakou u přírodopisných dokumentů často nezažijete. Dnes už jsou takové ponory poměrně běžné i pro turisty, kteří si s parybami dělají selfíčka, ale ve své době šlo o něco průkopnického, což je z filmu cítit. A sugestivnější dokument na tohle téma nejspíš nenajdete.

Roger Corman opět sáhl po klasice. Kurosawu už jednou vykradl, aniž by ho někdo zažaloval (Sedm samurajů v Sadorovi, vládci vesmíru), tak proč to nezkusit podruhé. Tak přišla na svět retardovaná fantasy verze Yojimba. Většina scén je braná přes kopírák. Přibylo jen pár kosmetických úprav. Pokud jste si vždycky mysleli, že v Kurosawově filmu bylo málo mutantů a telepatických ještěrů, tak jste na správné adrese. The Warrior and the Sorceress patří k sérii „sword and sorcery“ filmů, které Cormanova společnost natáčela v Argentině (nejlepší z nich je Deathstalker II). Tamější levné lokace a levné pracovní síly v tomto případě ovšem neznamenaly to, že by film vypadal jako by měl dvakrát větší rozpočet. Kulisy jsou viditelně papundeklové. Šermování tu sice je (Carradinovi nikdy moc nešlo, nicméně na to, že si před natáčením během hádky s přítelkyní při úderu do zdi zlomil ruku, to odšermoval docela obstojně), ale kouzlení tu žádné není. Čarodějnice zmíněná v názvu filmu tu nečaruje a je tu pouze od toho, aby ukazovala prsa. Všechny ženské postavy jsou tu vlastně od toho, aby ukazovaly prsa. Jedna z nich má dokonce čtyři prsa (na to láká už plakát k filmu). To taky v Yojimbovi chybělo. Takže místo "sword and sorcery" filmu jde spíš o "sword and boobs" film. Aspoň se ušetřilo na kostýmech. Tvůrci se tím zároveň pojistili proti tomu, aby mužští diváci během filmu náhodou neusnuli. A věřím, že to u mnohých zabere (vidět to jako teenager, tak neodlepím oči z obrazovky). Každopádně, je to jeden z nejsexističtějších filmů, co jsem kdy viděl. Asi netřeba zmiňovat, že nejde o dílo, které by patřilo do zlatého fondu světové kinematografie, ale bohužel nejde ani o groteskně špatný trash. Film je na exploatační brakovku překvapivě dost pomalý a zasmušilý (režisér měl pravděpodobně nějaké vyšší ambice) a je zábavný pouze svojí podivností.

Fulciho asi nejavantgardnější film, který bývá jeho fanoušky často označován za jeho nejlepší. Sám režisér o něm prohlásil, že chtěl natočit "absolutní film" se všemi hrůzami světa, bez příběhu a bez logiky. Neexistuje jediný důvod, proč by se cokoli z toho, co se ve filmu děje, mělo dít. Fulci své postavy vystavuje kruté nelogičnosti podivného světa bez jakéhokoliv řádu. Před hrůzou tu není úniku. Vše, co postavy dělají, je úplně zbytečné a nikam to nevede. Zlé nadpřirozené síly jako by napadaly samotnou soudržnost filmu, který se postupně rozpadá v naprostý chaos. Někdo to bude brát jako projev tvůrčího diletantství, někdo jako součást snové iracionality. The Beyond je těžko uchopitelný filmový zážitek. Milovníci ujetých gore efektů si ho ale dosyta užijí. Fulciho fixace na zohyzďování očních bulv se tu projevuje v plné síle. Jak Fulci říkával: "oči jsou první věc, kterou musíte zničit, protože viděly příliš mnoho hrůz." Oči jsou tu tedy oslepeny, snědeny i vydloubnuty. Mě tohle moc nebere, ale film si budu vždy pamatovat díky jeho finální scéně, která představuje to nejlepší z tehdejších italských hororů.

Vizuálně opulentní a vypravěčsky spletitý Carnivale byl prvním pokusem HBO o „quality telefantasy“, který vyšlapal cestičku mnohem známějším seriálům jako True Blood nebo Game of Thrones. Seriál by se dal popsat jako kombinace Lynchova Městečka Twin Peaks, Browningových Freaks a Steinbeckových Hroznů hněvu. Zasazením fantastické zápletky plné mysticismu a okultismu do drsné reality dobově precizně vyobrazených Spojených států 30. let 20. století dokázal přesvědčivě zkombinovat nadpřirozeno s naturalismem a učinit tak fantastické scény uvěřitelnějšími. Seriál s tak propracovanou mytologií, vypiplanou dobovou výpravou a evokativními vizuály prašné atmosféry vyprahlých planin Dust Bowlu byl ve své době úplným zjevením. Carnivale byl ale i na poměry HBO příliš odvážný experiment, který vyžadoval od diváků určitou míru vzdělanosti. Podivný, provokativní, komplikovaný, pomalu rozvíjený a pro televizi velmi nákladný seriál se tak podobně jako Twin Peaks dožil pouze dvou sérií a zanechal po sobě skupinu vášnivých fanoušků, kteří po jeho zrušení rozjeli masivní kampaň na jeho záchranu a i mnoho let poté stále čekají na nějakou formu pokračování. Zatímco fanouškům Twin Peaks se to poštěstilo ve formě celovečerního filmu, fanouškům Carnivalu zatím nikoliv.

"Sword and sorcery" fantasy pod režijní taktovkou mistra halucinačních gore hororů Lucia Fulciho vlastně není tak úplně "sword and sorcery“, protože v ní žádné meče nejsou. Film se celkově dost vymyká zažitým konvencím svého subžánru, a díky tomu stojí za doporučení. Fulci by nebyl Fulci, kdyby si to celé nenatočil po svém. Conquest sice je stejně stupidní jako většina italských napodobenin Conana z 80. let, ale díky Fulciho režii mu nechybí osobité vizuály. Na fantasy je nezvykle ponurý, brutální a surrealistický. Většina filmu se odehrává v temných bažinách a jeskyních, kde kouřostroje běžely na plné obrátky. Celý film se doslova koupe v husté mlze a je výhradně natáčený v silném protisvětle skrz výrazně změkčující filtry, což záběry rozpíjí až do abstraktní podoby. Někteří diváci extrémně zamlžené vizuály ocení, některým budou připadat laciné. Každopádně je to výborný způsob, jak zamaskovat špatné triky.